Vesnická knihovna se studánkou v základech

Byla to první knihovna v mém životě. Nepamatuji se už na ty první knížky, které jsem si z maličké vesnické knihovny nosil domů. Nejspíš to byly pohádky. Ale pamatuji se na tu specifickou vůni. Mírně naplesnivělý závan ze stránek knih. Bylo to v první polovině sedmdesátých let. Vesnice Purkarec se rozkládala tehdy ještě po obou březích Vltavy. Knihovna byla v malém domku téměř na konci vesnice, pod prudkým stoupáním, úzká asfaltka vedla nahoru k Hlubocké oboře a k hájovně, kde se říkalo „U Rybáka“. Obora byla dějištěm dramatu za druhé světové války, jeden z posledních výsadků do protektorátu byl vysazen, omylem, právě tam.

Hlavně v tom domečku pod kopcem bylo ovšem sídlo MNV, místního národního výboru. Knihovna byla jen v jedné maličké místnosti vybavené několika policemi. Později se přestěhovala do daleko větší budovy školy na návsi, to už jsem ale v Purkarci nebydlel. Do knihovny jsem to tehdy neměl daleko, stačilo jen přejít náves. Bydleli jsme s rodiči v domě č. p. 17. Ten dům na návsi byl státní, ale dříve, zhruba do začátku šedesátých let, patřil spisovateli panu Horkému. Můj otec si dodnes vzpomíná, že mu ještě někdy na začátku šedesátých let platil nájem, starému bělovlasému muži z Prahy, který dům s několika byty a obchodem v přízemí využíval k letním pobytům. Kdo přesně byl Karel Horký, jsem si zjistil až mnohem později. Novinář a spisovatel, souputník Čapkův nebo Seifertův, politicky ale napravo, a tudíž spíš ideově politický protivník obou slavných literátů.

Nedávno jsem si připomněl znovu tu naplesnivělou vůni bývalé purkarecké knihovny. V domku pod vrškem už knihovna není, samozřejmě dávno ani MNV. Stavení dnes využívá spolek Vltavan a je zde zřízena pamětní síň voroplavby. Podepisoval jsem totiž hromádku svých knih, které zde Vltavané nabízejí turistům ke koupi vedle několika suvenýrů a pohlednic. Purkarec je vorařská obec. Spolek Vltavan už existuje více než sto let. Prošel jsem si skromnou expozici. Vltavanské kroje, různé nářadí na výrobu vorů, také modely vorů, nechybí historická spolková vlajka. Fotografie na nástěnkách jsou pokroucené a knihy o vorařích a o Vltavě taky poznamenala vlhkost, která je ve zdech domku pořád. Dozvěděl jsem se proč. Pod základy stavení je studánka. I přes odčerpávání vody se neustále znovu naplňuje. Domek je starý, bez pořádné izolace. Za ta léta je i vody všude kolem víc. Vltava je od začátku devadesátých let rozlitá do šířky. Při výstavbě jaderné elektrárny Temelín bylo vybudováno i vodní dílo Hněvkovice. Přehrada se napustila a část obce Purkarec na pravém břehu zmizela zcela pod vodou. Zaplaveny byly i chalupy blízko řeky na jejím levém břehu. Voda byla vždycky osudem vesnic u Vltavy.

Chcete-li se podívat do bývalé knihovny, kam jsem chodíval jako sedmiletý kluk, vydejte se do Purkarce. Dozvíte se něco o vorařích na Vltavě. O obci Purkarec. Nedaleko v lesích je zřícenina gotického hradu z doby Karla IV. Spisovateli Horkému vyvlastnili dům na návsi komunisté, dnes na tom místě stojí penzion. Hajného Rybáka umučili nacisté v roce 1944 za pomoc parašutistům z výsadku Glucinium. Tahle vesnice a její okolí má své příběhy. Chcete-li se dozvědět víc, udělejte si výlet do jižních Čech.

Jiří Hájíček je autorem románů a povídek z prostředí jihočeského venkova.