Knihovní algoritmus

„Tak vy jste se nám tentokrát dala na fotbal?“ ptá se mě knihovnice, když položím na pult Góóól!, Klapzubovu jedenáctku a Pravidla fotbalu. Pokrčím rameny a nic na to neřeknu, už dávno se paní knihovnici nesnažím vysvětlit, že si knihy v místní pobočce takřka výhradně půjčuju jako studijní materiál pro překlad a vlastní tvorbu. Ty, které mi stojí za to přečíst, si obvykle koupím nebo je dostanu.

Knihovní pobočka, kam si knihy chodím vyzvedávat, je malá, takže se tu všichni znají. Knihovníci si svoje čtenáře hýčkají a snaží se dopředu odhadnout, co si příště půjčí. Ano, i v tak bohulibé instituci, jako je knihovna, existuje něco na způsob cookies: místní prohlížeč, rozuměj knihovnice, se snaží vyprofilovat čtenáře a nabízet jim to, co je zaujme. Paní knihovnice tu někomu doporučí nový dobrodružný román, tu fantasy povídky a onehdy jsem viděla, jak jedné ustarané padesátnici nenápadně podstrčila Tvé vnitřní dítě musí najít domov. Čtenáři jsou s její předvolbou většinou spokojeni, paní tu dělá už přes třicet let, ve svých čtenářích se vyzná.

V mém případě je to ale oříšek, protože můj knižní profil se mění jako chameleon. Jednou se zdánlivě zajímám o fotbal (kniha Chuligán), jindy o zemědělství (Starý kraj a Beton a hlína). o transgender problematiku (Dívka, žena jiné) a jistou dobu jsem sháněla knihy s nacistickou tematikou (Co to má co dělat se mnou?). Co si paní knihovnice musí o mně myslet? Jsem snad transfotbalista s láskou k rodné hroudě, který má na zádech vytetovaný hákový kříž?

„Každej jsme nějakej,“ podotkne paní, když jí příště na pult vyskládám knihy o duševních poruchách. Tentokrát překládám knihu o terapeutické komunitě (Stovka černých šicích strojů). Snažím se tvářit neutrálně, já přece žádnou poruchou netrpím. Úsměv mám přesto jaksi dřevěný, umělý, snad si paní podle mého výrazu obličeje nemyslí, že jsem paranoidní schizofrenik?

Poslední dobou si ale trochu vylepšuju profil: půjčuju si knihy od Platona, Aristotela, Montaigneho, Maslowa, Orwella a Woolfové, v nichž hledám citáty pro knihu Sitopia. Paní knihovnice mě jistě pochválí, takové knihy čte přece skutečný znalec. Paní knihovnice se ale zmýlit nenechá. Načte mi knihy bez hnutí brvou, otočí se, sáhne za sebe na poličku a podá mi knihu se žlutou obálkou. „Tohle si přečtěte, mladá paní,“ mrkne na mě jedním okem.

Na obalu stojí: Malý pražský erotikon. S výmluvným pohledem ukážu na hromádku knih: vy to snad nevidíte, paní? Teď jsem přece intelektuálka, tak co mi tu cpete nějakého Hartla?! To je přece zábava pro neuspokojené paničky středního věku!

Paní knihovnice na mě hledí skrz čtecí brýle, tváří se neoblomně. „Jen si to vezměte, ono vám to neuškodí.“ Pokoutně se rozhlédnu, jestli mě někdo nevidí, a pak knihu shrábnu do kabelky. „Asi máte pravdu,“ řeknu knihovnici.

Viktorie Hanišová je českou spisovatelkou a překladatelkou z německého a anglického jazyka.