Krajinou Vyškovska chůzí poutníka. Pavel Klvač a Libor Musil

KLVAČ, Pavel a Libor MUSIL. Krajinou Vyškovska chůzí poutníka. Drnovice: Drnka, 2021. ISBN 978-80-904591-6-8.

Krajinou Vyškovska by se mělo jít pěšky. Proč? Protože jenom chůze je schopna otiskovat člověka do krajiny a krajinu do člověka. Alespoň tak to cítí Pavel Klvač a Libor Musil ve své publikaci o chůzi krajem, který, jak je jasné z každé řádky, z každého pohledu, pro ně znamená místo, kvůli kterému stojí za to zpomalit.

A protože jsme v krajině, je knížka ve svých jednotlivých krocích (tedy kapitolách) pokusem o její typologii. Mapa Vyškovska se rozkládá do reliéfu kapliček, studánek, stromů, lesa. Tedy do základních atributů pastorální idyly. Ale o tom až později. Co zaujme oko čtenáře-poutníka, je prolínání textových rovin. Konkrétní postřeh z krajiny se prolíná s obecnou kulturní encyklopedií, která čerpá z literární topologie, ale i ze sociologie míst. Objekty se tu jednoduše neobhlížejí zvenčí, ale zkoumá se jejich význam v paměti kraje i člověka, který u obou autorů je spíše nežli jedincem, někým, kdo se v kontinuitě paměti stává svědectví rodu – a to přesto, že základním tónem jejich psaní je silný osobní vjem i přesvědčení.

Výzvou ke zpomalení není publikace jen svým tématem, ale i stylem. Ani psaní tu totiž nikam nespěchá. Obkružuje témata, znovu se vrací na místa už viděná a hledá další souvislosti v čase, místě, v historii, v lidské zkušenosti. A tento pohyb vybízí k pomalému čtení, tak pomalému, že máme skoro pocit, že za větami začínáme zahlédat skutečná místa i s jejich světlem a zvuky.

V jedné ze svých podob je knížka výzvou k tomu, abychom krajinu vnímali jako nástroj paměti. Nikoliv prostorové, ale hodnotové. Za sakrálními stavbami, ale i za linkami cest, které spojují místa, je dávná, ale možná i trvalá příčina, jejímž důsledkem je i naše situace. A výrazná místa v reliéfu krajiny (Boží muka, kapličky, stezky, cesty) mohou sice na první pohled být jen nástrojem orientace v prostoru, ale, jak nás upozorňují autoři, při dobrém čtení se stávají také nástrojem orientace v hodnotovém systému. Naše krajina má křesťanský otisk, a je svědectvím o našich předcích i našich duchovních kořenech, neboť „drobná sakrální architektura byla součástí žitého světa venkovského obyvatelstva. Vztahovaly se k ní každodenní individuální rituály vyjadřování zbožnosti i sváteční kolektivní praktiky. Cestou za prací na pole či do lesa zde nikdy nezapomněl hospodář smeknout a pokřižovat se, případně v důležité osobní chvíli pronést modlitbu.“ (21)

Knížka je vyznáním konkrétní krajině Vyškovska, ale čím hlouběji do ní spolu s autory pronikáme, tím více se přetavuje do podoby vyznání krajině, které přesahuje konkrétnost jednoho prostoru. Vždy však je to krajina kulturní, kultivovaná, obydlená člověkem nebo jej alespoň ve svědectví svých toponym uchovávající. A tato pastorální idyla překrývá skutečnou krajinu, s níž se na našich toulkách můžeme potkat my. Dalo by se říci, že vidění našich autorů lyrizuje skutečnost. Ostatně obnažená básnivost vnímání se naplno projeví v závěrečných kapitolách textu, kde i pohled do zahnívající bažiny se pro Pavla Klvače stane zdrojem „toužebného snění“.

Dalo by se namítnout, že protipólem této pastorální idyly není svět všednosti, jak se nám autoři snaží namluvit, ale jiný archetyp, totiž archetyp adventurního příběhu, že krajina (a to ani ta vyškovská) nemá jen laskavou tvář nerozrytou bolestnými zkušenostmi, traumatizujícími zážitky a roklemi zamlčování. Ostatně své by o tom mohla vyprávět Vyškovská brána a místa jako Hlubočany (Hobitschau), Rostěnice (Rosternitz), Zvonovice (Swonowitz). Ale v tuto chvíli odložme tyto námitky stranou a klidně se ještě jednou vraťme na začátek této procházky a projděme si spolu s autory znovu místa, která se pro nás už stávají místy známými a s důvěrností nám chtějí poskytnout něco, co cizí a neznámá krajina nikdy nedokáže.