Společně v knihovně – rozhovor s Michalem Krylem

Pane Kryle, jste garantem programu Společně v knihovně. Můžete nám ho přiblížit? Kdy program Společně v knihovně vznikl a kdo stál u jeho zrodu?

Program Společně v knihovně stojí na propojení tří prvků – knihoven, dobrovolníků a dětí z okolních škol. A podle nás nabízí něco, co dětem může chybět, i když mají ve škole nebo jinde možnost doučování. Jde vlastně o velmi jednoduchou věc – jednou týdně čekají v knihovně dobrovolníci na děti z okolních škol, které za nimi mohou přijít se vším, co potřebují. S jistou nadsázkou mluvíme o „první pomoci“ se školou. Chceme být prevencí, nabízíme dětem pomocnou ruku před tím, než spadnou do hlubších potíží, kdy už se intenzivnímu doučování nevyhnou.

Naše základní východisko je, že pomoc potřebuje občas každý, intenzita se ale liší. Ne každý ji potřebuje pravidelně každý týden po celý rok. A na to reagujeme. Děti proto u nás nemusí (ale mohou) chodit pravidelně, nemusí se předem hlásit, prostě ve chvíli, když něco potřebují, dorazí do knihovny. No a odejít mohou kdykoli chtějí. Tahle nízkoprahovost je pro nás důležitá, jednak aby děti, které potřebují pomoc, necítily žádné překážky, a jednak aby je neděsilo, že pokud minule vynechaly, budou mít průšvih, a proto toho nechaly. Což je podle našich zkušeností jeden z nejčastějších důvodů odchodu z podobných služeb.

Program Společně v knihovně vznikl před 8 lety ve spolupráci obecně prospěšné společnosti Nová škola, Národní knihovny ČR a Městské knihovny v Praze. Iniciovala ho paní Zuzana Ježková z Národní knihovny, která mě oslovila. Hrubé obrysy jsme vymysleli nad dvěma šálky kávy během prvního setkání. To jenom dokazuje, že v principu opravdu nejde o nic složitého. Poté ale následoval půlrok, ve kterém jsme prvotní ideje převedli do realizovatelné podoby, což je vždy ta nejtěžší část, a dohodli spolupráci s Městskou knihovnou v Praze. Našli jsme jednu ochotnou pobočku a v ní jsem si vše zkoušel na vlastní kůži jako první „dobrovolník“. Pak už nic nebránilo tomu, abychom to zkusili ve větším měřítku.

Jaké děti na program chodí? Jsou to děti, které potřebují pomoc se školou, zaostávají v učivu, anebo i děti, které chtějí rozšířit své školní znalosti? Pomáháte s přípravou na přijímačky, případně doučujete cizince?

Program je od začátku otevřený co nejširšímu spektru dětí. Využít ho může opravdu každé dítě. Chodí k nám děti s odlišným mateřským jazykem i čeští žáci, od prvňáčků po středoškoláky. Někdo kvůli tomu, že mu hrozí špatná známka, někdo chce lépe pochopit látku nebo si ji procvičit. Pomáháme dětem s domácími úkoly, vysvětlením probírané látky, nejčastěji s nimi ale upevňujeme základy, něco, co už by měly dávno umět…, ale neumějí. A to je limituje v pochopení nové látky. V osmé a deváté třídě pomáháme s přípravou na jednotné přijímací testy, které jsou velkou překážkou hlavně pro děti, které si nemohou dovolit placené doučování. Těší nás, že většina chodí pravidelně a dlouhodobě, i když nemusí. Často děti přijdou, i když nic aktuálně nehoří. Je jim v knihovně dobře, zažívají tam totiž úspěch z toho, že na něco přišly, něco pochopily, my tomu říkáme „pocit jedničkáře“.

Jak se děti o programu dozví? Ve škole nebo v knihovně? Případně spolupracujete se školami?

Naším cílem je, aby podobné služby jednou lidé vnímali jako běžnou součást nabídky knihoven. Od toho jsme ale hodně daleko. Takže využíváme běžné způsoby propagace, zkoušíme i ty méně obvyklé, abychom oslovili i ty, kteří do knihovny nechodí. Snažíme se oslovit děti a jejich rodiče přes knihovnu, školu, média i sociální sítě. V knihovnách visí plakáty a rozdáváme letáky, nabídku posíláme do škol, pedagogicko-psychologických poraden, DDM, neziskovek a dalších organizací, spolupracujeme s městy jako zřizovateli škol.

Děti jsou tedy spokojené, chodí do knihovny, kde se jim věnují vaši dobrovolníci. Proč zrovna knihovna? V čem je ideálním místem na doučování? Co je pro program specifické? 

Proč knihovna? Pro nás splňuje hned několik důležitých rolí. Nabízí stabilitu, která je pro podobné služby klíčová. Když to řeknu hodně přízemně, bude mít otevřeno, rozsvíceno a bude v ní teplo i tehdy, když my zrovna nedostaneme grant. Knihovna je také otevřené a neutrální místo. Je velký rozdíl mezi tím, když dítě chodí na doučování do neziskovky nebo do knihovny. Neziskovka signalizuje, že máte jako rodič problém, kdežto když posíláte dítě do knihovny, tak je to stále vnímáno jako „něco lepšího“.

Co je pro náš program specifické a co vnímáme jako jeho největší přednost? Paradoxně nemožnost připravit se dopředu na konkrétní dítě s konkrétní potřebou. Když totiž dobrovolník neví a sám se potřebuje v látce zorientovat, ukazuje dítěti, jak se se situací „nevím, nepamatuji se, nechápu” vyrovnat a jak z ní najít cestu – společně hledají zdroje a informace, společně nalézají řešení. Dítě se tak nápodobou učí řešit problémy obecně, nezaleknout se, nevykašlat se na to a vytrvat, což je nakonec mnohem podstatnější než znát z hlavy třeba vzoreček na výpočet obsahu obdélníku. A proto je knihovna pro náš program ideálním prostředím. Protože kde jinde by měly děti najít pomoc s orientací v současném informačním oceánu?

Ve kterých knihovnách doučování probíhá? Máte zájem, aby se program Společně v knihovně rozšířil i mimo Prahu? Pokud by se knihovny chtěly do programu zapojit, co všechno se od nich očekává, co proto musí udělat? Knihovny poskytují jen prostory a zbytek zajistíte vy? 

Naši dobrovolníci aktuálně doučují v šesti pobočkách Městské knihovny v Praze. Vlastně se pořád tak trochu vzpamatováváme z covidového období, které nás výrazně přibrzdilo. Dva roky zavřených knihoven a nouzový přechod do on-line prostředí jsou pořád znát. Před covidem jsme program postupně rozšiřovali i mimo Prahu, budeme rádi, když na to zase navážeme. Pokud by měla nějaká knihovna zájem, ať se nám určitě ozve a společně vymyslíme, jak u nich program rozjet. Od knihovny toho program nechce mnoho. To hlavní je rozhodnutí, že do toho půjde, a ochota spolupracovat s místními aktéry. Ostatní už zařídíme my. Hlavně na začátku, kdy za vámi přijedeme a pomůžeme vše nastavit. Společně pak vymyslíme propagaci, způsob hledání dobrovolníků a dětí. Samozřejmě za námi jde proškolení a pravidelná podpora dobrovolníků, řešíme případné problémy.

Ještě by mne zajímalo, jak je to s dobrovolnictvím? Jak získáváte dobrovolníky, kdo se dobrovolníkem může stát? Máte připravené školení pro dobrovolníky? Chápu správně, že program je dobře přenositelný i do našich knihoven?

Náš program je tak dobrý, jak dobří jsou zapojení dobrovolníci, a musím říct, že zatím máme velké štěstí na zajímavé a inspirativní kolegyně a kolegy. Naším dobrovolníkem se může stát opravdu každý. Nechceme od něj, aby uměl vše (to ani nejde), potřebujeme jen, aby si uměl vzpomenout na svá školní léta a vcítit se do potřeb dětí. Pro dobrovolníky máme připraven cyklus školení, který je připraví na specifika našeho programu a pomocí sdílených kazuistik pomáhá udržovat naše cíle. Důležitá je i osobní a metodická podpora, o kterou si může říct každý dobrovolník. Náš program jsme od začátku koncipovali tak, aby byl snadno přenositelný do dalších knihoven. Máme za to, že je vhodný jak pro větší města, tak i pro ta menší, kde knihovna hraje výraznou roli a děti nemají tak širokou nabídku podpory.

Jak Společně v knihovně funguje? Kdo všechno stojí za realizačním týmem? 

Za celým programem jsou dohromady tři lidé; já, koordinátorka dobrovolníků Lucie Paukerová a manažerka programu Lenka Hořáková, která vše drží pohromadě. Všichni na částečný úvazek. To není moc, ale snažíme se o to, abychom se po rozběhnutí mohli postupně stahovat do pozice jakési „sekretářky“, která nekontroluje každou jednotlivost, ale je připravena řešit nastalé problémy.

Michal Kryl působí v obecně prospěšné společnost Nová škola už třináctým rokem. Od roku 2014 vede program Společně v knihovně, jehož je i spoluautorem. Jako editor spravuje portál www.asistentpedagoga.cz. Od roku 2020 je krajským koordinátorem pro děti/žáky cizince pro Prahu a Středočeský kraj v Národním pedagogickém institutu ČR. Sám v dětství doučování nepotřeboval, ač se moc neučil a domácí úkoly si často psal před hodinou. Na základní školu nemá nejlepší vzpomínky vinou své první (tehdy soudružky) učitelky. A tenhle pocit mu vydržel do dospělosti. I proto se snaží, aby to ve škole bavilo všechny děti a nebály se učit novým věcem. Protože potom je vzdělávání daleko jednodušší pro všechny zúčastněné.