Držím se knížek!

Na počátku bylo slovo, a to zprvu poslouchané. V paměti mám dosud obraz babičky, jak mi čte knížky Josefa Lady O chytré kmotře lišce a Bubáci a hastrmani. Záhy přišlo na řadu slovo tištěné. Z dětské četby se mi matně vybavují pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, knížky bratří Čapků, Ondřeje Sekory, Eduarda Štorcha, Josefa Augusty či Karla Nového. Pocházely z naší domácí knihovny, ale i z místní lidové knihovny, kterou vedl můj otec.

Jsem přesvědčen, že tady se zrodil můj blízký vztah ke knihovnám všeho druhu. Byl jsem svědkem, jak otec vždy nové knihy obalil žlutým papírem, na jejich hřbety tuší napsal názvy a jména autorů a pak je nalakoval. Půjčoval vždy v pondělí. Do vyhřáté knihovny postupně přicházeli čtenáři nejenom pro knihy, nýbrž i na kus řeči. Bohužel to skončilo příliš brzy otcovou smrtí: bylo mu pouhých čtyřicet let…

V letech studia na brněnské filozofické fakultě jsem si půjčoval knihy ve fakultní knihovně, brzy jsem však našel cestu do Univerzitní knihovny, jež byla součástí Státní vědecké knihovny. Měla kouzlo starých časů! Svět knihoven jsem neopustil ani v čase vojny na Kladně, kdy jsem mohl zajíždět do pražského Klementina. Po ukončení vojenské služby jsem se vrátil do Brna a obnovil kontakt s řečenou knihovnou na rohu Žerotínova náměstí a Kounicovy ulice, z níž se roku 1993 stala Moravská zemská knihovna. Posléze jsem přišel na chuť i její nové budově, kterou navštěvuji ve všech ročních dobách a za každého počasí. 

Na konci románu Vladislava Vančury Tři řeky, vydaném v roce 1936, se lékař Hugo Mann ptá Jana Kostky, čím bude po návratu z Ruska. Jan odpovídá: „Přidržím se knížek.“. A tak i já se už dlouhá desetiletí držím knížek a doufám, že to ještě pár let potrvá.

Jiří Poláček je literární historik, působící na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V letech 2012 až 2023 byl předsedou Společnosti Jiřího Mahena.