Historie není něco, co kdysi skončilo a už se nás to netýká – rozhovor s MgA. Naďou Revilákovou

Současné děti, dle výzkumů i odborníků, chtějí texty plné příběhů, aktivní, děj i tajemství. To přináší knihy Nadi Revilákové. Ale to by bylo málo. Autorka mladé čtenáře přímo „vtahuje“ do děje, nutí je přemýšlet o událostech, které se staly před lety dětem a mladým lidem jako jsou oni. Její příběhy historii oživují, přibližují konkrétními příběhy.

Můžeme se na chvíli vrátit do Brna? Jaká byla léta studií na Janáčkově akademii múzických umění v Brně?

Do Brna se vrátím moc ráda, alespoň prostřednictvím vaší otázky. Jinak se tam bohužel často nedostanu, i když tam mám příbuzné a přátele. Zrovna nedávno se mi vybavila jedna vzpomínka na moje první setkání s Brnem těsně před začátkem studií v roce 1998. Bylo sobotní odpoledne, v pondělí měla začít škola. Co do té doby dělat? Tak jsem se šla projít do centra, na „Svoboďák“. A tam jsem zažila šok. Nikde nebyla ani noha. Přijela jsem z Prahy a koukala, kam jsem se to dostala. Na něco takového jsem nebyla zvyklá. Prahu bez lidí, bez turistů jsem neznala. V poslední době jsem párkrát naprosto stejný pocit, takové mé studentské déjà vu, zažívala v Praze, totálně vylidněné, i když z úplně jiného důvodu. No, každopádně, dojem z vyprázdněnosti Brna mě se začátkem školy brzy přešel a přetavil se v dojem z mladého a životem kypícího univerzitního města. A samotné studium? Měla jsem tu čest být jedním z posledních studentů profesora Bořivoje Srby, který byl velmi inspirativní člověk, a moc ráda na to vzpomínám. I když jsem po škole divadelní prkna opustila a zběhla k rozhlasu. Ta inspirace a potřeba pořád něco vymýšlet a vytvářet mi zůstala.

Pracujete v Českém rozhlase, v televizi a píšete do časopisu 100 + 1. Ovlivnilo to vaši literární tvorbu?

Maximálně a ve všem. Všechno, co dělám, je navzájem propojené. V něčem se to doplňuje, v něčem mě odvádí jinam, abych v nejméně očekávané chvíli našla zase inspiraci, která mě otočí a propojí s jinou oblastí mé práce, jíž jsem na chvíli opustila. V rozhlase se zabývám hlavně historickými tématy a často zažívám podobné pátrání, jako Hanka, hrdinka mých knih. Moje rozhlasová práce mě tak vlastně inspirovala k psaní. Napadlo mě, že prožitek nově objevené historie může být způsob, jak mladého čtenáře přivést k zájmu o dějiny. A také inspirovat k vlastnímu pátrání. I nejbližší rodina, příbuzní, dědečkové a babičky prožili v minulosti fascinující příběhy, které šly ruku v ruce s „velkými dějinami“. Historie je vůbec plná příběhů a vede nás k zamyšlení, jak by se v rozličných situacích zachoval člověk sám. Když se pak do podobných situací dostaneme, protože život je zkrátka přináší, třeba se v nich díky tomu dokážeme lépe orientovat.

V roce 2020 vyšla vaše kniha Deník Dory Grayové. Příběh Hanky, která na půdě našla tajemný deník, zaujal čtenáře i odborníky a získal první cenu v literární soutěži nakladatelství Albatros. Co vás inspirovalo?

Pro mě je II. světová válka velmi osobní téma. Moje babička i dědeček ji prožili, a kdyby nebyla, tak dnes nejsem na světě. Kvůli (nebo snad mám říci díky?) válce se totiž seznámili. Můj dědeček byl v 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky na moravském Slovácku a má babička jemu i celé jeho skupině pomáhala. Taková velká love story na pozadí tragických historických událostí. Kdyby je tenkrát nacisté odhalili, tak je popraví. Takže bych se, zase kvůli válce, nenarodila. Historie není něco, co kdysi skončilo a už se nás to netýká. Naopak, ovlivnila naše životy a ovlivňuje je stále. Prostřednictvím zkušeností, radostí i strachů našich blízkých. A já si řekla, že by bylo fajn tuhle aktuálnost nějak zachytit. Proto jsem si vymyslela příběh, který se týká historie, ale je přitom současný. A napsala jsem ho pro děti, protože si myslím, že je důležité znát historii nejen ze stránek učebnic dějepisu či z filmů, ale uvědomit si, že se nás ta historie může osobně dotýkat. Stačí se jen pozorně rozhlédnout kolem sebe a hlavně poslouchat.

Ještě bych podotkla, že naši vlastní dědečci, babičky, pradědečci a prababičky jsou vůbec málo využívaný zdroj informací o našich dějinách. Přitom v jejich vyprávění mohou děti najít přímo poklady. Příběhy, které jim umožní nahlédnout do historie. Kdo byl třeba ten podivný chlápek Stalin, o kterém se učíme jako o největším masovém vrahovi v dějinách? Fakt ho lidi kdysi obdivovali? Jak je možné, že jednu chvíli ho měli skoro za poloboha a pak ho považují za totálního zmetka? Nebo Hitler. Jak to, že i dnes má nezanedbatelné množství obdivovatelů? A můžeme podobné příklady najít kolem sebe i v současnosti? Proč jednoho politika někdo nekriticky obdivuje a jiný na něm nenechá nit suchou?

To je další věc, ke které bych chtěla děti inspirovat. Ptát se a dívat kolem sebe. Směřovat svůj zájem ke svým nejbližším. Myslím, že by to mohl být taky docela dobrý způsob, jak podnítit něco jako mezigenerační dialog. Najít s těmi staršími členy rodiny společné téma. Ať mezi nimi věkový rozdíl nestaví zeď, ale mosty.

V roce 2021 jste potěšila mladé čtenáře (ale i hodně dospělých čtenářů) knihou Medailon Emilky Horové. Měla jste představu volného pokračování příběhu již při práci na předchozí knize?

Vlastně ano. Jednak mě bavila postava, její jazyk a uvažování. A pak jsem si řekla, když jsem tímhle způsobem zachytila válečný rok 1942, co jít dál? Třeba k událostem těsně poválečným. Dal by se podobně zprostředkovat dětem divoký odsun? A další léta, padesátá, rok 1968, normalizace, rok 1989? Proč to nezkusit? A tak vznikl Medailon Emilky Horové, kde opět hlavní hrdinka Hanka proniká do historie tentokrát svojí vlastní rodiny a pátrá po tom, jak to s ní tenkrát po válce bylo a jaký vliv to mohlo mít i na její vlastní život.

Tuto otázku dostáváte jistě často a nevyhneme se jí ani my. Máte již námět nebo rozepsanou další knížku?

Ano, mám, dokonce už hotovou a v hlavě další náměty. Jak jsem už zmínila, ráda bych zkusila zachytit v dalších dílech historii druhé poloviny 20. století. Takže v nové knize se odehrává příběh, který vychází z tématu kolektivizace venkova a roku 1968 a Hanka se opět snaží rozkrýt jeho pozadí a zjistit, jak může souviset s tím, co se odehrává kolem ní. A to svým vlastním způsobem, kde je kromě toho bolestného, co hrdiny příběhů v minulosti potkalo, prostor i pro humor. Protože do života zkrátka patří a to, že se dokážeme zasmát i v těch nejtěžších chvílích, nám dává sílu překonat ty největší překážky. Proto chci, aby se čtenáři také smáli a s otevřeným srdcem pak vnímali situace, kdy do smíchu moc není.

Sledujete současnou literaturu pro děti a mládež? Přináší pro ně vhodně zpracovaná vážná témata, knihy o válce a holocaustu?

Mám pocit, že s tématem holocaustu se v poslední době doslova roztrhl pytel. Až mě to zaráží a přemýšlím, čím to může být. Je to přesvědčení, že bychom neměli zapomenout? Nebo čtenáři hledají srdceryvné příběhy, ať už s happyendem či bez něj? To by jistě bylo na dlouhou diskuzi. Když jsem začala psát Deník Dory Grayové, řekla jsem si, že zkusím, jestli se toto téma dá zprostředkovat současným dětem skrze současný příběh. A také s humorem. Čímž rozhodně nemyslím, že bych si z tragického osudu Židů chtěla dělat legraci. Vyvážit právě tu míru utrpení, která je v tom tématu obsažená, a humoru, který má v dětské literatuře svůj velký smysl. Když jsem se do tématu ponořila víc, začala jsem objevovat další dětské knihy, které se mu věnují. Takže ano, jsou, a rozhodně jich není málo. Nakolik vhodně, to si netroufám soudit. Problém vidím hlavně v tom, že se v té záplavě dětských knih, které vycházejí, ne úplně jednoduše orientuje.

Máte zájmy, které vám pomohou odpočinout si od práce v rozhlase i od literární činnosti? A, samozřejmě, které knihy čtete, případně jaký je váš oblíbený literární žánr?

Mám doma dvě malé děti a přiznám se, že práce je to, u čeho odpočívám. To byl i důvod, proč jsem si až na mateřské dovolené splnila svůj sen, že konečně napíšu knihu. Na chvíli se ponořit do něčeho jiného, přepnout myšlení od mateřských radostí i povinností. A mám velké štěstí, že mám práci, ať už tu rozhlasovou či literární, která mě naplňuje a baví (i když tu druhou považuji více za zálibu než povolání). Proto se na ni vždycky těším a každou volnou chvíli jí s chutí věnuji. Takže ty ostatní záliby spíš zanedbávám. Včetně čtení, protože čtu hlavně to, co souvisí s prací, takže na čtení jen pro zábavu už nezbývá prostor. Ale pokud můžu zmínit z poslední doby jednu knihu, která mě opravdu oslovila, tak to byla Kde zpívají raci od Delíi Owens. Mohu jen doporučit. (Samozřejmě hned po Medailonu Emilky Horové.)

Moc děkujeme za váš čas a trpělivost.
Jana Nejezchlebová

Naďa Reviláková (1978) vystudovala divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Poté se věnovala rozhlasové a televizní tvorbě. Působila ve vědecké stanici Českého rozhlasu Leonardo, kde se orientovala hlavně na historická témata, a současně psala dialogy k seriálu Ulice. Na mateřské dovolené se pustila do psaní literatury pro děti. Za knihu Deník Dory Grayové získala cenu nakladatelství Albatros. V současné době vychází její volné pokračování Medailon Emilky Horové. Vrátila se také k rozhlasové práci. Vytváří pořady pro Český rozhlas Plus v tematické řadě Téma Plus, Historie Plus a Archiv Plus. Píše pro časopis 100+1 Historie.