Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Co je architektura? Lze se ji naučit? Architektura je matkou umění a naučit se ji nedá. Architektem se člověk musí narodit. Škola architektury pak vrozený talent rozvíjí a pomáhá architektům jako ochranný inkubátor optimálně dozrát. Architekt musí mít technické znalosti, aby dokázal stavbu navrhnout, povolit a postavit, a musí současně vědět, proč ji navrhl právě takto. Ideový rozměr díla je tím, co odlišuje architekturu od běžného stavitelství. Ve výsledku nestačí harmonické proporce, statika a izolace, ale je nutná i filozofie, psychologie, etika a láska. Architekti nesou na svých bedrech odpovědnost za kvalitu životního prostředí a přemýšlí o ní až do daleké budoucnosti.
Ideálním zadáním, na kterém si mohou současní studenti natrénovat všechny potřebné dovednosti, je návrh obecní knihovny. Knihovna pro 21. století v sobě obnáší obrovské množství otázek a její typologie se v nedávné době doslova proměnila pod rukama. Co platilo po staletí, je dnes konfrontováno s moderními informačními technologiemi a architekti stojí jako spoluaktéři u zrodu nových knihoven s úžasnou inovovanou náplní, nevídanými prostory, materiály a možnostmi flexibility. Francine Houben, věhlasná nizozemská architektka, dokonce pokládá knihovny za nejdůležitější veřejné budovy vůbec. Pro studenty momentálně neexistuje lepší zadání, než jakým je návrh knihovny.
Tak jako je architektura spojením vědy a umění, tak má i každá stavba svou specifickou parcelu, své uživatele a požadovaný účel. Z původního záměru, díky němuž vznikla spolupráce mezi Metodickým centrem pro výstavbu a rekonstrukci knihoven a Fakultou architektury VUT v Brně, kdy měli studenti architektury navrhovat transformace konkrétních obecních knihoven v Jihomoravském kraji, nezbylo kvůli pandemii Covid-19 téměř nic. Studenti zůstali uvězněni ve svých domovech, a tak jsme začali improvizovat. Zadání se změnilo na návrh ideální knihovny pro město, z něhož pocházím.
Co se na začátku práce jevilo jako ústupek, se záhy ukázalo jako úžasný impuls, poněvadž se každý ze studentů proměnil v lokálního patriota a ve výsledku věnoval svému městu návrh nejlepší možné knihovny. Znalost prostředí a osobní zkušenost s fungováním místní knihovny spustila bouři myšlenek a přinesla nové nápady na činnost knihovny, často přesun knihovny na vhodnější místo, zvětšení kapacity, bezbariérový přístup a další a další vylepšení současného stavu. Studenti se inspirovali navzájem a kolegiálně si vypůjčovali náměty, referenční příklady a vyslovovali konstruktivně kritické názory.
Knihovna je téma, které v sobě ukrývá nekonečné množství dobra a radosti. Spojuje komunitu, přináší osvětu, smazává rozdíly, dává šance a ukazuje příležitosti. To vše si studenti při navrhování knihoven uvědomují a společenské poslání naší profese do nich cíleně proniká. U žádného jiného zadání jsem takovou energii ještě nezažil. Architekt Adam Rujbr, autor nového depozitáře Moravské zemské knihovny, se mi nedávno během debatování u kávy svěřil, že už netouží navrhovat nic jiného než veřejné stavby – např. nemocnice apod., poněvadž se u takových úkolů cítí pro společnost nejvíce prospěšný. A to je neopomenutelná stránka naší profese – kritizovat společensky nevyhovující řešení, spojovat jednotlivé aktéry, nabízet cestu ke zlepšení, znát příklady dobré praxe a svou aktivitou doslova „zachraňovat svět“.
Zejména tento um je potřeba na školách architektury rozvíjet. Znalosti norem, výrobních rozměrů, konstrukčních spojů, potrubí atd. brzy ovládnou uměle inteligentní projektové automaty, ale humánní přístup, jemné dovednosti a wabi-sabi nezastoupí žádný stroj ani sebesofistikovanější aplikace. Jak zařídit, aby se člověk cítil v knihovně bezpečně, spokojeně a vznešeně, nelze vypočítat. K tomu potřebuje architekt cit a lásku.
Pozn. – text příspěvku vznikl jako součást výstavy (Re)vize knihoven 21. století. Prostor – funkce – příležitost.