Když se kniha čertovým drápem zasekne

Když se kniha drápem zasekne do čtenáře, může jít o přátelství na celý život. Nebo i nepřátelství, záleží na okolnostech, souvislostech a  důsledcích. Vzpomínám si, jak mě kdysi v dětství uchvátila dětská kniha Jamese Joyce Kočka a čert. Vyšla v Albatrosu v roce 1974 s podivně stísňujícími a vlastně dost legračními ilustracemi Zdeňka Kudělky. Na obrázcích byli ctihodní občané francouzského městečka Beaujency, měli kulaté tváře a dobrotivé, tupé výrazy v obličeji. Pak tu byl Čert, ďábel každým coulem, připomínal Vlka z Jen počkej, zajíci. A pak tu byl Purkmistr, obtloustlý mafián a politik narcistního ražení. A nakonec tu byla Kočka, ta co si hrála s purkmistrovým zlatým řetězem, protože co se třpytí, mívá cenu---

James Joyce napsal tuhle pohádku jako dopis pro svého vnuka, anglicky, ovšem s francouzskými nadávkami které okouzlují i v českém překladu. Byla to vtipně a něžně převyprávěná francouzská lidová bajka o tom, jak se z lstivého Čerta stane  zčistajasna a nečekaně hrdina. V tom starobylém městečku na řece Loiře chyběl totiž most. A Čert, který poctivě četl místní noviny, dostal vpravdě ďábelský nápad, že most postaví za jedinou noc. Pod jedinou podmínkou. Vezme si prvního občana, který přes most přejde na druhou stranu. Zkorumpovaný purkmistr si s Čertem plácne. Co je osud jednoho člověka proti novému mostu a slávě starosty?

A tak je přes noc město spojené mostem, z jehož krásy přechází zrak. A teď si představte tu situaci, kdy Purkmistr v ranním šírání stojí před mostem. Lidé mu provolávají slávu a on má na hrudi Kočku, a vedle sebe nenápadný kýbl s vodou. I Čert tančí na druhé straně ve velkém očekávání. Proradný Purkmistr však nečekaně vylívá kýbl s vodou na nebohou Kočku, která prchá přes most, rovnou do Čertova náručí. A tady se to stane. Ta proměna. Čert nadává proradným občanům a starostovi, ale kočku bere do náručí s tou nejkrásnější něhou. Okamžik, na který jsem pokaždé čekala se zvláštním rozechvěním. Protože vtom právě spočíval skrytý vtip a důmysl té knihy. Dobro bylo zdánlivě dobrem a zlo zlem a přesto šel příběh klikatou cestou, jako bychom se na svět dívali skrz kaleidoskop i podivný krasohled, ze kterého mrazí.

Dodnes si před navíc spaním tu a tam zčistajasna šeptávám Čertovo: „Občané beaugonští“. Milovala jsem to cizokrajně znějící slovo „beaugonští" a když jsem pak tu knihu o mnoho let později čítávala svým tehdy malým dětem, vždycky jsem se u něj na vteřinku zastavila a vychutnávala si jejich napětí, protože „božonští“ musí přece vyvolávat obavy o osud rozděleného města, kterému chybí most. Nebo se pletu?
A pak vídám vteřinu před usnutím dodnes tu a tam Kočku z knihy, kterou si k sobě bere Čert do náručí a říká jí, že se o ni postará. Ta zvláštní situace mě vzrušovala. A dodnes – protože se právě tento příběh drápkem zaryl do mé nervové soustavy – dodnes vnímám všechny ty zvláštní bytosti ve městech (žebráky, otrapy, blázny) jako by byly čerty uprchlými z Joycova příběhu; čerty, kteří přes své šrámy na duši a podivný zevnějšek berou v tom nejneočekávanějším okamžiku do náručí kočku nebo kocourka, všechny tvory, kteří jsou za podivných okolností vyhoštěni z města, obce, společnosti. Všechny bezbranné a opuštěné.

Na knihách totiž bývá vzrušující právě ta proměnlivá perspektiva. Krok stranou, který není propadem do neznáma, ale do dávného rozvzpomínání se na ztracené možnosti. A vzpomínky budou jednou to jediné, co nám zůstane. A i když paměť ztratíme, budou tu knihy, ve kterých se to bude hemžit fragmenty příběhů, ilustracemi a napětím. A my se k nim budeme upínat jako k té poslední instanci naděje, jež nám tady na světě zbyla.