Souznění v životě a literatuře

Rozhovor o poezii, univerzitě, Moravě a Balkánu s manželi Dorovskými

Manželský pár prof. PhDr. Ivan Dorovský, DrSc., a doc. PhDr. Dagmar Dorovská, CSc., působí řadu desetiletí na Masarykově univerzitě. Učili stovky, spíše tisíce studentů, vedli bezpočet diplomových a dalších prací a desítky doktorských či kandidátských disertací, vychovali své odborné nástupce z řad doktorandů; rozsáhle publikovali a publikují vědecké publikace a věnovali se a věnují umělecké tvorbě literární (ona i on) a výtvarné (ona).

Jejich jméno patří v akademické a kulturní veřejnosti mezi stálice, k těm, která profilují Masarykovu univerzitu.

Ivan Dorovský se narodil na Balkáně v malé vesnici v Makedonii, Dagmar Dorovská pochází z Otaslavic, 12km od Prostějova. V rozhovoru o jejich tvůrčí práci šlo o společnou (či paralelní) básnickou a výtvarnou tvorbu, pilnou práci univerzitní i o aktuální téma sounáležitosti a spolupráce kultur a literatur, konkrétně slovanských. Od nadšených vizí národního obrození uplynula již téměř dvě staletí; obohatily se vzájemně v podstatné míře literatury a kultury z Balkánu a z Českých zemí? V obsažných odpovědích je celá řada pozitiv, přesto nevyznívají jednoznačně; podněcují ke studiu, stále leckdy objevitelskému, a vybízejí k další kulturní výměně: múzičtí vědci Dorovští radí k činorodosti. Vzhledem k obsáhlé odpovědi na otázku ohlasu balkánské kultury u nás musela být informace o vztahu opačným směrem pouze stručná. I tak muselo v rozhovoru mnohé zůstat spíš napovězeno, jakožto inspirace pro další možné debaty na široké téma vzájemného vztahu celistvosti kultury a kontaktů národních kultur, které manželé Dorovští teoreticky reflektují i prakticky uskutečňují.

Vyhledáváme-li v katalozích hlavních knihoven, ukáže se v pražské Národní knihovně na jméno Ivan Dorovský 78 odkazů, v brněnské Moravské zemské knihovně dokonce téměř dvakrát tolik, na jméno Dagmar Dorovská 35 odkazů v této knihovně pražské a 34 odkazů v této knihovně brněnské.
To jsou rozsáhlé počty. Jak byste přehledně charakterizovali svou publikační činnost?

Dagmar: Moje publikační činnost není tak rozsáhlá a rozmanitá, jako je manželova. V době svého působení na brněnské pedagogické fakultě jsem se vždy cítila především pedagožkou. Však také můj hlavní obor byla metodika vyučování české literatuře. Vedle toho mě zaujaly zejména vztahy mezi slovanskými literaturami, zvláště vzájemné vztahy české a slovenské literatury a vzájemné česko-jihoslovanské literární styky. Z uvedené problematiky jsem uveřejnila několik statí a vystoupila na několika mezinárodních konferencích. Jsem spoluautorkou školních čítanek, metodických příruček a pracovních sešitů pro základní školy a nižší gymnázia. Několikaletá práce na nich mi přinesla velké uspokojení a naplnila mě pocitem užitečné a krásné práce.

Ivan: Již za studia na brněnské filozofické fakultě jsem se orientoval na mezislovanské a balkánské literární a obecně kulturní styky a vztahy. Jako student jsem publikoval v českém i makedonském a řeckém periodickém tisku drobné články, zprávy a recenze. Moje bibliografie dnes čítá téměř tři tisíce bibliografických jednotek. Ve své badatelské činnosti se zabývám otázkami dějin slovanských a balkánských literatur, jazyků, dějin, etnografie, folkloristiky, kulturologie a širší problematikou česko-slovensko-jihoslovanských kulturních styků. K monografiím, které domácí a zahraniční odborná kritika ohodnotila jako významné a přínosné, patří České země a Balkán (1973), Konstantin Jireček. Život a dílo (1983), Rajko Žintifov. Vozdějstvie russkoj i ukrainskoj litěratury na jego tvorčestvo (1988, též makedonsky 2003), Studii za balkanskiot literaturen proces vo 19 i 20 vek (1992), Dramatické umění jižních Slovanů I. (1995), Charváti ještě žijí mezi námi (1996), Balkán a Mediterán. Literárně historické a teoretické studie (1997), Makedonci žijí mezi námi I. (1998), Slované a Evropa (2000), Slovanské meziliterární shody a rozdíly (2004), Slovanské literatury a dnešek (2008), Makedonci žijí mezi námi II.(2008). Jsem spoluautorem a vedoucím redaktorem Slovníku slovanských spisovatelů (1984), Slovníku bulharských spisovatelů (1978), Slovníku řeckých spisovatelů (1985, 2006), Slovníku balkánských spisovatelů (2001), Slovníku autorů světové literatury pro děti mládež I. (2007). S D. Stefanijou jsem vydal první Česko-makedonský a makedonsko-český slovník (1994, 1995, 2002) a s V. Bartošovou první Česko-charvátský slovník (1996).

Redigoval jsem sedmisvazkovou Bibliografii čsl. balkanistiky (1968–1992), pět svazků Studia Balkanica Bohemo-Slovaca, spis Slavica na UJEP (1973) a Slavica na Masarykově univerzitě (1993), padesát svazků edice Knihovnička poezie, prózy a dramatu jižních Slovanů (1995–2009), vydal jsem dvě desítky knih překladů poezie a prózy jižních Slovanů aj.

Letos jste vydali společnou knihu poezie Souznění. Od obou autorů verše milostné, osobní, přírodní. Proč a jak vznikla vaše společná kniha? Spontánně, nebo podle plánu? Uplatnila se inspirace některou manželskou nebo partnerskou spisovatelskou dvojicí, jako byli např. manželé Browningovi?

Dagmar: Jsem šťastná, že žiji již více než padesát let s mužem, kterého mám ráda, s nímž si rozumím a jemuž mj. vděčím za to, že mě svou vlastní pracovitostí dokázal často dotlačit nejen k odpovědné odborné činnosti, nýbrž také – jak já tomu říkám – k citovým výlevům, které mi usnadňují vyjádřit, co cítím zejména ke svým blízkým, k místům, která mám ráda, k přírodě, pro jejíž vnímání jsem vybavena svým venkovským původem. Abych však odpověděla na vaši otázku: naše společná knížka vznikla zcela spontánně v poněkud náročné životní etapě našeho života. Její název vystihuje to, co jsme jí chtěli vyjádřit. Přes všechny těžkosti, s nimiž jsme se museli celá desetiletí vyrovnávat, má náš společný život také mnoho radosti, pramenící z vědomí, že jsme na něj dva.

Ivan: Knížka vznikla opravdu zcela spontánně. Verše píši ve vzácných chvílích dobré pohody, když jsem sám, když se procházím v přírodě nebo když přemýšlím o tom, proč tu jsem, proč tu člověk je a jaký smysl má veškeré jeho konání. V jedné své básni píši: Život je však přesto krásný/ a nikdy ho není dost/ V něm každý je hostitel/ a denně také host.

Miluji lesy, stromy totiž neznají křiváctví, stojí vzpřímeně celý život. I umírají vstoje. Dojímají mě lidské osudy, pláč dítěte, lidská bezmoc, z hnízda vypadené holátko, přejetý ježek. To vše jsou podněty a zdroje inspirace, které se snažím zachytit na papír. Manželé Elizabeth a Robert Browningovi žili ve zcela jiné době, v 19. století, a měli nesporně nesrovnatelně lepší podmínky jak k životu, tak také k psaní milostných veršů. Potěšilo nás velmi příznivé hodnocení našich veršů odbornou kritikou.

Nakolik je každý z vás ve své tvorbě inspirován poetikou tvorby svého životního partnera?

Dagmar: Nedá se hovořit přímo o inspiraci. Pravda ovšem je, že jsme v celý život velmi těsně všestranně spolupracovali. Najít pak ono souznění není těžké ani nepochopitelné.

Ivan: Žádnou zvláštní poetiku nemám. Tu vytvářím svými verši. Je jiná, než poetika mé manželky. V jednom jsou však naše poetiky společné: oba hledáme ten nejlepší lék na bolesti člověka a přírody. Oba si rozumíme vzájemně, rozumíme si s lidmi, o nichž píšeme, s přírodou kolem nás.

Píšete o svém vztahu, o společném životě. Je to poezie manželská, nebo milenecká? Je mezi těmito pojmy rozdíl?

Ivan: Neznám žádnou zvláštní manželskou nebo mileneckou poezii. Znám milostnou poezii, kterou mohou psát stejně manželé jako milenci, zamilovaní i láskou zhrzení jedinci obojího pohlaví. Např. milostné verše ze Zpěvů staré Číny, Šalomounova Píseň písní nebo Nezvalovy Oči milenek zaujmou, zahřejí, dojmou, povznesou a duchovně zušlechtí (ano zušlechtí!) stejně studenta jako člověka středních let nebo důchodce. Podle mého názoru zrod každého milostného verše záleží na stupni, intenzitě milostného, citového vzplanutí, na síle milostného (erotického) prožitku.

Dagmar: Žádný velký rozdíl mezi oběma pojmy nevidím a také jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela. Možná jsme měli štěstí, že se náš vztah s léty moc nezměnil. S jistotou však vím, že má-li to tak být, je po celý život zapotřebí oboustranné tolerance, respektu a pochopení ve všem, co se nám přihodí nebo co sami děláme. Netvrdím, že jsem to vždycky dokázala a že je to snadné, avšak přibývající roky mě stále více přesvědčují o tom, že to je skutečný základ vzájemného vztahu dvou lidí, kteří spolu nechtějí jen žít, ale také se mít rádi.

Jak důležitý je pro umělce a vědce domicil? Čím je pro Dagmar Balkán a pro Ivana Morava?

Dagmar: Na tuto otázku bych mohla odpovědět hodně obsáhle a z několika hledisek. Je to zeměpisná část světa, kde se narodil můj manžel, kam polovinou svého původu patří naši dva synové, kde jsme měli a máme mnoho přátel, je to kraj, kde jsme společně prožili mnoho krásných, ale také dramatických truchlivých okamžiků, bez nichž by ovšem náš život byl mnohem méně pestrý a naplněný. Za to všechno vděčím Balkánu a zejména Makedonii. Tím více mě mrzí, že Balkánu, této na historii a kulturu bohaté a krásné části našeho světa stále není dopřán klid, který by všem jeho národům, národnostním menšinám a etnickým skupinám umožnil spokojeně žít.

Ivan: Před více než šesti desetiletími mě tehdejší Československo přijalo s otevřenou náručí. Poskytlo mi lásku, umožnilo mi získat středoškolské a vysokoškolské vzdělání. Zachránilo tak mě a se mnou několik tisíc dalších dětí od jisté smrti. Českému a slovenskému lidu proto nepřestanu až do smrti být vděčný. Zamiloval jsem si českého a slovenského člověka, jeho kulturu, jeho lidové písně, jeho překrásnou přírodu. Morava se mi stala trvalým domovem. Zde jsem si našel životní partnerku a založil rodinu. Onen Ciceronův výrok Ubi bene, ibi patria = Kde je dobře, tam je vlast, bych dokonce ještě doplnil: Vlast je tam, kde se narodily a žijí tvoje děti, kde můžeš tvořit, neboť tvorba je štěstí, kde panuje láska a porozumění.

Jak spolu harmonují umělecká činnost slovesná či výtvarná a akademická kariéra? Jak takto dvojdomého učitele vnímají studenti?

Dagmar: Mám-li být upřímná, tak v době mého aktivního působení na vysoké škole byla moje výtvarná činnost zlodějem času, který bych měla co nejintenzivněji věnovat profesním úkolům. Na druhou stranu je pravda, že právě malování, vyřezávání ze dřeva a modelování z hlíny mě vždycky dokázaly zklidnit, pomáhaly mi urovnávat myšlenky, a co bylo a co je při této činnosti důležité, dopřávaly mi pocit bezprostřední radosti a uspokojení z dokončené práce. To mi vždycky chybělo u publikační činnosti, která má mnohem delší výrobní lhůty a jejíž zveřejnění (a tedy i zhodnocení) často nezáleželo na mně.

Musím poznamenat, že při mých výtvarných úletech mě vždy bezvýhradně podporovali slovem i činy jak manžel a synové, tak také další moji blízcí a přátelé.

Znají Češi sdostatek kulturu jižních Slovanů, zvláště Makedonců? Čím je může větší znalost obohatit?

Ivan: Samostatnou etapu ve vývoji vzájemných česko-slovensko-jihoslovanských kulturních styků tvoří meziválečné dvacetiletí. Má své zvláštnosti politické (např. Království SHS v rámci Malé dohody), hospodářské a kulturní, jež nejednou mají širší mezinárodní charakter a dosah. U nás byla v roce 1922 založena Československo-jihoslovanská liga, v Jugoslávii pak v roce 1925 vznikl Savez Jugoslovensko-čehoslovačkih liga. Naše sdružení usilovalo prostřednictvím státních orgánů, tj. výnosů ministerstva školství a národní osvěty, mj. o zavádění nepovinné výuky srbocharvátštiny a povinné vyučování azbuce a srbské cyrilici na českých a slovenských středních školách, jejichž znalost by přispěla k lepšímu vzájemnému poznávání.

Mezi oběma státy se postupně rozvinula značně rozsáhlá hospodářská a kulturní spolupráce. Československé podniky hledaly odbytiště pro své průmyslové výrobky, zlínské Baťovy závody a jiné podniky získaly koncese na stavbu továren v Borovu, plzeňská Škoda, brněnská Zbrojovka a další podniky vyvážely své výrobky na jih. Ústřední banka českých spořitelen, která expandovala již od počátku 20. století, navázala styky s jihoslovanskými bankovními ústavy. Již před 1. světovou válkou si české bankovnictví otvíralo cesty zdůrazňováním myšlenky slovanské vzájemnosti a hospodářské jednoty utlačovaných národů v Rakousko-Uhersku.

Na základě dílčích dohod dvou nově vzniklých samostatných států, nebo i zcela soukromě, přicházelo studovat na univerzitě, technice nebo na uměleckých školách v Praze, na technice, vysoké škole zemědělské a vysoké škole veterinární v Brně, na Vysoké škole báňské v Příbrami, dále na vysokých a středních odborných školách v Bratislavě a v Košicích a do některých dalších českých a slovenských měst na kratší nebo delší dobu mnoho desítek slovinských, charvátských a srbských středoškolských a vysokoškolských studentů i zájemců jiných národností jugoslávského státu. V letech 1912–1922 bylo u nás 1408 jihoslovanských studentů, v roce 1924 však téměř o tisíc méně (428) a v letech 1927/1928 klesl počet jihoslovanských studentů na 201.

Vznikaly u nás kluby, podpůrné a akademické spolky jihoslovanských studentů různé profesní a politické orientace. V Praze byla zřízena např. Jihoslovanská akademická menza (1919) a byl založen Jihoslovanský akademický podpůrný spolek (1920), v Brně vyvíjel aktivity již od roku 1919 Jihoslovanský akademický veterinární spolek. Na naléhání Československo-jihoslovanské ligy byla v roce 1923 v Praze zřízena samostatná kolej pro jihoslovanské vysokoškoláky. Později vznikla podobná kolej také v Brně. Mnozí ze studentů se po studiích dokonce u nás trvale usadili, jiní tu zanechali svá umělecká díla.

Strossmayerova jihoslovanská knihovna, kterou v roce 1923 zřídila především pro své členy Československo-jihoslovanská liga, Slovanská knihovna, založená v roce 1924 při našem ministerstvu zahraničí, a Slovanský ústav (1928) výrazně přispívaly k rozvoji vědecké a kulturní spolupráce mezi oběma státy. Základem jednotlivých národních fondů Slovanské knihovny se staly např. rozsáhlá sbírka tisků a rukopisů prof. Milana Rešetara (1860–1942) vztahujících se k Dubrovníku a jeho literatuře, tzv. ragusiana, a knihovna Branka Vodnika, obě v tehdejším srbocharvátském oddělení. Tehdejší ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš v roce 1928 přislíbil, že v blízké době bude /…/ vybaveno jihoslovanské oddělení asi 100 000 svazky knih.

V letech 1918–1940 byla přeložena četná díla českých a slovenských autorů do slovinštiny a tehdejší srbocharvátštiny. A také díla srbských, charvátských a slovinských autorů byla přeložena do češtiny nebo slovenštiny. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se rozvíjela tvůrčí spolupráce mezi československými a jihoslovanskými divadelními scénami, např. mezi Charvátským národním divadlem v Záhřebu a Zemským divadlem v Brně. Nebylo zanedbatelné ani působení českých hudebníků, herců, uměleckých pedagogů aj. v jihoslovanských kulturních centrech i v dalších městech.

Došlo k rozvoji turismu zejména na Jadran, zakládal se Sokol, Jihoslované se účastnili všesokolských sletů, které se konaly v Praze, v roce 1930 byla podepsána první kulturní dohoda mezi oběma státy, byla založena Jugoslávská knihovna, v níž vycházela (měla vycházet) díla jihoslovanských autorů.

S kulturou jižních Slovanů, především Bulharů, Srbů, Charvátů a Slovinců (o Makedoncích a jejich bohaté kultuře se po roce 1948 nesmělo u nás mluvit a psát) se česká a slovenská veřejnost seznámila mnohem podrobněji v letech 1945–1990. Podobné společenské a politické uspořádání v obou federativních státech vytvořilo podmínky pro lepší vzájemné poznávání. Nastoupila dosti početná a odborně dobře připravená překladatelská generace, která postupně seznamovala veřejnost s literárními a kulturními hodnotami. V letech 1945–1980 patřilo tehdejší Československo v počtu překladů z jihoslovanských literatur (srbské, charvátské, slovinské, nikoli makedonské) na první místo na světě (předčilo i tehdejší Sovětský svaz).

Počátkem devadesátých let minulého století bohužel došlo k rozpadu jugoslávské federace, k občanské válce v Bosně, k tragickým událostem, které vyvrcholily v roce 1999 osmasedmdesátidenním nespravedlivým bombardováním Srbska vojsky NATO. Na této smutné vojenské „akci“ se bohužel podílela také Česká republika. O tomto desetiletí se psalo dost z různých zorných uhlů, nejčastěji však jednostranně, tendenčně, nekompetentně. Poslední dvacetiletí našich vzájemných vztahů teprve čeká na své syntetičtější a objektivnější zhodnocení.

Zpět k Vaší otázce. Česká kulturní veřejnost nezná bohužel makedonskou kulturu, třebaže nás s Makedonci pojí více než tisícileté kulturní styky, tj. od dob příchodu soluňských bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje a jejich četných žáků na Velkou Moravu počátkem druhé poloviny 9. století. Již jsem uvedl, že to bylo způsobeno tím, že některé spřátelené státy, jež sousedí s Makedonií, byly proti tomu, aby se o Makedonii psalo a mluvilo. Knižní překlady z makedonské literatury by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A to ještě díky tomu, že se jejich vydání „protlačilo“ jako „překlad z jugoslávských literatur“. Makedonská kulturní veřejnost zná českou i slovenskou kulturu lépe, Makedonci již mají v překladu díla Haškova, Čapkova, přeložili např. Máchův Máj, znají Menzelovy i Formanovy filmy atd.

Po roce 1991, kdy vznikla samostatná Makedonská republika, se situace podstatně změnila. Na univerzitách v Praze a v Brně byl v roce 1993 poprvé v dějinách otevřen bakalářský a magisterský obor makedonistika, vyšli první absolventi oboru, vyšly dvě antologie makedonské moderní poezie, jeden román, jedna kniha pro děti, Ústav slavistiky brněnské filozofické fakulty ve spolupráci s Univerzitou sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji zorganizoval čtyři česko-makedonské, resp. makedonsko-české vědecké konference, jejichž výsledky vyšly v samostatných sbornících, vyšel vůbec první Česko-makedonský a makedonsko-český slovník u nás a jeden Česko-makedonský slovník v Makedonii, dále dva makedonsko-české slovníky u nás atd.

Existuje dnes společné slovanské povědomí?

Ivan: Bez důkladnějšího průzkumu lze těžko na tuto otázku odpovědět. Na základě dostupných informací mohu říci, že je dosti silné slovanské povědomí u východních Slovanů, u Bulharů, Srbů a Makedonců, u Slováků, méně u Poláků a Čechů. V České republice sice existuje Slovanský výbor, který vydává měsíčník Slovanská vzájemnost, dále dvě sdružení –Českomoravský slovanský svaz a Společnost přátel jižních Slovanů, chybí však jednotná koncepce, ideová shoda a prostředky k společným akcím.

Které autory z literatur jižních Slovanů byste doporučili dnešním čtenářům?

Ivan: Kdybych měl uvést z každé národní literatury aspoň dvě umělecká díla, která byla u nás po roce 1945 přeložena, zabralo by nám to mnoho místa. Takže aspoň pouze namátkou (bez uvádění národnosti autora): několikadílný román Dobrici Ćosiće Čas smrti, román Oskara Daviča Báseň (Čas rozhodnutí), Zahrada slézové barvy Branka Ćopiće, romány a povídky Danila Kiše, román Ranka Marinkoviće Kyklop, aspoň dva Krležovy romány: Na pokraji rozumu a Návrat Filipa Latinovicze (dopsán na zámku v Konopišti), romány a eseje Draga Jančara, knihy aforismů Žarka Petana, romány a povídky nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961) Iva Andriće, Derviš a smrt Meši Selimoviće, Červený kohout letí k nebi Miodraga Bulatoviće, prózy Jordana Radičkova, povídky Nikolaje Chajtova, Dokud bije zvon, smrt nepřijde Dimitra Baševského atd. atd.

Je třeba něčím doplnit dosavadní repertoár překladů z jihoslovanských literatur v oblasti klasiky?

Ivan: Jistě. Nejprve je však nezbytné přistoupit k četným reedicím. Nové souborné šestidílné vydání prozaických děl Iva Andriće v roce 2009, které vyšlo díky bosenským sponzorům v Praze, upozornilo naše nakladatelství a naše kulturní instituce (MK) na absenci celkové kulturní koncepce u nás.

Mnohá umělecky hodnotná díla, která byla v době svého vzniku v druhé polovině 20. století tzv. žhavě aktuální, patří dnes do fondu národní klasiky. Je proto podle mého soudu třeba věnovat finanční prostředky na jejich překlad a vydání, aby se mohla stát součástí českého překladového fondu. My se však vzhledem k svému věku k jejich překladu nechystám.

S Dagmar Dorovskou a Ivanem Dorovským rozmlouval Jiří Kudrnáč