Umlkání písmenek

„Písmenka na mě promluvila!“ pochlubil jsem se tatínkovi, když mi bylo pět roků a moje babička Věrka mě právě naučila číst. To abych měl lepší život než ona. Čtení mi život rozhodně vylepšilo. Vlastně mi žádná jiná činnost nedala tolik radosti ani žalu.

Četl jsem od rána do večera – začínal jsem u snídaně, kdy jsem jednou rukou obracel stránky, zatímco druhou si mazal máslo na chleba, a končíval v posteli pod peřinou namísto spaní, dokud mi nedošla baterka v baterce. Četl jsem shora dolů – na kominické lávce nad střechou i na dně vyschlé studny pod sklepem. Četl jsem ve škole pod lavicí při hodinách literatury. Četl jsem za jízdy autobusem, jehož drnčící motor rozmazával černobílou sazbu do šedivé mlhy. Četl jsem jako trosečník na ostrovu, vlastnoručně postaveném z dek a polštářů uprostřed kobercového oceánu. Četl jsem na dovolené v Bulharsku u moře a zrnka písku navátá mezi stránky proměnila knihu v rozevřenou tlamu bílé velryby.

Rodiče brzy zjistili, že nejhorší ze všech trestů je pro mě zákaz čtení, a nesmět dočíst rozečtené byla tak strašná muka, že jsem raději nezlobil.

Jenže na hraně dospělosti jsem začal ve čtení polevovat. Poznal jsem na vlastní kůži i sliznice nové rozkoše, o nichž jsem předtím jen četl. Začal jsem knihy sám psát – a to mi dnes zabere tolik času, že ho čím dál méně zbývá na čtení.

Když se rozhlédnu kolem sebe, zdá se mi, že podobným vývojem prochází celá naše civilizace. Písmo totiž nevynalezli umělci, ale úředníci. Nejstarší literární památky jsou účetní knihy na stavbě pyramid nebo archy ze sčítání lidu pro výběr daní. Beletrie vznikla ze starověkých sbírek zákonů, proto je taky nejpůvodnějším žánrem detektivka. Všeobecná gramotnost se prosadila teprve v předminulém století a dnes už se zase vytrácí. Lidé přestávají příběhy číst a místo toho je sledují na obrazovkách. Pokud to tak půjde dál, bude se písmo používat jen v účetnictví. Jako na začátku, kdy podle knihy zakázek Bůh stvořil svět za šest dnů.