Starý papír

Od dětství jsem chtěla psát knížky. Nebyla za tím touha po mamonu a slávě, pro takové věci jsem ostatně neměla koncept. Byla jsem přesvědčená, že co se děje v Československu (sovětská okupace, marxistické bludy), je potřeba zaznamenat, zdokumentovat to všechno v naději, že se jednou tyhle materiály podaří propašovat na Západ, nebo tu aspoň zůstanou pro příští generace. Jasně, byla za tím neznalost a naivita. V deseti nebo dvanácti letech jsem netušila nic o disidentech, samizdatech, exilových nakladatelstvích. A ostatně ani o tom, že na jiných místech na Zemi existují mnohem horší hrůzy než ty, v jakých jsme žili my.

Už vůbec by mě nenapadlo, že lidi přestane bavit číst. Znala jsem čtvrteční fronty před každým knihkupectvím, nadšení, když se podařilo ulovit novou knížku. Všichni mí známí hltavě četli snad všechno kromě stranických manuálů. S kamarádem jsme si zcela vážně slibovali, že jakmile vyrosteme a naučíme se psát, všechno, co se tu děje, zaznamenáme. Vůbec nás nenapadlo, že by to někoho snad mohlo nezajímat. Drtivá většina dostupných knih – to byly buď překlady cizích autorů, anebo se v nich psalo o dávné minulosti. „Pokud si budem chtít přečíst dobrou knížku, budem si ji muset sami napsat,“ říkal Karel jen napůl v legraci.

Navíc jsme věřili, že spisování je jediná umělecká činnost, kterou se může naučit i člověk bez valného nadání. Na sport, muziku, malování – na to jste museli mít talent. Psát se může naučit každý, pokud tomu věnuje celý život. Věnovali jsme tomu celý život.

A vidíte, jak se to změnilo? V mnohém k lepšímu, je přece úžasné nežít už zavřený za železnou oponou, smět cestovat a poznat celý svět. Nebo moct posílat maily a dozvědět se (skoro) všechno, co potřebujete znát, do pár minut na internetu.

Knihy bohužel nedopadly tak dobře. Zmocnil se jich vydavatelský průmysl (na Západě je měl ve spárech už dávno, to jsme ale nevěděli) a chrlí další a další tituly v naději, že aspoň některé zaujmou čtenáře. Jako květina, která, když vycítí, že už jí mnoho času nezbývá, honem vykvete a produkuje plody v naději, že aspoň některá semena vyklíčí. Kteroukoli knihu je dnes možné „udělat“ či „zabít“ rozsáhlou, anebo naopak zanedbanou propagací.

Už se smiřuju s tím, že jsem dinosaurus, který si život bez knih neumí představit. Smiřuju se s tím, že beletrie, za stálého úpění a brzdění zadníma nohama, odchází do země našich předků. Ale sotva se smířím s tím, co jsem viděla na fotce z pražské Michle: chlápek v teplákách stojí u knihobudky, rozvážně odtrhává hřbety knih a zbytek hází do pytle. Pytel pak odnese do sběrny, kde obdrží 1-4 Kč za kilo.

Hrabalova hrůzná vize se naplnila. Knihy, i ty zánovní, jsou starý papír.

Iva Pekárková je překladatelkou, spisovatelkou a publicistkou.