Rozhovor s Jaroslavou Štěrbovou

Mgr. Jaroslava Štěrbová je hlavní knihovnicí Městské knihovny v Praze. Je členkou předsednictva výkonného výboru Svazu knihovníků a informačních pracovníků (SKIP). Ve veřejných knihovnách je známá svými přednáškami o problematice služeb, způsobech komunikace knihovníků s uživateli, o možnostech veřejných knihoven stát se centry komunity, plnit široké spektrum komunitních funkcí a služeb. Snaží se, jak sama říká, provokovat knihovníky k diskusi i úvaze o vlastní práci některými novými názory a pohledy na řešení odborných problémů. Její snahou je, aby se knihovny profilovaly podle požadavků a potřeb moderní informační společnosti při zachování odbornosti a profesionální kvality oboru.

1. Knihovny se v posledních letech stále rychleji mění. Často, i když to zní zvláštně, nás nové možnosti překvapí, vývoj technologií předběhne naše předpoklady a záměry. Vaše profese hlavní knihovnice je velmi náročná, je přímo v centru tohoto dění. Musíte předvídat, ale také velmi rychle reagovat a odborně zvládat nové příležitosti a podněty. Co to pro vás osobně znamená?

Zásadní změnou v reakci na to, co přináší rychlý vývoj světa kolem našich knihoven, je změna postojů: od snahy uchránit knihovny před (nejen technologickými) bouřemi okolního světa přechází stále větší okruh knihoven k aktivní účasti při zakomponování těchto změn do fungování knihoven. Jednoduše řečeno:

to, co přináší vývoj světa kolem nás může být méně hrozba a více příležitost jedině tehdy, pokud o změnách přemýšlíme s předstihem nebo alespoň bez zbytečného odkladu. Konkrétně to znamená průběžnou bedlivou kontrolu toho, zda ulpíváním na tradičních postupech neztrácíme ty potenciální uživatele knihoven, kterým už tradiční služby nestačí nebo naopak – zdali příliš akcentovaným nástupem nových technologií neztrácíme lidi, kteří by i nadále raději viděli v knihovně místo tichého rozjímání nad knihou.

Pro mne osobně je důležitá změna chápání veřejné knihovny jako místa nabídky, která se mění podle poptávky a vždy o trochu dříve, než nás předběhne konkurence.

2. Jak se mění poměr klasických, tradičních knihovnických a informačních služeb knihovny a služeb elektronických? Máte virtuální knihovnu KU4, digitální knihovnu, e-knihy na webu. Jak tyto možnosti ovlivnily, případně změnily vašeho uživatele a jeho chování?

Myslím, že se fakticky nemění „kus za kus“: rozrůstá se. Pokud daná knihovna plní své akviziční poslání v oblasti tradičních dokumentů podle své gesce, nepřichází o své tradiční uživatele; pokud k tomu do spektra služeb přiřazuje novou formu nabídky dokumentů – převzaté či vlastní e-knihy, škálu dalších elektronických zdrojů a webové služby modernějšího střihu, vytváří tím velmi dobré podmínky pro získávání uživatelů nových nebo alespoň výrazně zvyšuje spokojenost stávajících. Někdy stačí „jen“ pozměnit parametry tradičních služeb ve prospěch uživatelského komfortu a výsledek se dostaví. Žádná z těchto cest není snadná, někdy není ani levná, každopádně se však vyplatí.

3. Jak vy sama vidíte další vývoj služeb? Má své hranice? Chce, bude chtít i nadále uživatel vidět svého knihovníka, mluvit s ním, nebo mu bude stačit „monitor počítače“ a lidský faktor ve službách ustoupí do pozadí?

Vývoj služeb knihoven vidím především jako velké dobrodružství – ke všem rolím, které knihovny hrály celá staletí, přicházejí role nové. K tradičnímu pojetí knihoven od vzdělávání až po relaxaci, přicházejí nové výzvy: především stát se přirozeně vnímaným centrem setkávání, komunikace a pobytu.

To, jestli knihovníci obhájí své místo, záleží jen a jen na nás. Naše odborné znalosti nejsou samozřejmostí – musíme je stále obnovovat, naše sociální a komunikační dovednosti nespadnou z nebe – musíme na nich pracovat, naše schopnosti využívat potenciálu spolupráce mezi knihovnami nebo v místě působnosti zcela jistě nejsou zatím v zenitu – musíme je rozvíjet.

Monitor počítače, resp. technologické prostředky samoobslužných služeb nemají knihovníky nahradit – mají naopak knihovníkům umožnit lépe prodat odbornost, empatii i iniciativu. Pokud se kdokoli u pultu v knihovně za počítač spíše schovává než aby jej použil pro rychlejší službu uživatelům, je to chyba – a velká!

4. Městská knihovna v listopadu 2010 ukázala, jak se dělá PR. Nepotřebovala žádný „měsíc něčeho, žádnou celostátně vyhlášenou aktivitu“. V jednom měsíci uvedla pilotní projekt webových stránek, otevřela Dům čtení, oslovila veřejnost v médiích formou tiskové konference. Chtěla bych se zeptat na netypický projekt nové pobočky knihovny Dům čtení. Jaký bude mít význam v podpoře čtenářství, jaké oslovuje cílové skupiny?

Právě Dům čtení – jedna z nejnovějších poboček Městské knihovny v Praze – je příkladem role knihovníků ve službách. Celý projekt vycházel z toho, že je sice samozřejmé, že ve všech našich pobočkách se každému čtenáři dostane pomoci při orientaci v moři beletrie, ale při běžném provozu knihoven a rozsahu naší sítě nemůžeme jít v této asistenci vždy do hloubky.

Dům čtení vychází z myšlenky, že pro veřejnost by právě veřejná knihovna měla být bezkonkurenčně nejzajímavějším partnerem pro rozvoj čtenářství. Pro má Dům čtení výrazně posílenou akvizici beletrie, a to nejen z nejnovějších děl na trhu, zcela samozřejmě poskytuje silné výpůjční služby a velmi bohatou nabídku doprovodných akcí. Jeho hlavní devizou jsou ale lidé – před i za pultem. Velmi pečlivá tradiční knihovnická práce s fondem od doplňování až po přesně zvažované formy stavění fondu ve volném výběru je doplňována neustále cizelovanou prací s beletrií pro různé cílové skupiny návštěvníků, rozšiřování okruhu partnerů knihovny – od básníků a spisovatelů až po organizátory literárních či filmových festivalů a happeningů, krátkodobé i dlouhodobé projekty na podporu četby a čtenářství. Postupné mapování reakcí různých oslovených cílových skupin na takovou nabídku je součástí cíle – sdílet takto ověřené formy práce i s ostatními knihovnami sítě MKP, resp. jinými veřejnými knihovnami.

No a – šlo by tohle všechno bez zapálených, fundovaných a podnětům otevřených knihovníků? Na téhle pobočce jsou už teď úplně ukázkoví (a na ostatních našich pobočkách se ideálu blíží).

5. Již v roce 2010 se hodně mluvilo o připravované Strategii českého knihovnictví. Předpokládá se, že v letošním roce bude její návrh předložen k diskusi široké odborné veřejnosti. Pracujete v užších pracovních skupinách, podílíte se na návrzích a námětech k tomuto dokumentu. Co byste nám o tom mohla říci, jaký význam bude mít zejména pro veřejné knihovny?

Strategie, resp. koncepce rozvoje knihoven ČR byla v hrubých rysech už několikrát představena na různých knihovnických seminářích či konferencích a akcích SKIP. Její hlavní přínos vidím právě v možnosti českého knihovnictví jako oboru (od knihovnických škol až po praxi jednotlivých prvků národního systému knihoven) připravit se na nutné změny pro zajištění budoucnosti knihoven a jejich služeb.

Jsou to právě akcenty na změnu východisek poskytování služeb – od víceméně izolovaných prvků knihovního systému a jimi víceméně izolovaných poskytovaných služeb bychom se měli v zájmu našich uživatelů (i zřizovatelů) dostat do rozumně postaveného systému sdílení zdrojů, centrálních služeb, uchovávání a zpřístupňování dokumentů. Schopnost vybalancovat poměr služeb tradičních, elektronických nebo kombinovaných – a to vše s ohledem na komfort našich uživatelů – to je hlavní záměr rozvoje služeb pro další léta. Že je k tomu zapotřebí potvrzená společenská objednávka, kvalifikovaný a motivovaný personál, krásné a vlídné prostředí, bohaté zdroje dokumentů i spolehlivé technologické řešení, o tom není sporu. No a protože není pravděpodobné, že bychom cokoli z toho dostali, pokud bychom si o to srozumitelně neřekli, proto vzniká tento materiál. Všechno nemusí vyjít hned, všechno se nemusí realizovat najednou… ale nejen náhoda přeje připraveným!

6. Ještě bych zůstala u připravovaného dokumentu rozvoje knihoven. Krajské knihovny připravují Koncepce rozvoje knihovnictví jednotlivých krajů, knihovny mají své vlastní koncepce. Všechny tyto materiály pochopitelně vychází z trendů a směrů zachycených v celostátní strategii. Jak se připravuje na tyto změny Městská knihovna v Praze?

Městská knihovna v Praze se připravuje vlastně pořád. Ne vždy je všem knihovníkům příjemné, že se pořád něco mění a něco nového se zase připravuje. Z posledních let: všechny knihovny naší sítě jsou automatizované, řada z nich zcela zásadně zrekonstruována, některé dokonce nově postaveny; rozšiřujeme „služby na míru“ (komunikace, seznamy knih atd.), podporujeme komfort čtenářů (vracení na všech pobočkách, biblioboxy, připravovaný dovoz knih na místo dle výběru, postupná změna otvírací doby podle možností knihovny a podle čtenářských preferencí…), zavádíme nové služby i prostřednictvím zcela nového webu včetně velmi pokročilého „neknihovnického“ – vyhledávání, budujeme e-knihovnu z převzatých i vlastních materiálů, půjčujeme čtečky… a zvykli jsme si ptát se častěji, jak se to lidem líbí a co by ještě chtěli. A v pracovních týmech a skupinách koncipujeme, hádáme se a smiřujeme a máme velkou radost, když se něco podaří; dokonce tak velkou, že rychle začneme vymýšlet zase něco dalšího …

7. Zmínila jsem se o vašich přednáškách ve veřejných knihovnách. Ty jsou spojené s návštěvou těchto knihoven. Můžete říci ze své zkušenosti, zda jsou veřejné knihovny a knihovníci na změny a další rozvoj služeb a knihovnických činností dostatečně připraveni? Co podle vás je největším problémem, který je třeba řešit, aby knihovny byly tak „dobré“, jak to společnost potřebuje?

Veřejné knihovny ČR jsou připraveny na změny přesně do té míry, do jaké jsou připraveni na změny lidé, kteří v nich pracují. Po roce 1990, s aktivizací grantových a především vzdělávacích aktivit získalo knihovnictvo ohromný „drive“. Pokrok byl ve veřejných knihovnách velmi rychlý a citelný. V oblasti informačních technologií byli naši knihovníci podle mého přesvědčení po určitou dobu přímo na špici „českého humanitního světa“.

V současnosti jsme v oblasti vzdělávání a přípravy na nástrahy naší profese podle mého názoru trochu rozháranou komunitou: nezanedbatelné množství knihovníků má vynikající znalosti v dílčí oblasti našeho oboru, což je skutečnost z určitého úhlu pohledu zcela legitimní. Pokud se ale má v českém veřejném knihovnictví (nebo v té které konkrétní knihovně) výrazněji pootáčet kormidlem na širé moře výzev a příležitostí, je zapotřebí poněkud celostnějšího pohledu. Proto si myslím, že bychom měli největší pozornost věnovat dalšímu rozvoji tzv. lidských zdrojů v knihovnách: na samozřejmém základě (!) znalostí knihovnického řemesla stavět prostor pro: osvojení si vhodných technologií, sdílení zdrojů a postupů, rozvoj komunikačních nástrojů a schopnost interakce s uživateli. To vše by ještě každý knihovník měl za využití vhodných nástrojů marketingu chtít a umět prodat – uživateli, zřizovateli, konkurentovi či spojenci.

8. Opomněla jsem v našem rozhovoru něco, k čemu byste se chtěla ještě vyjádřit?

Snad jen ještě to, že bychom neměli cestou ztratit radost ze setkávání a chuť v téhle výzvě obstát: knihovníkům a knihovnám ZDAR!

Jaroslava Štěrbová