Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Duha ISSN 0862-1985 (Print)
Duha ISSN 1804-4255 (Online)
Podpořil
Autor:
Rubrika:
Číslo časopisu:
Vydáno:
2023-11-10 (All day)
Autoři citace:
JEŽKOVÁ, Marie
V období od 2. do 8. října proběhla celostátní akce Týden knihoven. Akce probíhá pod záštitou Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky a jejím úkolem je ukázat a zviditelnit činnost knihoven, knihy a její autory. V našem městě proběhla ojedinělá akce 1. ročník Přes Veselé je chodníček. Šlo o turisticko-literární procházku se 6 literárními zastaveními o veselských osobnostech. Tento turistický výšlap se konal 14. 10. 2023 a trasa měřila 10 km.
Zahájení proběhlo v nádražní budově, kde se představila dechová hudba ZUŠ Veselí nad Moravou pod vedením Jiřího Štici, čerstvého nositele Ceny města. Součástí bylo 1. zastavení, ve kterém spisovatelka Alena Bartošíková seznámila přítomné s výzdobou sgrafity odbavovací haly veselského nádraží. Malbu provedly zhruba před 70 lety Rozka Falešníková a její žačky, Bohuslava Reichsfeldová, její sestra Jiřina Kloudová a Filomena Daňková, absolventky Školy lidového umění v Kněždubu, kterou vedl Jan Úprka. Účast obohatila přítomnost rodinných příslušníků maléreček.
Paní Bartošíková vzpomíná: „V roce 1955 zavítaly malérečky na nádraží do Uherského Brodu. Bylo mi 12 let a tenkrát jsem se od nich téměř nehnula. Jakmile jsem přišla ze školy, už jsem byla na střeše peronu, kde pracovaly a pozorovala jsem je. Rozka byla oblečená v tasovském kroji, měla na sobě na fjertůšku uvázanou pracovní zástěru, aby se neušpinila, na nohách vysoké shrnovačky. Byl červen a na střeše bylo příšerné vedro, přesto si malérečky při práci zpívaly a ten zpěv zněl po celém nádraží". S historií sgrafit přítomné seznámila také Vanesa Valovičová, studentka Masarykovy univerzity, která toto téma zpracovala v letošním roce v rámci své bakalářské práce „Výzdoba nádražních budov na Moravském Slovácku tradiční ornamentikou".
Naše cesta dále vedla na sídliště Hutník, kde byli účastníci seznámeni s dílem mladého nadějného spisovatele Jakuba Fránka. V roce 2020 vyšla jeho prvotina antiutopická novela Věž, která vyobrazuje blíže neurčenou budoucnost. Je zvláštní, že tato kniha vznikala po dobu cca půl roku na cestách autobusem mezi Uherským Hradištěm a Brnem. Cílem autora bylo smysluplné využití času na palubě autobusu. Jeho druhá kniha Tropické noci je zasazena do prostředí moravské vesnice a jde o psychologický thriller o sebeklamu. V současné době probíhají finální korektury, sazba textu a tvorba obálky a vydání knihy je naplánováno na únor 2024.
Svižnou chůzí, někteří na kolech, jiní dokonce autem, jsme se zastavili v ulici Za Tratí, abychom se letmým pohledem podívali na rodný dům spisovatelky Aleny Bartošíkové. Posluchači měli možnost seznámit se s nedávno otevřenou 13. komnatou autorky, kterou napsala v knize „Z listů památníku." Cituji: „Babička ze strany mého táty, říkali jsme jí veselská, nade mnou držela celý život ochrannou ruku, nezdenická babička Františka k nám vnoučatům žádné city neprojevovala, nebo si nic takového nepamatuji. Co mi nedopřála ona, to mi vrchovatými hrstmi dávala druhá babička veselská. Babička mi dopřávala ten opojný pocit, jaké je to být alespoň na chviličku bohatý. Tenkrát jsem o tom byla přesvědčena a ten pocit ve mně zůstává". Autorce bylo osm a půl roku, když maminka zemřela.
Ve svých více jak 20 knihách ukazuje vlastnosti, které ctí a obdivuje a o jaké hodnoty je třeba se prát, za čím v postojích stát. Obzvláště v dnešní době, kdy nejrůznější aktivistické proudy a jejich vize ohrožují základní hodnoty, na kterých stojí naše kultura slovanská, ale i evropské civilizace je práce Aleny Bartošíkové navýsost důležitá v dílech, které s takovou láskou a chutí tvoří.
Čtvrté zastavení bylo před rodným domem britsko-české básnířky Jitky Pšurné Lancaster v Milokošti. Zde byli přítomní seznámeni se vzpomínkami autorky na rodný Milokošť a školní léta na místní milokošťské škole. V roce 1969 odjíždí do Anglie. Pod tlakem rodičů se na vánoční svátky vrací zpět do rodného domu. „Po návratu do Milokoště jsem se necítila a řekla jsem si, že si cestu najdu. Hledání cesty mi trvalo deset let". V roce 1981 přiletěla do Londýna trvale žít. Ve volných chvílích četla, byla fascinována tím, jak jazyk může přejít ve zpěv, dodá-li se k danému slovu rým. Její básně vznikají ve zralém věku, mnohé až po sedmdesátce. A tak jsme měli příležitost nahlédnout nejen do mysli ženy žijící o samotě v cizině, ale hlavně do subjektivního prožívání stáří.
Za slunečného počasí jsme se vydali na další cestu, a to k Martinu Hrbáčovi, primáši horňácké cimbálové muziky, bohatýru našeho regionu, čistému a křišťálovému člověku dnešní doby, které tito lidé chybí. Martin patří do galerie elity našeho národa 21. století. Z rukou prezidenta republiky obdržel v roce 2022 státní ocenění Medaili za zásluhy 1. stupně. Majst Hrbáč nás seznámil s tím, jak se stal Veselanem. „Mé začátky po škole byly prozaické, oženil jsem se a hledal práci i byt v blízkosti Horňácka. V té době probíhala velká výstavba dnešních Železáren a nebyl problém získat ve Veselí zaměstnání i s bytem. A co bylo pro mne nejdůležitější, byla zde i cimbálová muzika, které tenkrát primášoval Jožka Kubík z Hrubé Vrbky. Brzy po mém příchodu, mě zavolal ředitel podniku, dozvěděl se o mém muzikantství a řekl, že potřebuje do dvou dní dát dohromady „cimbálovku". Měli jsme hrát na nějakém důležitém jednání se zahraničními hosty. Nebyl čas na dlouhé rozmýšlení, dal jsem dohromady pár horňáckých muzikantů a to byl začátek mé vlastní muziky, kterou jsem nazval „Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče z Veselí nad Moravou". Stal se Veselanem, ale srdcem zůstal Horňák.
Cesta nás turistů, kteří hledali poznání dalších osobností, pokračovala do Zarazic k zarazickému krajnímu domu. Všichni jsme si uvědomili, že celý život provází člověka písnička, ať už smutná, táhlá nebo rozverná. Je obdivuhodné, že naši předkové nemívali velké vzdělání, ale v písničkách byl vždy cit a lidová zbožnost. V tomto domku dlouhá léta žil pan Oldřich Rokyta, pečoval o dům i přilehlou zahradu. Zde ve starém domku rodiny Buchtovy, rodiny jeho manželky Apolonie má půdní ateliér, který mu dává zázemí k jeho malířské činnosti. Je výborný krajinář a svými příznivci je nazýván král stínů. Patří mezi krajináře, na jejichž obrazech voda skutečně teče, odnáší spadlé větve a do přírody vnáší život. V těchto dnech se moravský patriot dožívá 99 let, a tak v závěru našeho putování si přítomní turisté Veselané, Milokošťané, Zarazičané, ale i turisté z Uherského Ostrohu, Hradiště, Hroznové Lhoty, Tasova, Strážnice, Hodonína, ale i Břeclavi společně zazpívali píseň v Zarazicách krajní dům. Závěr naší cesty hostilo Zarazické kulturní centrum, kde probíhala výstava děl autorů tohoto putování. Na tuto zdařilou akci můžeme v budoucnu navazovat.
Fotografie:
Váha článku:
40