Moje knihovny

Knížky miluju odjakživa a knihovny samozřejmě také, ty domácí i ty veřejné. Stále si dovedu vybavit to vzrušení, když jsem si jako malé dítě z knihovny přinášela domů hromádku knížek, prolistovala jsem je, zběžně si prohlédla obrázky, nasála jejich vůni a pak si vybrala tu, kterou začnu číst jako první. Nebo jak jsem se jednoho slunečného odpoledne s taškou čerstvě vypůjčených knih usadila na lavičce naproti knihovně a tu nejtenčí hned přečetla. Pak jsem ji šla pyšně vrátit a doufala, že mě paní knihovnice pochválí, jaká jsem rychlá čtenářka. Ale ona mi jen dala další razítko do průkazky a můj čtenářský výkon neocenila.

Už nepotřebuju, aby mě někdo chválil, co jsem všechno přečetla. A uvědomuju si, že kolem knížek existovaly v mém životě další mylné představy.

Taky jsem tehdy věřila, že čím víc toho přečtu, tím budu chytřejší. Ty časy jsou dávno pryč, ale myslela jsem si to docela dlouho. Možná  ještě v době, kdy jsem čekala na přednášku na chodbě DAMU a něco si četla. Kolem šel starší spolužák, režisér, a prohodil: „Nečítaj toľko, to ženám nesvedčí!" Pamatuju si to slovo od slova, protože mě to tehdy hodně překvapilo a pobouřilo. Jakkoli blbá byla jeho průpovídka, zasela zrnko pochybnosti do mé tehdejší představy, že muži oceňují vzdělané a sečtělé ženy... Ale o tom, že mně četba svědčí, jsem nepochybovala nikdy.

Další vštípený omyl byl, že knihy jako předmět jsou skoro posvátné. Nesmí se do nich psát a kreslit, a rozhodně se nad nimi nesmí jíst. Natož pak jimi podkládat nohy od stolu, vystřihovat z nich třeba obrázky na koláže nebo je snad slepovat k sobě a vytvářet z nich obří umělecký objekt pro halu Ústřední městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí... Doma jsme měli knihoven několik, většinou zasklených, aby se dovnitř neprášilo. Knihy se dědily a shromažďovaly, ozdobné předměty na poličkách jim postupně uvolňovaly místo. Stále jich přibývalo, svátky, narozeniny, Vánoce, nikdy se nevyhazovaly. Když dnes stojím nad pětadvaceti bednami od banánů plných knih po rodičích, které je těžké udat, nezbývá než leccos přehodnotit.

Bez knížek si svůj život těžko dovedu představit. Časem se stalo, že se v knihovnách ocitám kromě role čtenářky i v roli autorky, jezdím občas dělat workshopy nebo besedovat s dětmi i dospělými, což mi přináší nečekané zážitky a setkání. Potkávám tam skvělé knihovnice a knihovníky, kteří to s dětmi umí, vědí, jak je důležité je povzbudit a pomoct jim se v té spoustě knih orientovat. Ukázat jim, jaké poklady jim cesta čtenáře může nabídnout. Tenhle osobní vztah ke knížkám, který člověku otevírá nové vnitřní světy, zůstává zásadní i teď, když se role knihoven proměňuje, rozšiřují svoji nabídku a stávají se kulturními centry, kde se děje všechno možné.

Sláva jim!

Lucie Lomová je komiksovou autorkou a výtvarnicí.