Společnost je třeba vychovávat k tomu, aby byla aktivní a ohleduplná - rozhovor s Kateřinou Šedou

Výtvarnice Kateřina Šedá se věnuje sociální architektuře. Je autorkou řady projektů, které realizovala v České republice i v zahraničí. Jejich prostřednictvím se snaží oživovat komunity a trvale změnit chování lidí, aby sami sebe viděli v jiném světle. Projekty mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo sociální izolace. Za své práce obdržela řadu ocenění: Architekt roku 2017 (Česká republika), Magnesia Litera za publicistiku (Česká republika), TAKU Production Prize (Finsko), Nejkrásnější české knihy (Česká republika), Contemporary Art Society Award (Velká Británie), Cena Jindřicha Chalupeckého (Česká republika), Fluxus Award (Německo), Essl Award (Rakousko) a další. Vydala přes třicet knih a publikací, v nichž jednotlivé projekty detailně mapuje.

Kterých svých projektů si nejvíce ceníte? A lze to takto vůbec říct?

Vybrat jeden jediný projekt určitě nedokážu, protože jsou velmi různorodé. Navíc oceňovat se dá řada věcí, u každé akce to může být jiná věc. Nejdelší dobu jsem působila v „Bedřichovicích nad Temží“, kde jsem obec proměnila i fyzicky a nakonec získala čestné občanství – je to určitě moje srdeční záležitost. Ale třeba v Los Altos v Sillicon Valley se mi podařilo zapojit do akce komunitu skutečně bohatých lidí, což z dnešního pohledu považuji za zázrak. V Brnoxu jsem zase dokázala přitáhnout k lokalitě brněnského Bronxu pozornost široké veřejnosti, nebo loni na zahradě domova seniorů v Rakousku vytvořit instalaci, která seniory skutečně aktivizuje a generačně propojuje.

Kde hledáte inspiraci pro své projekty a co Vám pomáhá při navazování vztahů s lidmi, které chcete zapojit do svých projektů?

Základem je určitě každodenní život a bariéry, které nám nedovolují spolu normálně komunikovat a na věcech se dohodnout. Cílem mých projektů je vytvořit situaci, při níž se účastníci uvidí v jiném světle, a to jim pomůže změnit svoje chování. V daném místě vždycky hledám překážku mezi lidmi, kterou se snažím proměnit ve spojující prvek. Překážka má vždycky jinou formu – někdy to může být plot nebo barva fasády, ale současně to může být předsudek, nebo nějaká vnitřní frustrace. Mou výhodou je, že už mám řadu zkušeností, nehroutím se z každého konfliktu a výsledky mých předchozích projektů mě v krizových situacích povzbuzují. Nejvíc mně ale pomáhá moje pracovní metoda, kterou používám roky – snažím se být k lidem upřímná, nikdy účastníkům v ničem nelhat, dodržovat svoje sliby a jednat se všemi rovnocenně. Sice to může působit jako samozřejmost, ale z praxe bych řekla, že je to docela ojedinělá věc.

S jakými ohlasy se od účastníků svých projektů setkáváte? A jaké převažují?

Účastníci mých projektů jsou často postaveni do situace, které nerozumí, a mým úkolem je trpělivě smysl dané věci vysvětlovat a stát se jakýmsi průvodcem jejich vlastní proměny. Zpočátku jsou lidé logicky nedůvěřiví, přemýšlejí, jak u toho budou vypadat a co jim to ve výsledku přinese. Jejich kritika nebo urážky často nesouvisí se mnou, ani se smyslem konkrétní akce, ale jsou obrazem jejich vlastních problémů, vzájemných konfliktů z minulosti nebo nenaplněných ambicí. Pro mě je však zásadní být pevná, neustupovat tlaku negace a nenechat se takovými postoji zviklat. Je to složitý proces a na každém místě se vyvíjí jinak, ale mnohokrát se to už vyplatilo – ti největší odpůrci se nakonec stali těmi největšími fanoušky. Počátek každé realizace je vždycky komplikovaný a jeho přirozenou součástí jsou negativní ohlasy. Během realizace se to ale významně proměnuje a ve výsledku určitě převažují pozitivní reakce, což je i důvod, proč se takové činnosti pořád dost intenzivně věnuju.

Mohla byste nám představit projekty, které chystáte, nebo kterými se aktuálně zabýváte?

V současné chvíli dokončuji web a mobilní aplikaci BRNOX (www.brnox.cz), která je volným pokračováním publikace, která vyšla v roce 2016 a zabývala se vyloučenou lokalitou brněnského bronxu. Od té doby se ale místo významně změnilo a mě lákalo tuto změnu zaznamenat. Na rozdíl od knihy máme v aplikaci více tras i jednotlivých bodů, spoustu obrazového materiálu a navíc je i v agličtině. Online podoba průvodce nám dovoluje věci neustále aktualizovat a tak reagovat na překotnou proměnu lokality.

V Zurichu ve Švýcarsku připravuju tříletý projekt, ve kterém se pokusím vytvořit novou komunitní rozhlasovou stanici GUGGACH. Cílem je vytvořit prostředek k propojení starousedlíků, zahradkářské kolonie a nově příchozích. Nová výstavba totiž vznikne na místě, kde se lidé znali a žili svoje mikropříběhy blízkého sousedství. Nízké ploty spíš fungovaly jako plašiči ptáků a lidé měli podobné zájmy. Napadlo mě tedy na tento typ chování navázat a celou oblast naladit na stejnou vlnu. Doslova. Pro nově příchozí se stane klíčem k jejich novému domovu i průvodcem po jejich okolí. Pomůže jim v místě zakořenit a cítit se zde jako doma. Starousedlíci naopak zjistí, kdo se k nim vlastně přistěhoval a že mají víc společného než rozdílného.

A paralelně s tím ještě připravuji další věci – například projekt, který vznikne u příležitosti výročí narození J. G. Mendela a bude se týkat lidských zlozvyků. Součástí bude také Národní sbírka zlozvyků, na které už s týmem lidí pracujeme.

Odrazila se covidové doba ve Vaší činnosti? Musela jste změnit své plány?

Myslím, že epidemie odhalila spoustu věcí. Najednou lidé zjistili, jak je náročné trávit celé dny s rodinou, protože jsme běžně zvyklí žít svoje single životy v práci, zaměstnání, ve školách a sejdeme se až večer. Navíc se brutálně obnažila realita trávení času starších lidí, kteří v pandemii bloumali po obchodech, aby nemuseli sami sedět doma. Ještě víc se ukázalo, jak málo je společných aktivit, co by uspokojily víc generací, že není moc o čem mluvit, aby to obě strany naplňovalo. Podle mě je potřeba, až se kultura trochu restartuje, zacílit pozornost sem. Ve školních zadáních, ročníkových cvičeních, vypsaných grantech i veřejných soutěžích. V bakalářkách, diplomkách, doktorátech i praxi.

Přiznám se, že osobně jsem loni nezažila fázi, kterou popisují jiní autoři, kteří zůstali radikálně omezení ve své činnosti a připadali si v jistém ohledu odstrčení na okraj. Naopak se na mě obracela řada lidí (včetně zahraničí), abych přispěla nějakou akcí k izolaci v domovech seniorů, abych vymyslela aktivitu pro děti online, abych navrhla projekt pro izolované rodiny atd. Takže mě to ještě vic utvrdilo, že moje činnost má smysl a není snadno nahraditelná. Snažila jsem se pochopit, co se to vůbec děje a jak můžu být prospěšná – a to se pak odrazilo na několika akcích, které jsem udělala právě v této době.

V Trenčíně, který se zrovna připravoval na soutěž Evropské hlavní město kultury 2026, jsem například realizovala speciální kompenzační bonus s názvem SOBOTA V NEDĚLI. Vycházela jsem z toho, že dokážeme kompenzovat hmotné věci, ale zážitky nikoliv. A tak jsem si řekla, proč k zážitku v roce 2021, kdy už skončil masivní lockdown, nepřipojit stejný ztracený zážitek z roku 2020. Jádro projektu tedy tvořily ZDVOJENÉ ZÁŽITKY. Kompenzační bonus měl pokrýt celou společnost – vyzvali jsme všechny hospody v Trenčíně, aby vymyslely svůj vlastní bonus – třeba v nich obsluhovala dvojčata, dávali dvojitou porci nebo dva chody současně. Na hřišti se odehrálo utkání 4 družstev se dvěma balony, na koncertech se hrály písničky dvakrát, kostel vyhlásil dvojnásobnou otvírací dobu, v kadeřnictví vám dělali hlavu dva kadeřníci zároveň atd. Nešlo o to něco dublovat, ale přinést skutečně nový zážitek. Na trenčínském hradě dva průvodci říkali návštěvníkům současně různé, vzájemně doplňující se informace. A taky jsem měla v plánu, aby se ve škole objevily zdvojené přednášky – například se vyučovala matematika a hudební výchova dohromady. To se ale nakonec nestalo, protože projekt vrcholil o letních prázdninách.

Zabýváte se překlenováním propastí mezi lidmi – lze podle Vás nějak přispět k zasypání rozporů, které v naší společnosti vyvolala současná covidová situace? A pokud ano, jak?

V roce 1989 jsme si naivně mysleli, že „plot“ kolem naší země nadobro zmizí. Místo toho jsme si ho ale vzájemně rozdělili – každý z nás si urval svůj díl a postavil si ho kolem sebe. Ploty kolem domů začaly postupně růst do výšky, díry mezi laťkami zmizely a řada ulic se začala měnit v bezpohlavní koridory. V roce 2020 jsme sice začali mluvit o hromadné izolaci spojené s šířením nemoci covid 19, ale naše společnost byla uzavřená už dávno před ní. Na „nemoc“ nezájmu a vzájemné apatie se ale neumírá, takže jsme se ji naučili postupně ignorovat. Přijde nám normální se postarat především sami o sebe, ale za chodník před domem je už zodpovědný někdo jiný. Máme přece nárok na to, aby nás někdo ošetřil, obsloužil i zabavil.

Přišlo mi proto absurdní, když se během pandemie začalo volat po NÁVRATU DO NORMÁLU, protože já jsem tedy žádný normál neviděla. Naopak jsem měla pocit, že před námi stojí výzva věci začít řešit jinak, nikoliv se vracet do minulosti. Samozřejmě to ale v současné situaci, kdy většina společnosti řeší válku na Ukrajině, vypadá banálně, ale zároveň to s tím úzce souvisí. Společnost je třeba vychovávat k tomu, aby byla aktivní a ohleduplná, a to se pěstuje od úplně drobných každodenních věcí.

Řada měst a obcí úspěšně vyčerpala dotační programy na veřejné prostory, opravila domy i kulturní instituce, postavila hřiště i zrevitalizovala parky, a přesto to veřejný život neovlivnilo tak, jak bysme si představovali. Už je více než zřejmé, že vyměněná dlažba na náměstí výrazně nezmění vztah obyvatel k centru města nebo k sobě vzájemně, ani neposílí patriotismus. Pořád je málo organizací i jednotlivců, kteří mají odvahu investovat nejen do věcí, ale především do vztahů.

Co jste se o lidech díky svým projektům dozvěděla? Jsou problémy lidí v různých zemích a lokalitách podobné, a pokud ano, v čem?

Myslím, že problémy jsou všude velmi podobné, ale obyvatelé každé země mají svá specifika a jinak k nim přistupují. Pamatuju si, jak mě v Japonsku totálně okouzlily vesnice, které jsou naprosto soběstačné. Jejich obyvatelé si dojedou jednou za měsíc pro léky, jinak ze zeleniny a rýže si připravují veškeré potraviny. Všechny domy jsou celodenně otevřené, bez zámku – můžete si je klidně projít. V samoobsluze rovněž nikdo není, prostě necháte peníze na pultě a vezmete si, co potřebujete. Ta vřelá vzájemnost je fascinující. Jeden večer jsme byli u větší rodiny na návštěvě a ti lidé si pod stolem třeli vzájemně bosé nohy, aby si je zahřáli. S ničím podobným jsem se nikdy nesetkala. Bohužel moc mladých lidí tady nežije, především ženy odcházejí do Tokia za prací a studiem, a když jsme navštívili místní radnici, s úžasem jsem sledovala osmdesáti a víceleté ženy, jak snadno vyběhly do druhého patra a usedly do tureckého sedu. Vypadaly neskutečně vitálně. Když jsem se jich zeptala, na co se tu umírá, nechápaly otázku – přece na stáří. Neviděla jsem tam jediného člověka s berlemi.

A na závěr - jaká je Vaše oblíbená četba, případně jaký je Váš oblíbený literární žánr?

Během školních let jsem přečetla všechno, co mi přišlo pod ruku, ale s dětmi už to bylo horší a musela jsem si hodně vybírat, na co zbyl čas. Poslední roky čtu hlavně naučnou literaturu a publicistiku, protože potřebuju k práci dost různých informací a bez toho se prostě neobejdu. Pokud bych měla vybrat nějaký titul, který mě v poslední době zaujal, tak by to byla určitě kniha Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR.

Děkujeme za Váš čas i odpovědi.