Jsem hrdý pomocný asistent knihoven – rozhovor s Bobem Kartousem

Nejprve bych se zeptala, jaké jsou Vaše zkušenosti s knihovnami?

Nestandardní. Moje návštěvy knihoven v posledních letech jsou spojeny s přednáškami a diskuzemi na téma budoucnosti vzdělávání, dezinformací, společenských otázek. Díky tomu znám různé knihovny po celé České republice a mám možnost do nich nahlížet jiným způsobem, tedy co dělají nad rámec jejich původní role. Což mi dává možnost specifického hodnocení, protože to, co je mnohými stále ještě považováno za vedlejší činnost, já považuju v podstatě za hlavní. A mám radost z toho, že to lidé, kteří knihovny vytváří, vnímají často velmi podobně a že počet těch knihoven, které samy sebe vnímají jako kulturní a komunitní centra, rychle roste.

Dostáváte pozvánky do knihoven? Jezdíte na besedy do knihoven?

Ano ano, jezdím, a moc rád. Vlastně jsem nikdy žádnou neodmítl, pokud si dobře vzpomínám. Jsem hrdým pomocným asistentem knihoven na cestě k definitivní proměně jejich společenské role (smích).

Jste uživatelem některé knihovny? Která knihovna je Vašemu srdci nejbližší a proč?

Jsem! Jsem v nich často, v různých, napříč republikou, jak jsem sdělil výše. To je „užívání knihoven” dle mého přirozené pro 21. století. Chodím do knihoven za lidmi, nikoliv za knihami. V tom tradičním slova smyslu a chápání funkce uživatelem knihoven nejsem. Jsem člověk, který si knihy raději kupuje, také je často dostávám. A další důležité informační zdroje mám zprostředkovány jiným způsobem. Což ovšem neznamená, že by lidé neměli knihovny navštěvovat či využívat jejich servisu, jsem v tomto přeci jen dost specifický případ. Ale mám přece jen knihovny, které jsou mému srdci blízko. Žiju už dekády v Praze, znám osobně Tomáše Řeháka a velmi si vážím toho, jakým směrem se ubírá Městská knihovna v Praze. Mám taky moc rád Janu Linhartovou, ředitelku Knihovny Ústeckého kraje. Je úctyhodné, jak dokázala prosadit roli a pozici knihovny v náročném prostředí. A mám rád lidi z knihoven v Písku, Vsetíně a Třinci a taky v Blansku, v Brandýse nad Labem a v mé rodné Kroměříži. A myslím, že podobný vztah brzy získám ke knihovně v Šumperku a na mnoha dalších místech. Jednoduše, knihovny jsou mému srdci blízké.

Jak podle Vás vypadají fungující knihovny? Co se od takových knihoven očekává?

Nebudu zde přeříkávat, co se píše ve strategiích rozvoje knihoven, byť s drtivou většinou budu souhlasit. Pominu roli zprostředkování informačních zdrojů a roli archivační. Pro mě je fungující knihovna místem, kam lidé chodí, aby se vzdělávali, aby se aktualizovali ve svém vnímání světa, aby se potkali s ostatními, kteří tvoří místní komunitu, a aby měli možnost potkat se s těmi, kdo určují charakter diskursu. K tomu potřebuje knihovna dostatečné zázemí a infrastrukturu, tedy kavárnu, multifunkční sál, případně další zařízení. Dle možností je pochopitelně důležité rozšiřovat nabídku knihoven i tam, kam dříve nesahala, tedy k podpoře komunitního života prostřednictvím společných zájmů, jako může být hudba, nahrávací studia na podcasty, výtvarno, různé řemeslné hobby. Ano, vím, mluvím tady o něčem, co je pro mnohé nedosažitelné, berte to jako vizi. Existují knihovny v malých obcích, které toto nikdy nebudou moci nabízet a přitom dokážou dělat prostřednictvím knihovny divy. Na konferenci Knihovny současnosti v září 2023 jsem moderoval diskuzi, které se účastnila Lucie Štrbačková, místostarostka obce Huslenky u Vsetína. Mluvila o tom, jak lze prosadit roli knihovny tam, kde byla po dekády považována za výdejnu knih. Ať už účastí na veřejném dění v obci, nebo třeba půjčováním knížek v místní hospodě. Geniální. Kdybych měl parafrázovat refrén jedné písničky od Tatabojs, není malých knihovnických rolí…

Co by měly knihovny udělat proto, aby se dobře prezentovaly?

Snažit se o dobrý a smysluplný program. Nenadbíhat pomíjivým trendům, angažovat dramaturga, který dokáže oslovovat zajímavé lidi s hlubším vhledem pod povrch, obohacující tím, co sdělují. Podílet se na veřejném životě obce tam, kde to dává smysl. A mít na částečný úvazek mladého člověka, třeba studenta, který to dokáže prodat v komunikačním prostředí digitálního světa. Ne že budu otrocky dávat posty na Facebooku knihovny, ale najde skupiny na sociálních sítích, které jsou důležité pro obecní komunitu, začne komunikovat aktivně tam, najde ambasadory knihovny mezi lokálními autoritami. Mnohdy v tom může být skryta jistota desetinásobku, jestli mi rozumíte (smích).

Jaké služby v knihovnách považujete za důležité?

Poskytování informačních zdrojů a orientace v nich. V době informačního chaosu veledůležité. Je ale třeba upozornit, že nejde o půjčování knížek a že je nutné, aby tyto zdroje obsáhly mimo češtinu i angličtinu. Například možnost číst placené seriózní globální deníky, jako jsou New York Times nebo Financial Times, je velká přidaná hodnota. Vstup do akademických databází taky. S tím pochopitelně souvisí i to, co už jsem zmínil, tedy promyšlená dramaturgie setkávání v knihovně nad tématy, která jsou zásadní a která jsou přitom často vytlačována z běžného života lidí kvůli jejich náročnosti, horší srozumitelnosti nebo třeba kvůli tomu, že nepřinášejí lehkou zábavu a uvolnění. Klíčová do budoucna bude spolupráce se školami, v tom si ale obě strany musejí vyjít vstříc. Nečekat na to, až se něco stane na úrovni resortů. Resorty – žel – budou v tomto případě spíše kopírovat prosazující se trend. Tedy čím více budou knihovny a školy spolupracovat, tím pravděpodobněji se dají osifikované páteře resortů do pohybu.

Co knihovnám chybí v oblasti propagace, kde vidíte slabé stránky knihoven?

Myslím, že už dávno nastal čas na silnou a dlouhodobou kampaň o měnící se roli knihoven. Mnoho lidí zřejmě stále nezaznamenalo, že knihovny už nejsou jen půjčovny knih. Takovou kampaní by se dalo upozornit na onen pohyb směrem do 21. století a zároveň přimět ty knihovny, které ještě váhají, aby se daly do pohybu, protože by to nepochybně podnítilo lokální poptávku. A k tomu už výše zmíněnou strategickou komunikaci ve směru k lokální komunitě. Ano, vím, od počítače se to píše dobře, chápu každodenní realitu a omezení, se kterými se knihovny střetávají. Nechci dávat knížecí rady. Vnímám ale velkou sílu institucionální sítě knihoven, která je v českém prostředí nebývalá a říkám si, že právě zde lze – snadněji než kde jinde – něco takového uchopit a uskutečnit.

Jak může přispět k propagaci knihovny samotná osobnost knihovníka?

Ve službách přece vše závisí na lidech. Školu dělá ředitelka či ředitel a učitelé. Knihovnu dělají knihovníci. Vše ostatní je druhořadé. V prvé řadě jde o ochotu připustit změnu v obsahu povolání, jeho větší rozmanitost. A tedy potřebu se v těchto směrech rozvíjet. Stejně jako ve školách to nepochybně naráží na počáteční vzdělání, zavedené způsoby i obvyklý charakter lidí, kteří si tuto profesi vybrali. A stejně jako ve školách s tím lze nejsnáze hnout, pokud knihovnu vede člověk, jenž má vizi, chápe současné výzvy a dokáže je zhmotnit v akci. Tehdy se pohnou i lidé, kteří by při letargickém vedení rádi podlehli pocitu únavy, eufemisticky řečeno.

Vnímáte klišé, že knihovníci v práci jen čtou?

Haha, ne, ani mě tedy nenapadlo, že se něco takového traduje. Ale pokud ano, lze od toho odrazit tu kampaň o změněné roli knihoven a jejich novém hábitu (habitu)!

Už první knihovní zákon z roku 1919 říkal, že knihovny jsou zřizovány na „doplnění a prohloubení všech vrstev obyvatelstva”. Dnešní knihovny podporují vzdělanou a sociálně soudružnou společnost a garantují rovný a svobodný přístup k informacím. Ze svého pohledu vnímáte knihovny jako místa neformálního a celoživotního vzdělávání?

Jednoznačně! Nejen jako „místa”, ale jako centra, lídry. Čím menší sídlo, tím větší role. Nedávno jsme měli na téma stírání hranic mezi formálním a neformálním vzděláváním obsáhlou debatu v rámci třetího ročníku mezinárodní konference FutureEdu, kterou spoluorganizuju. Knihovny byly samozřejmě zastoupeny a jejich role v tomto směru byla mnohokrát zmíněna. Hustota knihoven v Česku vytváří potenciál, který je možné využít v různých ohledech. Na stejné konferenci vystupovali hosté z Dánska, kteří mluvili o fenoménu tzv. lidových středních škol. Jsou to komunitně, neformálně organizované iniciativy, v nichž lidé sebe navzájem vzdělávají ve všem možném, od zemědělství po kódování. Ta tradice je stará více než 170 let. My sice nemáme tradici, ale máme ty knihovny…

Vidíte budoucnost knihoven v oblasti vzdělávání?

Jednoznačně. Zejména tam, kam nedosahují školy. Ale k tomu je třeba právě spolupráce se školami, aby bylo jasné, že knihovny provázejí člověka na jeho cestě vzděláváním celý život. O tom, jak mohou knihovny vzdělávat, jsem se už vyjádřil v předchozích odpovědích dostatečně.

Co knihovnám doporučujete? Co musí knihovny udělat, aby byly brány jako rovnocenní partneři v oblasti vzdělávání?

Inspiraci u těch, kdo nečekají na to, až zavelí někdo shora a dávno se už do vzdělávání pustili. O některých knihovnách, které jdou v tomto směru příkladem, jsem už mluvil. A vím, že je zdaleka neznám všechny. A samozřejmě tlak zespodu na průlom pitomého resortismu, který v současnosti brání rychlejšímu rozvoji vzdělávání prostřednictvím knihoven. Často říkám učitelům, že jsou to oni, kdo může nejvíce urychlit žádoucí změny v počátečním vzdělávání. V případě knihoven a knihovníků platí totéž ve vztahu k progresivitě jejich vlastního poslání.

Děkuji Vám za rozhovor a na závěr ještě knihovnická otázka - jakou knihu máte na nočním stolku a kterou knihu doporučíte našim čtenářům?

Zatím poslední knihu Rekrut 244, Františka Tichého, českého romanopisce a pedagoga. Jde o dystopii napsanou vnímavým pozorovatelem a vychovatelem po sobě jdoucích generací mladých lidí. Dále knihu Bukurešť od polské autorky Margo Rejmer. Není zdaleka jen o Bukurešti, čtenář v ní objeví mnoho paralel. Oddechově neoddechový Krysí ostrov, soubor dystopických povídek autora bestsellerů Jo Nesbøa. A snad se čtenářky a čtenáři nenamíchnou, když si dovolím doporučit vlastní novou knihu Future: ON!, která vychází na konci října 2023 a která navazuje na předchozí titul No Future z roku 2019. Kniha je krom autorského textu obohacena o rozhovory s bývalou ombudsmankou Annou Šabatovou, psychiatrem Jiřím Horáčkem, terapeutem Honzou Vojtkem, psycholožkou Angelikou Kartous Sbouli, bezpečnostním expertem Otakarem Foltýnem a již zmíněným pedagogem a spisovatelem Františkem Tichým. Jde o trochu náročnější čtení, ale slibuju vhled do světa, ve kterém žijeme a také návod k tomu, jak umět uchopit život do vlastních rukou a jak žít smysluplně. Nejen ve vztahu k výchově nastupujících generací, ale také ve vztahu k sobě samým!

Bob Kartous (1977) je profesionální provokatér veřejné diskuze. Je autorem knižního diptychu z žánru non-fiction s názvem No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? (2019) a Future: ON! (2023). Spolupodílel se autorsky také na úspěšné knize 2036 (2016), dále na souboru interview Orwell na steroidech (2020) a souboru esejů Za zrcadlem: Hybridní válka jako staronový fenomén mezinárodních vztahů. V roce 2022 vyšla kniha Proti proudu, kompilovaná z rozhovorů stejnojmenného podcastu, obsahující jeho rozhovor o vzdělávání. Od července 2020 do září 2022 byl ředitelem Pražského inovačního institutu. Ve svém dřívějším působišti, think tanku EDUin, vytvořil koncept Auditu vzdělávacího systému v ČR. O vzdělávání a problematice dezinformací publikuje v řadě českých médií, pravidelně pro česká média komentuje události, které se ve vzdělávání odehrávají. Řečník a moderátor (Forum 2000, Meltingpot Colours of Ostrava, TEDx atp.). Prorektor Vysoké školy ekonomiky a managementu. Poradce ministrů školství Jaroslava Balaše a Mikuláše Beka. Podílí se na strategii rozvoje business hubu Opero. Příležitostně spolupracuje s centrem současného umění DOX. Spolupracoval s Aspen Institute Central Europe. Působí jako editor Britských listů, kritického internetového deníku. Od roku 2021 vede start up vyvíjející vážnou hru pro teenagery v oblasti duševního zdraví. Od roku 2018 slouží jako mluvčí Českých elfů, občanské skupiny zabývající se dezinformacemi v českém digitálním prostoru. Je spoluiniciátorem kampaně Nelež, která zvyšuje společenskou odpovědnost firem v otázce dezinformací. Absolvoval Pedagogickou fakultu a Fakultu sportovních studií MU v Brně, doktorát získal na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií UK v Praze. V roce 2019 mu byla Masarykovou univerzitou udělena malá bronzová medaile.