Vlastní knihovna

Vždycky jsem toužil po vlastní velké knihovně. Jeden kamarád měl dokonce několik knihoven, jednu hudební, druhou slovenskou, odbornou, beletristickou, slovníkovou a tak dále, vše vměstnáno na sídlišti do panelového bytu 2+1, ovšemže s balkónem, kde bývala letní studovna. Dávno před digitalizací všeho si z pijáků školních sešitů vyráběl katalogizační lístky. Sekretář, kde jiní měli arménský koňak nebo ruskou vodku, uchovával tento cenný katalog, kterým bylo možné se celé odpoledne probírat a hledat. Byl rád, že mu návštěvy neosahávaly hřbety knih, ale umaštěnými prsty zanechávaly stopy jen na červených pijácích. Katalogizační lístky s konkrétními tituly se přinesly do kuchyně a vhodily do vypuštěného akvária.

Druhý den odpoledne bývaly knihy připraveny. Ale skoro pokaždé jen prezenčně, ke čtení na balkóně, během léta nebo v zimní studovně, což byla právě kuchyň, dřevěný stůl s rohovou sedačkou. Časopisy a denní tisk měl pak studovnu na záchodě, stačilo si v pár minutách prolistovat základní tribuny, aby byl zájemce v obrazech přítomnosti. Barevný televizor na splátky a videopřehrávač z Tuzexu byla multimediální studovna. Návštěva v ní byla možná jen v předem stanovených dnech a hodinách, obvykle mezi sedmou až desátou večerní od pátku do neděle. A hlavně pod dozorem knihovníka, tedy mého kamaráda a nájemce bytu. Samozřejmě se stalo, že si někdo chtěl půjčit něco nevhodného, například burleskní časopis šedesátých let nebo fotografickou knihu aktů. V takovém případě však musel zdůvodnit badatelský zájem a získat souhlas. V případě audiovizuálního obsahu byla schvalovací procedura nejnáročnější. Kupříkladu pustit si VHS s Bergmanovými Šepoty a výkřiky se mi nepodařilo nikdy, sebelepší esej totiž nevyvrátila podezření, že se chci jen lačně opájet na úkor vlastní imaginace.

Sám jsem to s domácími knihovnami moc neuměl, byť pokusů bylo vykonáno nepočítaně. Nebyly mi souzeny, abych tak řekl. Buď jsem selhal v třídění a katalogizaci nebo jsem se stěhoval z bytu do bytu, nejčastěji jsem však knihy odnesl do antikvariátu, abych přišel k nějakým penězům, které jsem v životě mnohokrát potřeboval, a to k uspokojení nejrůznějších poplatků a potřeb.

Touha po knihovně však nezmizela. Azyl jsem našel ve Státní vědecké knihovně na Kounicově ulici v Brně, kde už dnes, stejně jako na jiných místech města, nic není. Trávil jsem čas ve studovně, kuřárně a u výdejního pultíku, kde bylo napětí neméně jako ve vedlejším Rozmarýnu, kam jsem chodil po večerech, prvně jsem tam viděl muže v plavkách, který si po celém těle roztíral zlatou barvu.

Nebyl internet, nebylo nic, jen sychravo a smrad z emulzí seřizovacích strojů. V dřevěných katalozích bylo lze objevovat a pátrat. Pak zkusit štěstí, jestli titul mají skladem zde nebo kdesi za městem, jestli ho nemá půjčený někdo jiný, neztratil se, případně bude-li možné si ho vzít domů nebo jen do studovny. Ráj na zemi prokládaný cigaretami a svačinou v modrém igelitovém sáčku od polotučného mléka.

Státní vědecká knihovna se přejmenovala na Zemskou, ale já se mezitím stihnul zamilovat do několika knih a neméně tolika čtenářek, podle skript nejspíš budoucích inženýrek nebo učitelek. Vše prezenčně a platonicky, nic s sebou domů, taková byla doba. Knihovna mi tenkrát byla kuchyní, obývákem, toaletou a její mocné schodiště od prašné silnice i letní terasou.

Všechno to skončilo a bylo rázem všude tolik knih. Stačilo je brát do náruče, vonět k nim a chodit s nimi na dlouhé romantické procházky, do kavárny, do kina, a pak domů do postele. Ale to už se mi nechtělo. Nějak jsem přilnul k tomu veřejnému domu s knihami na Kounicově ulici, ve kterém nic není a zbyla z něj jen vzpomínka zašlá smradem vykouřeného tabáku a šustotu katalogizačních kartiček. 

Petr Minařík je spolumajitelem nakladatelství Větrné mlýny, šéfredaktorem kulturního měsíčníku RozRazil a dramaturgem literárního festivalu Měsíc autorského čtení.