Kdo se bojí IG? aneb Podivuhodný i obdivuhodný příspěvek k současnému pojetí informační gramotnosti

Černý, Michal. Informační gramotnost. Vydání 1. Praha: Grada, 2023. 317 stran. ISBN 978-80-271-5195-0.

Napsat třísetstránkovou odbornou publikaci o (nejen současném) pojetí informační gramotnosti je na jedné straně projevem intelektuální odvahy, která vychází z široké i hluboké odborné erudice, ale také je projevem i myšlenkově dobrodružné povahy, která předem počítá s obtížnými cestami i spletitými cestičkami významové neukotvenosti (či přímo konceptuální „tekutosti“) základního tématu, takže putování je intelektuálním pohybem k cíli neustále unikajícím. Na druhé straně je to projekt pro jednoho autora jen těžko uchopitelný, psaní je „nutně“ provázeno tíživým vědomím, že dostat se k nějakému závaznému pojetí či konkrétnímu závěru není možné v konečném čase, resp. na ploše poslední strany. V takové situaci si představuji informačního vědce, filozofa, fyzika, informatika a v neposlední řadě dlouholetého vysokoškolského pedagoga Michala Černého při psaní této publikace.

Kniha Informační gramotnost je svým strohým názvem – vlastně jenom tím nejprostším uvedením odborného termínu bez jakéhokoliv dalšího vymezení či tematického doplnění – potenciálně zavádějící, jelikož nejde o monografii psanou jednotným odborným stylem lineárně rozvíjejícím a rozvádějícím téma od obecného ke konkrétnímu, jde spíše o texty (kapitoly) vícežánrové, které kolem tématu informační gramotnosti krouží v soustředných kruzích či se točí po spirálách. Možná by se ale k tomu strohému názvu přece jenom hodil nějaký podnázev, který by blíže vymezil filozofické či metodologické „rámování“ textů.

Informační gramotnost je kniha, která je na první pohled výrazná svou – a tady použiji oblíbený termín autora, který dokládá také jeho informatické vzdělání – robustností, a to jak v běžném, tak i ve svém informatickém významu (jako rozmanitý celek může na čtenáře určitě úspěšně a funkčně působit i s drobnými argumentačními chybami či formulačními nedokonalostmi)! Pokud bychom ale zůstali u běžného významu tohoto adjektiva, nelekne se čtenář takové konceptuální rozmanitosti, mohutnosti a šíře!? A jelikož nemůžu za čtenáře odpovídat, musí se s takovou potenciální obavou srovnat každý čtenář sám za sebe.

Podívejme se teď na strukturu a tematické zaměření knihy: První dvě kapitoly, které pojednávají o epistemických východiscích konceptu informační gramotnosti, kterou autor chápe a kriticky rozvíjí jako možnou součást sociální etiky informace, mají spíše charakter reflexe filozofické (epistemické i etické) a sociální (např. při analýze informační chudoby či kritické informační gramotnosti). Tyto kapitoly jsou tedy stylově více úvahové a při originálním metaforickém pojetí funkcí informační gramotnosti jako rolí literárních postav Herculese Poirota (a jeho kolegů, inspektora Jappa a komisaře Hastingse) a neviditelného a nepolapitelného zločince Fantomase, který přeneseně – jako současné dezinformace v mediální infosféře – narušuje integritu i stabilitu informační společnosti, jsou žánrově blízké umělecké eseji. Metaforické je i autorovo uvažování o informační gramotnosti jako o sociálním a informačním rozdílu, napětí či konfliktu mezi městem a vesnicí (tady se autor inspiruje převážně filozofy M. Heideggerem a J. Sokolem či mediálním teoretikem M. McLuhanem).            

Ve třetí kapitole se autor pokouší o plastické (ale zároveň kritické!) zobrazení vývoje koncepce informační gramotnosti ve světě i u nás, a to od 70. let 20. století do 10. let 21. století. Součástí této kapitoly je také uvedení vybraných 7 modelů informační gramotnosti ze zahraničních studií a publikací, jejich kritického srovnání, jako i uvedení a srovnání kompetencí informační gramotnosti v kontextu různých pojetí modelů informační společnosti. Při výběru studií pojednávajících o koncepcích informační gramotnosti autora tak trochu „doběhla“ situace, kterou popisuje v kontextu informační exploze. Když analyzuje jednotlivé koncepce informační gramotnosti v posledních letech a desetiletích (ve třetí kapitole), nebo když analyzuje diskurzivní pojetí konceptu informační společnosti (ve čtvrté kapitole), vybírá si tak z velkého množství odborných článků – zcela vědomě a pragmaticky – zejména na základě jednoduchého kritéria: podle počtu citací v databázi Web of Science (WoS).

Čtvrtá kapitola se zabývá analýzou diskurzivního formováním informační gramotnosti, a to jednak popisem a kritickou analýzou diskurzů z vybrané literatury věnující se definováním informační gramotnosti – tady autor identifikuje 4 hlavní diskurzy: sociální spravedlnost, společenské změny, technologické změny a vyšší kvalitu; a jednak analýzou pojetí informační gramotnosti studentů tří brněnských středních škol a studentů oboru informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (výzkumy prováděl autor se spolupracovníky v letech 2019–2022) a následnou interpretací získaných dat.

V poslední, páté kapitole, autor prezentuje vlastní „nárys“ či návrh svého pojetí informační gramotnosti, který ale nemá – jak to bývá v současných akademických, institucionálních či neoliberálních pojetích – podobu nějaké závazné charakteristiky či vědecké definice, ale rozvíjí jej v 10 „životních“ tématech: informační gramotnost klade důraz nejen na rozum, ale i na emoce; v novém pojetí informační gramotnosti je celek vždy více než součet částí (holistické pojetí); v informační gramotnosti se infosféra chápe jako informační komunita; informační gramotnost předpokládá a rozvíjí schopnost práce s nástroji (informační a digitální technologie); informační gramotnost posiluje environmentální odpovědnost, informační gramotnost pružně a adekvátně reaguje na to, že infosféra se rychle mění; prvky informační gramotnosti mají charakteristiky nejenom „města“, ale i „vesnice“; informační gramotnost reflektuje problém soukromí v infosféře; infosféra má v rámci informační gramotnosti „krátké vzdálenosti, ale pružnou topologii“;  informační gramotnost podporuje a rozvíjí „zodpovědnou kreativitu“ pro život v infosféře. (Víc k autorově pojetí informační gramotnosti uvedu v závěrečném shrnutí na konci této recenze).

Jelikož je recenze žánrem nejenom informativním, ale i kritickým či polemickým, zaměřím se teď na několik problematických míst či nedostatků: Když autor analyzuje neetičnost plagiátorství (s. 83), zjednodušuje situaci jenom na jeden etický aspekt, a to příměrem ke „krádeži“, resp. zásahu do práv duševního vlastnictví. Neetičnost takové „krádeže“ relativizuje tím, že v informačním (digitálním) prostředí digitální obsah nelze odcizit stejně, jako v prostředí offline. Plagiátorství je ale neetické hlavně tím, že je podvodem autora na čtenáři. Když autor na adekvátní odcitování zdroje a uvedení jeho jednoznačné lokalizace záměrně „rezignuje“ a tím čtenářstvu nepřizná, že myšlenka, kterou uvádí, není jeho vlastní, ale je převzatá od jiného autora, podvodně zvyšuje vlastní odbornou prestiž!

Autor v textu často neuvádí význam zkratek (např. na s. 47 zkratku ALA, zkratka IVIG objevující se např. na s. 13 či na s. 16 není v celém textu vysvětlena vůbec; stejně ani zkratka AKVŠ na s. 16), jakoby apriorně a nekriticky předpokládal, že čtenářstvo je již poučené a význam zkratek zná. Otázkou pak je, pro koho je kniha vlastně určena? Kdo má být jejím cílovým čtenářstvem? Je to odborná/vědecká veřejnost (např. z oblasti informačních věd)? Profesně oborová veřejnost (např. knihovnická)? Nebo to mají být studující oborů informačních studií a knihovnictví? Rád bych věřil tomu, že cílovým čtenářstvem může být odborná, oborová, studijní či široká veřejnost, ale obávám se, že specifický, místy terminologicky relativně hodně náročný a ne vždy jednotný styl psaní a výkladu (někdy více informativní, deskriptivní či výkladový, jindy více analytický, esejistický či dokonce hravě metaforický, někdy také ale příliš akademický, těžkopádný, rozvláčný a ve výčtech „suchopárný“), nemusí být široce vymezenému čtenářstvu snadno přístupný. To nakonec vyjádřil i doc. Richard Papík, jeden z odborných recenzentů publikace, když na zadní straně knižní obálky napsal, že někde autor „postupuje trochu intelektuálně složitě a částečně ‚jakoby‘ zmateně“, i když tento recenzent se vzápětí přiznává k tomu, že takový autorský styl jej vlastně „baví“.

Odkazy na některé koncepce autorů jsou v kapitolách často zkratkovité, nerozvedené a pro čtenáře-neodborníka nejasné až „nečitelné“ (např. při častém odkazování na filozofii Martina Heideggera). Jak si „běžný“ čtenář poradí s nevysvětleným duálním pojetím času: chronos (Χρόνος) a kairos (Καιρός) v myšlení antického Řecka (s. 40)? Nebo s nerozvedeným tvrzením o tom, že model informační gramotnosti Marschallové a Frenchové „akcentuje poznatky konstruktivizmu“ i s následujícím enigmatickým dodatkem, že o tomto modelu by „velice podobně (…) mohl uvažovat i Kant a Frege“ (s. 165)?
Autor ve většině případů v textu explicitně neuvádí názvy monografií či studií, na které odkazuje, což ústí do absence relevantních, důležitých a zajímavých názvů odborných publikací, studií a článků (např. na s. 158 v souvislosti s Lloydovou, ale i jinde). Zřejmě nejvýrazněji se tato „úspornost“ negativně projevila v textu podkapitol zabývajících se analýzou diskurzů ve vybraných studiích a následných diskuzích (např. na s. 200–204, 206–221 a dál). Autor na informační zdroje odkazuje jenom uvedením jména autora/autorky a roku vydání (tzv. harvardský styl, který je funkční zejména v rozsahem kratších studiích), čtenář si tak musí název práce či informačního zdroje vyhledat v seznamu literatury na konci knihy, což ve výsledku komfort čtení výrazně snižuje. V publikaci se vyskytlo i pár překlepů či chyb „z nepozornosti“ (např. „Higisových bosonů“ na s. 32; „postwestfálský“ či „postguttenberský“ na s. 38; „Dobrovská“ místo správného tvaru příjmení ‚Dombrovská‘ v odkazu na zdroj na s. 210). Je škoda, že vydavatel neprovedl pečlivější jazykovou a odbornou redakci textu. Jako výrazné vydavatelské opomenutí ale vnímám fakt, že publikace neobsahuje ani věcný, ani jmenný rejstřík, což je pro odborné publikace velmi nestandardní!

Na závěr této recenze, která je ve srovnání s rozsahem a obsahem knihy možná až příliš stručná, si dovolím malé – i když nutně subjektivní – shrnutí autorského přínosu publikace Informační gramotnost: Michal Černý interpretuje informační gramotnost v kontextu informační ekologie v prostředí infosféry (a to zejména  v návaznosti na koncepce L. Floridiho). Akcentuje nutnost neentitního a procesuálního pojetí informační gramotnosti, které přesahuje nejenom subjekt-objektové paradigma, ale i hodnotově úzké antropocentrické zaměření. Informační gramotnost propojuje zejména se sociálními a etickými aspekty, které jsou nejenom samotným předpokladem, ale i smyslem a cílem informační gramotnosti – tedy ne úzce vymezená mocenská privilegia (např. ekonomické či znalostní), ale zejména smysluplný a šťastný život (jak jednotlivce, tak i společnosti). Sociální rozměr tady nevnímá v omezeném pojetí moderny, ale v pojetí současné informační společnosti (já bych tady směle použil pojem transmoderny), kdy je informační gramotnost samotným faktem i aplikací, předpokladem i důsledkem procesů informačních interakcí v infosféře, a to s funkčním, etickým a společensky zodpovědným využitím informačních (digitálních) technologií. Všechny složky informačního procesu informační prostředí neustále proměňují, oddělení aktérů od prostředí, či informačních technologií, je stále problematičtější (autor se tady inspiruje i Floridiho pojetím života onlife). Zároveň vnímá sociální rozměr holisticky, kdy celek (informační společnost či infosféra) je více než suma jednotlivců (a to nejenom lidí, ale všech „informačních organizmů“ – inforgů). Osobně názorově souzním s formulací v závěrečném shrnutí poslední kapitoly, kdy autor apelativním tónem píše: „Je třeba opustit představu fixace informační gramotnosti čistě na textově orientované dokumenty a chápat jej šířeji“ (s. 251). Tuto formulaci vnímám nejenom jako afirmaci současné vizuální a zvukové kultury, komunikace a socio-technické kreativity, ale i jako pokus o subverzivní překročení dominantního a diskriminujícího logocentrizmu západního myšlení.

Černého pojetí je v českém i mezinárodním prostředí myšlenkově originální, společensky angažované a svou aktuálností i velmi naléhavé, ale – a tady je má poslední kritická „výtka“ (psaná ale v upřímně přátelském duchu!) – v knize autor nikde neuvádí, jakým způsobem by se jeho pojetí mělo převádět či aplikovat do praxe (školní či obecně institucionálně vzdělávací, ale také do procesu neformálního sebevzdělávání)? Jak by se měla takto socio-technicky pojatá informační gramotnost skutečně stát funkční adaptací člověka/lidí na rychle se měnící informační společnost, aby tato adaptace nejenom aktivně ubránila, ale aby i „rozpouštěla“ všechny formy společenské nerovnosti a diskriminace? A nakolik je taková reflexe (nebo přání) předpokladem existence společné situace informační utopie?

Chtěl bych tuto recenzi uzavřít nejenom pozitivně, ale i prostřednictvím upřímného osobního vyznání: „Flirt“ (jako možný začátek hlubokého a bytostného vztahu) s představou informačně gramotné společnosti – jak ji v předložené publikaci představil Michal Černý – mi přijde lákavý a vzrušující. A to není v kontextu současných informačních věd vůbec málo!