Objevování Ameriky může odkrýt nové kontinenty – spolupráce škol a knihoven

Autorka se ve svém příspěvku zabývá dlouhodobou situací v rozvoji čtenářské gramotnosti žáků základních a středních škol. Připomíná špatné výsledky z průzkumu PISA v roce 2009 a následující snahy o podporu  čtenářské  gramotnosti, např. projekt „Co v učebnici nebylo“. Velmi kladně hodnotí dohodu meziresortní spolupráce ve formě Memoranda MK a MŠMT. Uvádí, že veřejné knihovny umí nabídnout zajímavá a potřebná témata využitelná průřezově ve vzdělávacím procesu. Pro efektivní rozvoj čtenářské gramotnosti žáků a studentů je zásadní spolupráce veřejných a školních knihoven, kterou podporuje i Česká školní inspekce.

Symbolicky na začátku nového školního roku v září tohoto roku byl podepsán dokument, jenž slibuje mnohé pro budoucí rozvoj spolupráce škol a knihoven[1]. Ministři dvou resortů – Ministerstva kultury ČR a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR svými podpisy stvrdili Memorandum o spolupráci MK a MŠMT z důvodu potřeby koordinovaného postupu při budování a rozvoji vzdělané, kulturní a soudržné společnosti. V úvodu dokumentu se obě strany zavazují, že budou v součinnosti hledat konkrétní cesty pro podporu spolupráce knihoven, kulturních a paměťových institucí se školami a školskými zařízeními ve prospěch harmonického rozvoje osobnosti dětí, žáků a studentů v oblasti kulturního povědomí, rozvoje čtenářské, informační a mediální gramotnosti.

Tímto krokem se dostalo nejen knihovnám ale i dalším paměťovým institucím jistého ujištění, že nově ustavená meziresortní pracovní skupina se bude zabývat podporou role knihoven jako vzdělávacích institucí, které přispívají k rozvoji čtenářské, informační a mediální gramotnosti dětí, žáků a studentů. Na hodnocení zda a jak se naplní význam tohoto memoranda v praxi, si ještě budeme muset nějaký čas počkat, ale i tak se domnívám, že pro mnoho kolegyň a kolegů knihovníků je samotný akt uznání existence specialistů na vzdělávání v knihovnách velkým krokem. Zatím sice jen symbolickým, ale i tak důležitým. Samozřejmě z pohledu vzdělávajících knihovníků nejde o nic nového pod sluncem. Knihovny poskytují školám kvalitní lekce a pořady desetiletí, ovšem stejná desetiletí musí bojovat s nedůvěrou a předsudky ze stran vedení škol a pedagogů.

V roce 2009 se Česká republika účastnila testování čtenářské gramotnosti PISA, ve kterém byli testováni žáci dvaceti tří zemí OECD. Výrazně podprůměrné výsledky našich žáků zalarmovaly státní instituce, které různými pobídkami iniciovaly rozvoj programů čtenářské gramotnosti na školách. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zařadilo do nabídky šablon podporovaných klíčových aktivit, financovaných v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, také šablonu „Čtenářské dílny jako prostředek ke zkvalitnění čtenářství a čtenářské gramotnosti". V rámci této pobídky bylo možné nakoupit značné množství beletrie a naučné literatury pro děti a mládež. Z praxe vím, že mnoho učitelů se při výběru knih obrátilo o radu k přirozenému spojenci, knihovníkovi dětského oddělení veřejné knihovny. Stejně tak hledalo mnoho učitelů inspiraci při přípravě čtenářských dílen právě v práci dětských knihovnic a knihovníků. Další iniciativou, která přinesla ovoce ve spolupráci knihoven a škol, byla pobídka k zakládání čtenářských klubů jako volnočasové aktivity na školách nejdříve pro 1. stupeň, později i pro žáky 2. stupně. V tomto projektu často spolupráce překročila hranice jen metodické pomoci při výběru vhodných titulů, ale často již i realizace klubových setkání se symbioticky odehrávala přímo v obecní knihovně.

Pokusem vymanit se jen z mantinelů problematiky čtenářské gramotnosti a zaměřit se i na další oblasti informační a dokumentové gramotnosti byl projekt „Co v učebnici nebylo“, který má v podnázvu přímo formulaci Spolupráce knihoven a škol ve vzdělávání žáků 21. století. V rámci tohoto projektu financovaném z výzvy Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání vzniklo formou týmové práce učitel/knihovník celkem devět vzdělávacích programů. Na jejich tvorbě se podílelo devatenáct zapojených veřejných knihoven a dále 19 základních a středních škol. Obsahovým rámcem projektu byl rozvoj informační gramotnosti žáků ZŠ, středoškoláků a vzdělavatelů, neboť zvládat mnohostrannou interakci s informacemi je nezbytnou podmínkou života každého jedince ve znalostní společnosti. Programy jsou rozdělené do tří tematických modulů: Na cestě od autora ke čtenáři v knihovně, S informacemi k lepšímu celoživotnímu učení a Bádám v knihovně a píšu svůj odborný text. Přestože názvy modulů jsou nazvány poněkud obecně, lekce samotné rozpracovávají témata, která mají za cíl vytváření pozitivního vztahu dětí ke knihovnám jako institucím, učí je kriticky myslet, analyzovat text, organizovat znalosti pomocí myšlenkových map, časových os a studenty středních škol uvádí do problematicky citační etiky. To vše rozděleno do sedmdesáti bloků s tím, že realizace každého jednoho se vejde do běžné čtyřiceti pěti minutové výukové hodiny.

A zde bych se vrátila k memorandu o spolupráci knihoven, kulturních a paměťových institucí se školami. Jedním z deklarovaných cílů memoranda je akcentování využívání vzdělávací nabídky i informačních zdrojů knihoven a kulturních institucí všech typů v kurikulárních dokumentech jako funkční součásti školního vzdělávání. Výsledky projektu „Co v učebnici nebylo“ jsou jasným důkazem, že knihovny se svou oborovou agendou dokáží nabídnout zajímavá a potřebná témata, která najdou využití průřezově v celém spektru vzdělávacích oblastí základních a středních škol.

Zajímavým spojencem ve snahách veřejných ale i mnohých školních knihoven zapojit se intenzivněji do vzdělávacího procesu základních a středních škol je kupodivu Česká školní inspekce. Indikátory, které si tato organizace stanovila jako hodnotící při inspekční činnosti, mluví velmi jasně o tom, co by mělo být cílem vzdělávání dětí. V metodice pro hodnocení rozvoje čtenářské gramotnosti stanovuje tři oblasti zkoumání při inspekční činnosti: Prvotní oblastí je vztah čtenáře ke čtení a četbě. Podkladem pro jeho posouzení jsou pozorovatelné poznatky – např. zda žáci mohou svou četbu volit, jak škola žákům dlouhodobě pomáhá (jak je vyučuje) vybírat si knihy, podíl času věnovaného četbě žákova výběru a času věnovaného hromadně zadané četbě, žákova motivace k četbě, způsob učitelova vedení žáků k ujasňování si kritérií „dobré knihy“, vyváženost zastoupení literárních, naučných a odborných textů v preferencích žáka. Ke čtenářskému vztahu patří i to, jaké prostředí a atmosféru škola k rozvoji čtenářské gramotnosti poskytuje a buduje.

Druhou oblastí zkoumání je Osvojení základních čtenářských strategií. Klíčové je sledování toho, jak jsou do čtenářských strategií žáci „zasvěcováni“, zda a jak učitel čtenářské strategie opravdu vyučuje nebo je jenom požaduje, jak se čtenářské strategie využívají ve čtení, aby se automatizovaly do podoby dovedností, jak dalece si žák sám uvědomuje, že strategie zná. Třetí oblastí je Zaměření na samotný text. Tato oblast zahrnuje učitelův i žákův výběr textů pro výuku a pro práci (v literární výchově, i při využití čtení v jiných předmětech), obsahuje problematiku práce s autentickými, nejen učebnicovými texty, a také s typy textů z různých médií. Dále zahrnuje stanovení úkolů, které má žák s textem provádět, a cílů, kterých má dosahovat. Žáci se při práci s textem učí, že text má autora, záměr i adresáta, a učí se je nejen rozpoznávat, ale také vnímat a vyhodnocovat uplatnění těchto faktorů ve svém porozumění a interpretaci textu.[2]

Pro školy jsou postupy. Ve všech těchto oblastech mohou knihovníci nabídnout školám letité zkušenosti. Vzpomeňme na první pokusy zakládat databanky knihovnických lekcí či biblioterapeutické formy práce s knihou, které vznikaly v dobách, kdy se v kurikulárních dokumentech škol pojem čtenářské gramotnosti teprve zabydloval.

Pedagogická knihovna J. A. Komenského, jejíž součástí je i metodické centrum pro školní knihovny, podporuje učitele nejen českého jazyka a literatury po desetiletí nejen poskytováním rozsáhlého fondu odborné pedagogické literatury v oblasti čtenářské a informační gramotnosti, ale poslední roky také intenzivní lektorskou činností směrem k popularizaci současné tvorby pro děti a mládež a praktickými workshopy přípravy čtenářských dílen a práce s literaturou ve výuce. A není zdaleka jedinou knihovnou, která se učitelům snaží vyjít vstříc minimálně dobrou radou při doporučení kvalitní dětské četby.

Při všech setkáních s učiteli základních a středních škol, kteří se aktivně zabývají rozvojem čtenářské gramotnosti dětí, je mou první a myslím, že i nejdůležitější radou: „Rozhlédněte se po okolních knihovnách a najděte si svého knihovníka, nebo knihovnici.“ Nemyslím si, že by naplňování cílů memoranda přineslo nějaké výrazně nové prvky spolupráce škol a knihoven. Mně by ovšem naprosto stačilo, kdyby mělo za následek reálné hodnocení mnohaleté kvalitní práce desítek kolegyň a kolegů knihovníků pedagogickou veřejností.

[1] Tisková zpráva Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 6. září 2021. Ministři kultury a školství podepsali Memorandum o meziresortní spolupráci, MŠMT ČR

[2] Metodika pro hodnocení rozvoje čtenářské gramotnosti. Čj.: ČŠIG-2928/15-G2. Česká školní inspekce. Praha, 2015 [online]. Dostupné z: http://www.niqes.cz/Niqes/media/Testovani/KE%20STA%c5%bdEN%c3%8d/V%c3%bdstupy%20KA1/%c4%8cG/Metodika-pro-hodnoceni-rozvoje-CG.pdf