Běsy posedlý dobrodruh života i tvorby

HANÁKOVÁ, Klára. Pospa...: životní a umělecká dráha režiséra Zdeňka Pospíšila. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2021. ISBN 978-80-7460-183-5.

Brněnská teatroložka a překladatelka Klára Hanáková se soustavně zabývá poválečnou Thálií moravské metropole, např. Mahenovou činohrou, Satirickým divadlem Večerní Brno nebo Divadlem Husa na provázku. V Nakladatelství JAMU, kde pracuje jako provozní ředitelka, vydala nyní po předchozích sborníkových či samostatných studiích velmi obsáhlou monografii Pospa..., poprvé podrobně rekapitulující složitou profesní dráhu i dramatický osud kontroverzního režiséra Zdeňka Pospíšila (1944 – 1993), jedné ze tří (bohužel již nežijících) spoluzakladatelských osobností „Husy“. Zatímco uměleckému přínosu Evy Tálské a Petera Scherhaufera již odborná veřejnost jistou pozornost věnovala, nynější publikace splácí dosavadní dluh vůči jejich kolegovi zaslouženě v míře opravdu vrchovaté.

Kromě Úvodu, kde autorka vymezuje základní téma, charakterizuje svůj metodologicky vyhraňovaný vztah k němu a vedle některých významnějších pramenů připomíná nedostatek beztak roztroušeného podkladového materiálu, dělí knihu do osmi velkých kapitol. V zásadě postupuje chronologicky a v zájmu čtenářsky vstřícného celkového pohledu na Pospíšilův život a tvorbu preferuje přístup více syntetický nežli analytický, nevyhýbajíc se ani obsahové charakteristice vybraných děl.

Vstupní oddíl Životní peripetie v přehledné hutné zkratce, leč v úplnosti a s řadou běžně neznámých detailů sleduje dráhu sociálně velmi dobře zabezpečeného rodáka z brněnských Žabovřesk od domácího prostředí, studia středoškolského a poté JAMU (1963 – 1968) u napodobovaného režisérského guru Evžena Sokolovského a krátkého pobytu v Uherském Hradišti přes klíčovou etapu působení v Divadle Husa na provázku a spolupráci s našimi amatérskými kolektivy po nejméně probádaná osmdesátá léta ve švýcarské emigraci a nedlouhé ředitelování v Hudebním divadle Karlín, skončivšího sebevraždou. Vedle mnoha až bizarních podrobností je tu vyslovena Pospíšilova diagnóza (bipolární afektivní porucha), nejspíše vysvětlující jeho permanentní osobní střety s nepřejícím i přátelským okolím. Partie Studium na JAMU aneb Léta učednická, čerpající z archivu Divadelní fakulty, popisuje tuto pětiletku od přijímacích zkoušek přes absolventskou režii Sofoklovy Antigony po krátkou diplomovou práci s (nyní až hořce ironicky vyznívajícím) názvem Proměny povahy tragického hrdiny. Pasáž Na zkušenou ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti eviduje Pospíšilovo nedlouhé, vojenskou prezenční službou r. 1968 přerušené angažmá v tehdy existenčně ohroženém Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde se ujal pěti titulů a venkovské publikum zájezdových štací provokoval dekadentně recesním pseudonymem Artur Morten.

Následující nejobsáhlejší kapitolu autorka právem nadepsala Na vrcholu tvůrčích sil: Divadlo /Husa/ na provázku. Ve sdružení, koncem r. 1967 původně ustaveném pod ideovým vedením pedagoga, dramaturga a teatrologa Bořivoje Srby na poloamatérské bázi, nastudoval Pospíšil, po jeho brzké profesionalizaci coby první umělecký vedoucí, v partnerství s Tálskou, Scherhauferem a Boleslavem Polívkou, během třinácti let v Domě umění celkem 18 inscenací, z toho čtyři pro tamní Dětské studio. Po připomenutí zdejších programových zásad tzv. „nepravidelné dramaturgie“ a při sledování organizačních a personálních proměn souboru rozebírá Hanáková postupně všechna Pospíšilova nastudování (už dříve se důkladněji věnovala titulu Na Pohádku máje a činnosti Dětského studia), i když zejména pro první roky (zahajovalo se 15. března 1968 jeho režií textů Milana Uhdeho Panta rei a Výběrčí) dochovalo se zdrojů poskrovnu. Umělecké těžiště období podle očekávání spatřuje ve třech zevrubně rekapitulovaných premiérách, kdy paranoidní režisér autorsky „pokryl“ utajenou spolupráci s tímto oficiálně zakázaným dramatikem (který na Pospíšila vícekrát zasvěceně zavzpomínal): Páralově Profesionální ženě, i díky hudbě Miloše Štědroně a rovněž zde probíraném Sísově filmu dodnes nejživější olbrachtovské Baladě pro banditu a mrštíkovské variaci Na Pohádku máje. Opomenuty nejsou ani projekty svým způsobem solitérní, jako bulharské látky Než jsem se narodil... a potom, Lazařina nebo karatistická Dlouhá cesta. Pospíšil, který se hned zpočátku ve dvojích Pohádkách o mašinkách věnoval látkám pro děti, r. 1975 založil a coby svou hlavní pracovní náplň promyšleně budoval samostatné Dětské studio, kam byli v několika věkových kategoriích adepti vybíráni konkurzem. Rozbory dokládají, že z kvarteta těchto hojně reprízovaných nastudování (např. v Bramborovém dni začínala řádka pozdějších známých profesionálů) byla úspěšná všechna. Při uplatňování postupů „divadla na divadle“ a zachycení podílu režisérových spolupracovníků Hanáková zdůrazňuje úsilí náročného maximalisty Pospíšila o totální, diváky obšťastňující poetickou podívanou muzikálového typu.

Další dvě nedlouhé partie si všímají Pospíšilových ingerencí do práce jiných souborů. Z amatérské sféry (pražská Lucerna a Ateliér, brněnský šermířský Duel) měla bezesporu největší umělecký význam vynalézavá, cenami ověnčená jevištní verze Homérovy Odyssey, s níž se renomované Divadelní studio Josefa Skřivana dostalo z Brna až na Ithaku. Z hostování u profesionálů stálo za rozbor karlovarské provedení Scherhauferova provázkovského scénáře 11 dní křižníku Kníže Potěmkin Tauričevský.

Výrazný zlom v biografii i kariéře Zdeňka Pospíšila nastal při dlouho plánovaném a vskutku dobrodružném útěku na jachtě přes bývalou Jugoslávii a Itálii do emigrace s manželkou, třemi dětmi a několika přáteli v létě 1980. O této dekádě s neobyčejným heuristickým zápalem pojednává kapitola Ve švýcarském exilu, co do pátrání po relevantních faktech bezpochyby nejobtížnější, avšak právě proto nejobjevnější a nejpřínosnější. Vytrvalá badatelka, trpělivě „vytěžující“ různé zahraniční divadelníky (přiznává, že se proto učila francouzštině) a čerpající také ze záznamů všudypřítomné StB, objasňuje objektivní a subjektivní důvody i tvrdé dopady tohoto kroku. Ani po získání statusu politického uprchlíka totiž pobyt ve frankofonním Lausanne či jiných kantonech rozhodně nebyl snadný. Jazykově nevybavený svéhlavý režisér neustále narážel na diametrálně odlišný systém tamního divadelnictví (ten Hanáková názorně vysvětluje), o němž se vyjadřoval s despektem, a při své dominantní cholerické nátuře vstupoval při pokusech realizovat své vize do stále nových rozkolů a konfliktů. Pod pseudonymy Yan Kaplan a Pospa postupně sice založil čtyři vlastní soubory (Divadelní společnost Pashahu, Lausannské divadlo pro děti, Divadlo Na konci provázku, Divadlo Glóbus), v nichž „recykloval“ své domácí projekty, zdařile nastudoval Hamleta v řecké Soluni a posléze usiloval o vybudování vlastního divadla v Paříži, vystřídal však také řadu poněkud dehonestačních civilních zaměstnání: živil sebe i rodinu jako masér, taxikář, firemní elektrotechnik, podomní obchodník nebo klaun v supermarketu.

Neméně dramaticky vyznívá poslední, znamenitě koncipovaný oddíl Hudební divadlo v Karlíně aneb Splněný sen? Přes odsouzení za trestný čin opuštění republiky k tříletému odnětí svobody a propadnutí majetku se Pospíšil hned po sametové revoluci bez rovněž odsouzené manželky a dětí vrátil. Za soužití s novou partnerkou, herečkou Lenkou Loubalovou (její byť neutříděný soukromý archiv poskytl nejen pro toto období hodně podkladů), stal se r. 1990 – místo návratu do Brna a „Husy“ – na základě vyhraného konkurzu ředitelem Hudebního divadla v Karlíně. V „divokých devadesátých“ tento zkamenělý kolos s tisícisedadlovým hledištěm zdánlivě sice mohl splňovat Pospíšilovu dlouholetou vizi velké mainstreamové muzikálové scény, záhy se mu však tento sen proměnil v noční můru. S výhodou pečlivého nezaujatého pozorovatele Hanáková přibližuje obě Pospíšilovy rozporuplně přijaté režie, rekapituluje jeho překotné či megalomanské inovační pokusy, stíhané magistrátními kontrolami i výpady tisku, snahy o přestavbu intrikujícího, denuncujícího, ba až stávkujícího ansámblu i vynucenou rezignaci před okamžitým propuštěním, což vše vyvrcholilo přiložením pistole k hlavě. V porovnání s Mošovou manažersky zdařilou transformací brněnského Divadla bratří Mrštíků teatroložka věcně a přesvědčivě vysvětluje, proč byl Pospíšilův karlínský boj předem prohraný. Následuje už jen několik stránek Závěrem.

Mezi nemnoha našimi režisérskými monografiemi zaujímá nezvykle rozměrná publikace Kláry Hanákové místo více nežli čestné. Ocenění zaslouží už vytrvalé heuristické úsilí, s nímž autorka až detektivně pátrala po rozličných domácích i zahraničních pramenech nejen ve veřejných, nýbrž i soukromých archivech, v tisku nebo na internetu a sociálních sítích. Vyhledala, oslovila (někdy – jako v případě režisérovy manželky Vítězslavy – bohužel marně), vyzpovídala a v jejich profesní dráze zdokumentovala řadu Pospíšilových přátel a spolupracovníků, což zejména v případě jeho švýcarské nebo řecké anabáze byla věru mravenčí práce. Víceméně v časové posloupnosti a ve vhodném proporčním rozsahu rozebrala (občas na podkladě dochovaných režijních knih nebo videozáznamů, pokaždé s ohledem na jejich percepci kritikou a přijetí obecenstvem) všechny Pospíšilovy ověřitelné (dokonce i posléze nerealizované) inscenace. Popsala je v samostatných podkapitolkách v jednotlivých uplatněných složkách výsledné syntézy (názorně zejména té scénografické) i pro laika výstižně a srozumitelně, s případným vysvětlením příslušných reálií, neznámých pojmů nebo s opravou jinde uváděných faktografických omylů; jen petitových poznámek „pod čarou“ napočítáme přes tisícovku (!). Z nashromážděné materie dokáže při množství citací vyvodit akceptovatelné dedukce a na vhodných místech je resumovat. I když Hanákové není vůči „raplovi“ mnoha životních paradoxů, jehož autentická představení sama nemohla vidět, cizí jistá empatie, zvolené téma nahlíží z generačního odstupu a objekt svého zájmu neidealizuje; vypátrá sice spoustu kuriózních, absurdních a bizarních detailů, které by naši recenzi nepochybně osvěžily, ale nikde se neuchýlí k podbízivé bulvarizaci.

Publikace je vybavena obligátními vědeckými náležitostmi. Po Soupisu Pospíšilových divadelních režií (je jich 55) následuje podrobněji strukturovaná část Bibliografie a prameny, 45 stran bohatých obrazových Příloh, anglické a francouzské Resumé a Jmenný rejstřík. Četné dokumentárně cenné a přesně identifikované černobílé i barevné fotografie jsou průběžně vkládány také do samotného textu.

I zasvěcený pamětník, který zhlédl a reflektoval většinu z Pospíšilových jihomoravských inscenací, s uznalým potěšením konstatuje, že se z erudované knihy Kláry Hanákové Pospa... (dedikované mj. in memoriam B. Srbovi), psané kultivovaným jazykem pro odborníky i běžné čtenáře a obratně propojující umělcovu napínavou biografii s jevištní tvorbou, leccos nového dověděl nebo ve vzpomínce oživil.