Knihovnické ševelení

Knihovny se skládají ze slov – těch napsaných, vytištěných a čtených, nebo také ne. Ne. Knihovna je pro mě obláček slov nad knihovnickým pultem. Nejčastěji přicházím do knihovny, abych si vyzvedl své elektronické rezervace – skvělá služba. Relativně nová. Vždy mě ale neskutečně potěší, když při tápání v regálech s rezervacemi uslyším tiché: „Vaše knížky jsou tady“. Knihovna je pro mě totiž povýtce osobní místo komunikace.

S nalezenými knihami se pak postavím k registračnímu stroji neboli self-checku, té další novince v knižním pokroku (dosud ani nemá český název: Samozápis? Sebezápis? Zápisostroj?). Self-check registruje knihy i mě vmžiku. Stejně se ale otáčím dozadu, tam, co odjakživa. Ke knihovnickému pultu. Tam totiž knihovnice (sem tam knihovník) ševelí s klienty. Padají dotazy ohledně čtenářských průkazů, otevírací doby… a knih.

Mohu sledovat, jak knihovnice zápasí s jejich doporučováním. Podle svého vkusu, nebo podle obecného? Existuje ale? – Doporučit to, co se půjčuje nejvíc, i když to podle knihovnice nemusí být to nejlepší, ba ani dobré? Věru citlivá zóna! Tady jde o hodnoty.

Tak či tak, nad pultem se utvoří obláček vzájemnosti. Čtenářky (a sem tam čtenář) přicházejí s nadějí, že budou vyslyšeni. Nevím, v jakých jiných službách je tomu takto doslova. Rozhovor v obchodě o velikosti bot nebo o kvalitě nabízené potraviny – ano, to se odehraje, ale není to ono. Snad proto, že v knihovnách se chtě nechtě dotýkáme osobních prožitků. Příběhů, jak je čteme my. Emocí těch druhých, do nichž promítáme ty vlastní.

Self-check možná šetří čas, ale knihovnické ševelení vymazává. Zaslechl jsem cosi o plánu zřídit pobočku, která by měla být automatizována zcela. Místo knihovnic (a sem tam knihovníka) jen self-checky. Obávám se, že knihovnické ševelení by v takovém případě vzalo za své. Neúčastné vrnění self-checku ho nenahradí. Stroje mají totiž znepokojivou vlastnost komunikovat jen se sebou samými. Nelze vložit jim svou duši do rukou jako knihovnicím a knihovníkům. Ani obrazně, ani doslova.