Markéta Hejkalová - rozhovor o rodině, Finsku, knižním festivalu a nakladatelské činnosti

Jste úspěšnou autorkou několika knih, ovlivnilo Vás prostředí, ve kterém jste vyrůstala? Vaše maminka byla spisovatelka Hana Pražáková, tatínek byl historik a hungarista Richard Pražák a Váš dědeček spisovatel a učitel František Křelina.

Ovlivnilo, psát a vydávat knihy mi od dětství přišlo jako úplně normální práce. O knihách a jejich psaní, překládání, vydávání se u nás doma pořád mluvilo. I když s vydáváním to tak jednoduché nebylo, dědovy knihy mohly vycházet jen v krátkém období kolem roku 1968. Usínala jsem za zvuků psacího stroje, když se máma večer konečně dostala k psaní, ve dvanácti letech jsem se naučila korektorské značky, už na základní škole jsem začala psát první povídky a posílat je do různých literárních soutěží.

Co oceňujete na tvorbě svých předků?

Táta psal i odborné texty čtivě a zajímavě. Máma je ve svých dětských knížkách vždycky na straně těch slabších, lidí a dětí, kteří se octnou v nějaké složité situaci. Z dědovy tvorby se mi nejvíc líbily romány z Podještědí – jeden, Soud nad Bábelem, jsem později vydala v našem nakladatelství Hejkal. Ale díla historika Richarda Pražáka a spisovatelů Hany Pražákové a Františka Křeliny musí objektivně zhodnotit někdo jiný, já to nedokážu, pro mě to jsou táta, máma a děda.

Nějakou dobu jste působila jako konzulka a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. V čem si jsou finské a české knihovny podobné?

Samozřejmě jsem se ve Finsku hned přihlásila do Helsinské městské knihovny, v každém svém bydlišti chodím do knihovny. Finské knihovny byly často v architektonicky zajímavých  budovách – hodně se jich postavilo v 70. a 80. letech 20. století v době tzv. svátků konzumu, kdy se štědře utrácely veřejné peníze, ovšem v tomto případě správným směrem. Já jsem ve Finsku bydlela v druhé polovině 90. let a finské knihovny už tehdy fungovaly také jako komunitní centra, například si tam chodili nezaměstnaní číst noviny, pořádaly se tam různé kurzy a programy. To je u nás dnes úplně normální (až na ty nezaměstnané, ti u nás skoro nejsou), ale tehdy u nás byly knihovny ještě tradičnější, soustředily se hlavně na své základní poslání, tedy půjčování knížek. Aspoň tak jsem to vnímala. 

V naší knihovnické branži je velmi oceňovaná Helsinská ústřední knihovna Oodi Navštívila jste ji?

Oodi jsem navštívila několikrát, i když už ne jako čtenářka s průkazkou. Byly jsme se tam podívat s Alenou Mornštajnovou, několikrát jsem tam zašla na oběd. Oodi je krásná stavba, vzdušná, otevřená a lákající všechny, kdo mají rádi knížky, a kromě toho nabízí i pronájmy šicích a jiných dílen pro nejrůznější aktivity, čímž třeba ke knihám přivede další zájemce. Důležitá je její poloha. Oodi stojí úplně v centru, kousek od nádraží. Ještě nedávno to bylo takové ponuré území nikoho, opuštěná skladiště a pusté plácky, ale teď tam postavili celou novou, živou čtvrť. Ten rozvoj na Helsinkách oceňuju, i když už nemůžu říkat, že je znám jako své boty a že všude trefím bez mapy.

Dle statistik má Finsko vysoký počet čtenářů knihoven. Co podle Vás stojí za tak početným číslem?

Statistky a čísla neznám, ale Finsko je národem čtenářů. Existuje pro to několik vysvětlení. Finsko je protestantská, luteránská země a luteránské náboženství klade velký důraz na to, aby si každý věřící mohl přečíst Bibli, tedy na gramotnost a na čtení. Další vysvětlení souvisí stejně jako u nás s národním obrozením. Finština a finská literatura je pro Finy důležitá jako sjednocující prvek národa. Svou roli v oblibě čtení možná hrají i dlouhé a temné zimní večery. Ať tak nebo tak, Finové hodně čtou, hodně si knihy nejenom půjčují, ale také kupují – mít dobrou domácí knihovnu s novinkami finské literatury se dodnes považuje za důležité a svým způsobem za známku prestiže, aspoň mezi mými přáteli. Oblíbená jsou nejen autorská čtení a besedy se spisovateli, ale i jejich společnosti, jakési fan-kluby, které někdy mají až několik stovek nebo i tisíc členů, jako například mívala Společnost Arta Paasilinny.

Studovala jste finštinu, proč právě tento jazyk?

Kvůli tátovi. Když jsem byla malá, dostal můj otec hungarista unikátní možnost jet na několik měsíců do Finska a tam se naučit druhý ugrofinský jazyk, tedy finštinu. Rodina s ním jet nemohla, ale z jeho dopisů, pohledů a pozdějšího vyprávění se pro mě Finsko stalo vysněnou zemí, kam jsem se toužila podívat. Jazyky mě bavily a měla jsem štěstí, že po mé maturitě se zrovna finština na Karlově univerzitě v Praze otvírala a že jsem se na ni dostala.

Překládáte v současné době nějakého finského autora?

Momentálně ne. Já už teď hlavně píšu svoji literaturu – mimo jiné o Finsku. Ve Finsku se odehrává můj nejnovější román Století na vlnách, který vyšel loni v Hostu, i dětská knížka, která by měla vyjít v příštím roce. Naposledy jsem se studenty svého překladatelského semináře na Masarykově univerzitě překládala reportážní knihu Miky Waltariho Válka o pravdu – Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě, která vypráví o sovětské okupaci baltských zemí v roce 1940 a je bohužel stále velmi aktuální.

Když jsem Vás žádala o rozhovor, tak jste trávila dovolenou ve Finsku. Prozradíte našim čtenářům, která místa ve Finsku jste navštívila?

S přáteli jsme byli v Laponsku, až na úplném severu: v Rovaniemi, Sodankylä, Sevettijärvi, Utsjoki, Inari… Byla to nádherná cesta a myslím, že na tichá laponská jezera, řeky, městečka a soby budu ještě dlouho vzpomínat. A taky na komáry, i když těch bylo letos překvapivě málo.

Už od roku 1991 pořádáte Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, který je především o setkávání a navazování kontaktů mezi nakladateli a knihkupci. Motto letošního, 34. ročníku, je Babylon příběhů. Jak vybíráte témata pro jednotlivé ročníky?

Nevím, jestli bych to měla prozrazovat – asi podle toho, co mě zrovna napadne. Teď se hodně mluví o překladech v souvislosti s umělou inteligencí, tomu tématu se bude věnovat i jedna přednáška Obce překladatelů (Aňa Štádlerová a Ondřej Hrách: Umělá inteligence a literární překlad). Ale to veletržní motto se netýká vyloženě jenom překladů: dobrá literatura nám pomáhá, abychom se vyznali v babylonech svých životů.

V čem vidíte největší přínos veletrhu?

O tom bych mohla mluvit celé hodiny a popsat mnoho stran, ale stručně: Podzimní knižní veletrh pomáhá nakladatelům, aby se jejich knihy dostaly do knihkupectví, knihoven a ke čtenářům. Nejenom velkým a zavedeným nakladatelům. Stánek si tu za opravdu příznivé ceny mohou pronajmout i malí, začínající či nějak úzce zaměření nakladatelé nebo i autoři, kteří vydávají knihy vlastním nákladem, a jejich kniha se tak může dostat do širšího povědomí.

Byli na veletrhu autoři, za jejichž pozvání jste byla někdy kritizována?

Autoři asi není to pravé slovo. Velkou kritiku vzbudilo, když tady svou knihu podepisoval odsouzený a poté omilostněný vrah Jiří Kajínek. Já jsem ho nezvala, přivezl ho nakladatel, který jeho knihu vydal. Je pravda, že to se mnou konzultoval. Dlouho jsem to zvažovala, ale nakonec jsem došla k názoru, že zákazy a tedy svého druhu cenzura ke svobodnému knižnímu trhu ani veletrhu nepatří. Ovšem jestli jsem se rozhodla správně, to je jiná otázka. Je možné, že jsem kvůli tomu přišla o některé vystavovatele.

Máte nakladatelství Hejkal a vydáváte knihy již od 90. let. Na jakou literaturu se specializujete?

Vydáváme překlady z finštiny (hlavně ty mé, Miku Waltariho a Arta Paasilinnu), českou prózu (zase moji, ale také mou mámu Hanu Pražákovou, Jiřího Stránského, nově Jiřího Kratochvila), začali jsme vydávat historické detektivky rakouského autora Andrease Pittlera.

Jak vnímáte knižní trh jako nakladatelka?

Myslím si, že český knižní trh je pořád ještě hodně pestrý, vychází hodně titulů, které osloví třeba menší skupinu čtenářů, ale jsou důležité. Malé náklady jsou ovšem pro nakladatele problém. Ještě před deseti lety bylo úplně jedno (z hlediska distributorů, knihkupců a novinářů), jestli knihu vydalo velké nebo malé nakladatelství. Teď se situace podle mě mění, trh se centralizuje, čím dál větší část ovládá několik velkých nakladatelských koncernů, a pro nás malé je čím dál těžší proniknout na viditelná místa v knihkupectvích, v e-shopech, v médiích. I proto jsem ráda, že jsem své dvě zatím poslední knihy – Dům pod náměstím a Století na vlnách – vydala v nakladatelství Host. Je velké a silné, takže ho knihkupci berou vážně, ale zároveň je pro ně vydávání knih pořád posláním, nejenom byznysem, i když byznys k nakladatelskému světu patří.

Mě osobně je velmi blízká bibliodiverzita[1] (knižní rozmanitost). Jaký je Váš pohled na bibliodiverzitu?

Bibliodiverzitu považuju za důležitou a podporuju ji  – třeba tím, že Podzimní knižní veletrh myslí i na malé nakladatele a jejich knihy, které by mohly mít problém dostat se do běžné knihkupecké sítě a uspět tam, poskytuju jim stánky za opravdu výhodné ceny. Mohou ji podporovat i čtenáři tím, že budou při nákupu knih víc hledět na kvalitu: aby ty knihy byly dobře napsané, ilustrované, vyrobené, nespokojí se s knihami za akční cenu v supermarketu. A že budou nakupovat knihy u svého knihkupce, pokud se v jejich okolí vyskytuje. E-shopy jsou možná levnější, ale dobrý knihkupec poradí, doporučí, objedná – a kdyby knihkupectví zejména v menších městech zanikla, tamní život by se výrazně ochudil, ale to by už bylo pozdě.

Co pro malé nakladatele mohou udělat knihovny?

Nakupovat a propagovat jejich knihy, pořádat autorská čtení a besedy jejich autorů a tak čtenářům objevovat zajímavé tvůrce a knihy, které by jinak mohly uniknout pozornosti.

V současné době vznikají knihy „samonákladem”. Fandíte takovým titulům a jejich autorům, případně v čem vidíte úskalí?

Fandím autorům, kteří si knihu vydají raději sami, než aby naříkali na tupé nakladatele, odmítající jejich geniální dílo. Já sama jsem také vydala většinu svých knih sice sama, ale přitom ve fungujícím nakladatelství, takže knihy měly profesionálního redaktora, grafika, distribuci a propagaci. Úskalí vidím právě v tom, když něco z toho řetězce vypadne: text není pořádně zredigovaný, obálka je amatérská nebo přímo kýčovitá, autor knihu nenabídne ani knihovnám. Vydáváni vlastním nákladem je skutečně čím dál častějším a na svém Podzimním knižním veletrhu nabízím tzv. autorský prostor za 500 Kč, na němž autor může prodávat knihu, kterou sám vydal, a vidět tak bezprostřední reakce a ohlasy čtenářů.

Byla jste členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu a taky předsedkyní Českého centra PEN klubu. Co obnáší členství v PEN klubu?

Členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu jsem byla po dvě období, celkem od roku 2009 do roku 2015, ale v českém PEN klubu jsem byla jen místopředsedkyní a dnes jsem už jen řadovou členkou. Světový PEN klub byl založený v roce 1921 v Londýně. Název znamená anglicky pero, ale zároveň je to zkratka pro Poets (básníci), Essayists (esejisté) a Novelists (romanopisci). Světový PEN klub má centra, tedy něco jako pobočky, ve většině zemí. Naše centrum je jedno z nejstarších, československý PEN klub vznikl v roce 1925. PEN klub spojuje spisovatele z celého světa a k jeho nejvýznamnějším činnostem patří podpora vězněných a pronásledovaných spisovatelů mj. v Číně, Rusku a dalších zemích.

PEN klub má dva hlavní cíle: podporu svobody slova a propagaci literatury. Každý člen na celém světě se je zavazuje dodržovat, i když samozřejmě v různých zemích mají ty cíle a jejich naplňování různou podobu. 

Mnohokrát děkuji za rozhovor.

Markéta Hejkalová je česká spisovatelka a překladatelka finské literatury. Od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Od roku 2006 do r. 2018 byla místopředsedkyní Českého centra mezinárodního PEN klubu, v letech 2009 - 2015 byla členkou mezinárodního výboru PEN klubu. Na Masarykově univerzitě v Brně vede finský překladový seminář. Markéta Hejkalová píše romány a povídky Její knihy byly přeloženy do němčiny, angličtiny, albánštiny, srbštiny, ruštiny, bulharštiny, připravuje se italský překlad Domu pod náměstím. Z finštiny přeložila řadu knih Miky Waltariho, knihy Arta Paasilinny a dalších autorů.

[1] Více o bibliodiverzitě se můžete dočíst v příspěvku Barbory Baronové, který je dostupný zde: http://duha.mzk.cz/clanky/k-cemu-potrebuje-nase-spolecnost-bibliodiverzitu