Toulání

Slunce se dere do pokoje a odhaluje šmouhy na špatně umytých oknech, za kterými se v mírném větříku komíhá větev sakury. Ještě pár dní a odkvetou. A zbyde po nich nahnědlá drť na okrajích chodníků. Ale teď ta krása vábí ven.

Násilím odtrhnu oči od oken a znovu se zahloubám do knihy. Čtu s tužkou v ruce a se štůskem použitých dopisních obálek, na jejichž čistou stranu si rovnám myšlenky. Vtom mě vytrhne zvonění telefonu.

„Ahoj, co děláš? Dlouho jsme se neviděly. Nezajdeme na kafe?“ chrlí na mě kamarádka.

„Promiň, Oli, teď nemůžu. Jsem v Japonsku,“ omlouvám se.

„Jo taaak. To se máš! Tak se pak ozvi, až se vrátíš,“ ukončí kamarádka hovor v hrůze, kolik ji volání přes půlku světa může stát.

Pohlédnu na štosy knih přinesených z knihovny. Některé už jsou zkrášlené spoustou barevných záložek s poznámkami, jiné na označení teprve čekají. Abych si trochu odpočinula, otevřu program Google Earth a začínám se toulat po ulicích Tokia.

Procházím uličkou Nakamise ve čtvrti Asakusa a nahlížím do jejích obchůdků. Za Bránou hřmění se přede mnou objevuje chrám Sensódži. Z velkého vykuřovadla pod schody právě stoupá dým a já cítím jeho vůni. Obcházím celý chrámový okrsek a jako vždy se zastavím před pětipatrovou pagodou. Stačí zavřít oči a představovat si, jak se zem pod mýma nohama chvěje, jak se okolní domy kvůli zemětřesení bortí, ale starodávná stavba odolává. S hrůzostrašným skřípotem se vlní, její špička kmitá, ale nespadne. I tak cítím strach. Vypínám program a s úlevou otvírám okno na pražskou ulici.

Venku už ani nefouká, ale české sakury tolik nevoní. Znovu se vrhám na knihy, které jsem si z knihovny natahala jako sysel. Je v nich všechno. Chrám Sensódži, rybky koi v nedaleké zahradě Denboin, televizní věž Skytree za řekou Sumida, pes Hačikó… i zemětřesení. Zajímavosti, data, čísla, časy, míry a váhy, tabulky, grafy, mapky, obrázky, fotografie… Potřebuji poznat tisíce věcí, abych jich pak při psaní použila sto.

Po několika týdnech bloudění ulicemi Tokia konečně začínám psát. A po dalších týdnech je rukopis Netvor třese zemí zkrocený v mém počítači. Shodou náhod dávají brzy poté v televizi dokument o tokijských chrámech. Nadšeně poposedávám a volám na rodinu.

„Podívejte, podívejte! Tam jsem byla! Nahoře na bráně je takový zvon… a když pak zahnete doleva…“

Dcera si ťuká na čelo a já se směju, protože mi dochází, že jsem celé uplynulé týdny nevytáhla paty z domu. Jen jsem bloudila v knihách a ve svém vlastním počítači.

Odpoledne zvedám telefon a vytáčím kamarádčino číslo.

„Ahoj! Jsem zpátky. Přijdeš na kafe?“

Ivona Březinová je spisovatelkou knih pro děti a mládež.