Tendence v současné německojazyčné literatuře

Možná se bude zdát podivné, když začnu svůj přehled současné německojazyčné literatury, víc než třicet let po znovusjednocení Německé spolkové republiky a Německé demokratické republiky, právě rozdělením na autory a autorky z východní a západní části země. Pouze tím poukazuju na fakt, že rozdělení, způsobené 2. světovou válkou a zpečetěné následující studenou válkou, pořád dominuje v současné německojazyčné literatuře i v literárních cenách. I znovusjednocení na tomto faktu nic nezměnilo. Samozřejmě už proti sobě nestojí dva ideologicky odlišné bloky, spíš tu jde o zrcadlení, odlišování, propojení, které obohacuje nejenom literaturu, ale i společenský diskurz.

Nikdo nereprezentuje toto propojení lidštějším způsobem než Helga Schubert (nar. 1940), která se po mnoha publikacích z literárního trhu v 90. letech stáhla, aby se triumfálně vrátila v roku 2021 knihou Vom Aufstehen. Ein Leben in Geschichten (O vstávání. Život v příbězích). V krátkých textech vzpomíná autorka na svůj život, na ztrátu otce, kterého v Rusku roztrhl granát, na každodenní absurditu v Německé demokratické republice, na dobu kdy pracovala ve fabrice u pásové výroby, na svoje zaměstnání jako psycholožka a manželská poradkyně, na euforii znovusjednocení v ˊ89 i na složku, kterou o ní vedlo Ministerstvo státní bezpečnosti. V lakonických větách a úsporných popisech před námi vyvstává nejenom život jedné ženy, ale celé jedné generace, poznamenané válkou, ztrátou, vinou, ale i nadějí a vytrvalostí.

O dvě dekády později narození autoři Ingo Schulze a Lutz Seiler nesou toto propojení dál, ale jsou mnohem kritičtější a jejich díla vrstevnatější. Ingo Schulze je produktivní autor, kterého díla jsou nominována na největší literární ceny a je znám i za hranicemi Německa, v češtině jsou přeložena tři jeho díla. Jeho nejnovější romány Peter Holtz a Die rechtschaffenen Mörder (Čestní vrazi) mají společné téma současného života ve sjednoceném Německu z pohledu vypravěčů narozených, vyrostlých a žijících ve východní části země. Autor umí velice šikovně pracovat s čtenářskými očekáváními, se stereotypy “západního“ a “východního“ vidění společnosti a v románech si nikdy neodpustí ironické komentáře na politické dění i na literární trh.

Lutz Seiler, autor dvou ceněných románů Kruso a Stern 111 nese taky odkaz rozdělení a znovusjednocení daleko za hranice dobové a autobiografické výpovědi. Je to poznat už jenom na vypravěčské konstelaci jeho románů. Kruso se sice odehrává na podzim roku 1989, ale jako místo si nevybírá Berlín jako spousta podobných románů, ale Hiddensee, ostrov západně od Rujány, kde se dva hlavní protagonisté snaží uskutečnit svou vlastní představu o svobodě. Ještě víc za hranice a to v dvojitém smyslu jde román Stern 111. Protagonisté mnoha románů po roce ˊ89 jsou většinou mladí a dospívající lidé, kterým se otvírají doposud nepoznané obzory svobody, zatímco jejich rodičům se bortí jejich starý svět. Stern 111 je jiný v tom, že tady se vydávají na cestu za hranice rodiče a jako „pojistku“ nechávají doma svého syna. To je jedno překročení konvenční vypravěčské hranice, druhé je čistě geografické, protože cesta této rodiny se nezastaví jen vycestováním do západní části země, ale až za oceán. Autorovo hledání svobody jde dál než za svobodu politickou a ideologickou, jde o svobodu vnitřní a transcendentální.

Ze západní poloviny navazuje na toto hledání Frank Witzel, který svým nejnovějším dílem Inniger Schiffbruch (Vnitřní ztroskotání) pokračuje přes bádání ve své rodině v autopsii Německé spolkové republiky 50. a 60. let, období tzv. hospodářského zázraku, a tím pádem období, které patří k základnímu kameni, na kterém staví i dnešní Německo. Českému čtenáři známější je určitě Bernhard Schlink, autor světoznámého bestselleru Der Vorleser (Předčítač) a asi nejznámější literární zástupce německého pojmu Vergangenheitsbewältigung (vyrovnání se s minulostí). V jeho posledních dvou dílech, románu Olga a sbírce povídek Abschiedsfarben (Barvy rozloučení) zůstává věrný svému melodramatickému stylu, příběhům o zdaru a nezdaru v lásce, o důvěře a zradě a o hrozivých a zvládnutých vzpomínkách.

Mimo tohoto rozdělení na východní a západní polovinu země a jejího vzájemného propojení stoji dva autoři, kteří, i když je spojuje nálepka popové literatury 90. let, jsou zcela odlišní a už dávno nepatřící žádnému módnímu trendu, který byl i tehdy vytvořen uměle a zbytečně škatulkoval. Řeč je o autorce Judith Hermann, která je českému publiku dobře známá, protože skoro celé její dílo je přeloženo díky snaze nakladatelství Větrné mlýny. V jejím nejnovějším románě Daheim (Doma) jde o ženu, která nechává svůj starý život za sebou a stěhuje se na fríské pobřeží. Jakkoliv stroze může znít zápletka, tím bohatší je jazyk, kterým je příběh vyprávěn. Kouzlo románu spočívá v jeho ambivalenci a v tématu tranzitu, přechodu mezi dvěma světy, který mistrně podkopává titul knihy.

Podobný pohled zvenčí a s odstupem nabízí i nejnovější román Christiana Krachta s názvem Eurotrash. Christian Kracht je původně Švýcar, vyrostl ale ve Spojených Státech, Kanadě a jižní Francii a sám se označuje za kosmopolitu. Román navazuje na Krachtův debut, román Faserland (Země vláken), z roku 1995, kde se vypravěč vydává na cestu ze severoněmeckého Syltu až do Curychu. A právě Curych je výchozím bodem nejnovějšího románu. Obě díla mají společný zpětný pohled na svůj vlastní literární vývoj, určitý odstup od věčné německé otázky co znamená být Němcem po 2. světové válce, ale i neustálou reflexi této otázky, ať už je to v zádumčivém stylu Hermanna, nebo sžíravém výsměchu Krachta.

Tento článek si nenárokuje právo reprezentovat celkovou současnou německojazyčnou literaturu, ostatně úkol zcela nemožný, nabízí však určité tendence, které převládají a podle kterých se orientují i udílené literární ceny, bez toho, aby se však tyhle ceny staly jediným měřítkem výběru.

Fotografie: 

Christian_Kracht.jpg

Judith_Hermann.jpg

lutz-seiler_4533.jpg

Schlink_Bernhard_700062886_beschnitten.jpg

schubert_gr_6478.png

Schulze_Ingo_5978_500px_5978.png