Přístav tisíců příběhů

Knihovna byla především přístav. Chodila jsem kolem každý den minimálně 2x, ráno rychle do školy a odpoledne pak z nenáviděného ústavu pomalu a líně od tramvajové zastávky dlouhou oklikou domů. Ale vždycky kolem ní. Ne vždy to ovšem býval návrat radostný. Nebyla jsem to, čemu se říká pilné a šikovné děvčátko. S jedničkami jsem vydržela do čtvrté třídy, ale úměrně snižujícímu se průměru na každém dalším vysvědčení se zvyšovala moje touha být jinde, kdekoliv. Obzvlášť pokud přibyla i ředitelská důtka. V Ostravě sedmdesátých let to byl ale téměř nadlidský výkon. Kam zmizet… na haldy?

Někdy jsem zašla do kostela naproti našeho domu, ale neuměla jsem se modlit, a tak jsem jen oddrmolila modlitbičku, vytesanou do kříže před kostelem, kterou jsem se doslova našprtala a mizela pryč. O víkendu jsem sice odjížděla za babičkou do malebných Hukvald, vesničky na rozhraní Beskyd a Bílých Karpat, tam ve starém řeznictví, kam podle pamětníků chodíval Leoš Janáček za řezníkovic dcerkou a blízko nefunkčního pivovaru s ohromnou pivovarskou zahradou, bylo úniků spoustu. Ale co ve všední dny? Doma byla obrovská knihovna, leckteré svazky rodiči zasunuté dozadu, aby unikly pozornosti zvídavým školákům, probádané, ale prostor, na to se jen tak ztratit, ten tu nějak nebyl.

A tak jsem objevila knihovnu v centru města. Přístav, kde jsem se mohla kdykoliv nalodit na jakoukoliv loď, nejen tu, co dovážela čaj a kávu, a odplout do tisíců světů, kolik jich v Městské knihovně jen měli.  Bylo to místo, které mě zachraňovalo před divokým, leckdy oprávněným rodičovským tsunami, tajfunem křivd od spolužáků a vůbec teenagerské bouři ve mně samotné. Bylo to místo, kde jsem se nerušeně mohla vydávat na výpravy, poznávat nové přátele, proměňovat se, nacházet se, ztrácet se v místě i čase, dokud mě milá knihovnice s chrastícím svazkem klíčů nevypátrala schovanou někde za regálem knih, aby mě laskavě vyprovodila domů. A mě vždycky udivilo proč. Kam odcházela? Jejími dětmi byly přece ty knihy, to byla její rodina…    

Když jsem se o mnoho let později začala knihám věnovat profesionálně a navštěvovat knihovny s workshopy či besedami, kdykoliv mi přišel mail s pozváním, viděla jsem v představách tu svou starou knihovnu. Místo, které jistě už dávno nevypadá jako tehdy, nikdy jsem tam od té doby nebyla, ale pořád je jedno z nejdůležitějších v mém srdci.

Bylo to místo, které mě formovalo.
Přístav, bez nějž bych doplula jinam než tam, kde kotvím. A to by byla veliká škoda.

Galina Miklínová je výtvarnicí, režisérkou a ilustrátorkou.