Útočiště před deštěm

„Dobrý den,“ stahuju okénko a snažím se upoutat pozornost elegantní ženy v pršiplášti. Dorazila jsem pozdě. Obyvatelé městečka už zaujali svá místa na pracovištích, děti zasedly do školních lavic a ti, kteří nikam nemusí, se ven do propršeného rána nehrnou. „Kde tady máte knihovnu? Navigace si se mnou hraje na schovávanou.“

Chodkyně pokrčí nos, přitáhne si límec blíž k uším a zavrtí hlavou: „Netuším. Není už dávno zrušená?“

Další oslovený muž působí, že spěchá na jednání, kde se bude probírat záchrana světa včetně přilehlých galaxií. Ten bude určitě vědět. Posílá mě na opačnou stranu města, kde prý knihovna bývala. Znalce tedy ignoruju, podle adresy jsem blízko.

Déšť houstne a nervozita stoupá. 

Do třetice zkouším starého pána, který má blíž do bezdomovce než do pohádkového dědečka. Ochotně mě nasměruje. Ke knihovně údajně ležící na náměstí je možné dostat se jen tak, že jej opustíte a vyjedete úzkým průjezdem. 

Chvátám do patra obtížená knihami, protože knihkupectví zde už před mnoha lety zkrachovalo, a přemítám o místě knihovny v životě města. Děti do ní cestu najdou, každý žáček absolvoval několik povinných návštěv se školou. Zdaleka ne z každého se stane čtenář, který střeží průkazku jako cennou vstupenku do světa příběhů a fascinujících informací, deskových her a komiksových sérií.

Do schodů bez výtahu stoupají mladí rodiče s dětmi sotva žvatlajícími, aby je macerovali v knihách a podpořili svůj odvážný alternativní plán vychovat z nich osobnosti citlivé a kulturní. Míjejí se s důchodci vyrážejícími na expedice prostřednictvím cestovatelských přednášek, přicházejícími pro příběhy svého mládí i na kus řeči.

Pomáhám přestavět místnost, aby se magicky zvětšila a vešlo se do ní třicet školáků. Nábytek je těžký, regály nejde snadno odsunout, jak už to v knihovnách navrhovaných ambiciózními architekty bývá. Málokdy se radí, jak uspořádat prostor, jaký mobiliář zvolit. Oni jsou ti, co ví, úspěšní, moderní, konkurenceschopní. Čtenáři by měli být rádi, že se takové zakázce vůbec věnovali.

Nedá se nevšimnout, že knihovny jsou pro lidi na okraji – nedospělé či neproduktivní, slabší a nemajetné, kteří nemají na to, aby si knihy koupili či si zaplatili nějaký náročnější a společensky ceněnější způsob trávení volného času. Hlas knihovníků, většinou knihovnic, je srážen nízkými platy, které je odsouvají z výsluní úspěšných spěchajících profesionálů.

Většina knihoven nedávno oslavila sto let od založení. Měly být raketovým informačním pohonem mladé republiky. I když zůstaly stát ve středu měst, z centra pozornosti se vytrácejí. Staly se útočištěm, místem, kde neprší. 

Klára Smolíková je spisovatelkou, komiksovou scenáristkou a lektorkou.