Mladý SKIP a potřeba organizování se

Myšlenka na založení spolku vznikla spontánně a náhodným setkáním Niny Wanči a Michaely Mrázové, pozdějších zakladatelek Mladého SKIPu. Vše začalo sdílením zkušeností, kdy se ukázalo, že máme hodně společného, že pociťujeme celou řadu nespokojeností, ale zároveň máme touhu měnit zavedené pořádky a dokážeme si představit, jak by naše pracoviště mohla fungovat lépe. 

Situace mladých v tradičních institucích

Obě jsme byly v podobné situaci – měly jsme více než jedno zaměstnání, na univerzitě a v knihovně, nebo granty. Obě jsme se snažily dělat věci s ohledem na to, aby prospíval celek, a nejen my samy a naše kariéra a CV. Věnovaly jsme se věcem, které je třeba dělat, ale zároveň jsou neoceňované – skutečně se zajímat o studující, doporučit akci, zprostředkovat kontakt, naslouchat při odchodu z učebny, pomoct kolegům, mluvit na veřejnosti o našich institucích. Ale právě tyto neviditelné drobnosti, které jsou považovány za samozřejmé, nejsou podporovány v rámci instituce, velkou mírou přispívají k pocitu sounáležitosti a v konečném důsledku dokáží udělat rozdíl v tom, zda studující dokončí školu nebo ne, zda kolega získá grant, zda se bude čtenářstvo vracet a všechny věkové kategorie si budou připadat stejně vítané.

Tradiční instituce počítají s tím, že jsou všichni v kanceláři od pondělí do pátku a že fungují neformální kontakty, kterými se předávají klíčové dovednosti začínajícím pracujícím. Předpokládá se, že tak nějak tím, že jsme společně v jednom prostoru, odkoukáme know-how od seniornějších kolegů a kolegyň. Jenže to už dávno neplatí. Ti, kteří jsou dnes na vedoucích místech nebo seniorské pozici, jsou stejně rozlítaní jako mladí, protože mnohdy i oni mají souběh zaměstnání nebo zastávají důležité funkce, které je vytěžují. Společný neformální čas de facto neexistuje, místo toho se pošle při nejlepším e-mail, mnohdy to není nahrazeno ničím. V kontextu toho, že mladých a mladších pracujících je ve strárnoucí populaci méně, snadno získáváme dojem, že taháme za kratší konec provazu, protože se nepodílíme na rozhodování a zároveň jsme izolovaní. Nespokojenost roste a rezignace pak na sebe nenechá dlouho čekat.

Co je Mladý SKIP?

Z toho podhoubí tak vzešel nápad na založení naší sekce pod SKIPem, Svazem knihovnických a informačních pracovníků, nejpočetnější a nejvýznamnější oborovou profesní organizací na poli knihovnictví a informační vědy v České republice. Založení sekce (osobně nazývám Mladý SKIP spolkem, protože je to familiérnější a lépe to vystihuje to, o co se snažíme, budovat společenství) se neobešlo bez jistých kontroverzí. Právě to, že fungujeme pod “velkým” SKIPem některé zájemce či zájemkyně dokonce odradilo od členství. Využít a pokusit se začlenit do existující platformy, získat tím prostor ovlivňovat i “velký” SKIP, nám ale připadalo zásadní. Jde nám o to, nastartovat dialog, mít možnost prezentovat svoje nápady a postoje a neměli jsme v úmyslu vytvářet opozici, protože se považujeme za součást knihovnického prostředí.

Naše první setkání s Míšou bylo online - já seděla v Praze, ona v Opavě. Od začátku jsme usilovaly o to, fungovat napříč republikou. Už jen proto, že situace v centrech je odlišná od regionů. Poté se k nám do vedení přidala ještě Pavlína Kolínová, z Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK a antikvariátu v Poděbradech a Karel Matějka, knihovník z Archivu České televize. Pokusili jsme se také zaangažovat někoho z Brna, kde se také studuje knihovnictví, ale ani po dvou pokusech se to nepodařilo. Snaha o celorepublikovast a nutnost organizovat se online, způsobuje, že je spolek odtažitější a více bariérový. Po tom, co všichni dlouhé hodiny každý den strávíme v práci u počítačů, je ochota připojit se na naše setkání online menší. Získat si důvěru členstva je pak mnohem těžší. Právě vybudování pocitu sounáležitosti, získání si důvěry a vybudování prostoru, kde se budou i ostatní chtít vyjádřit, je největší výzvou, které čelíme.

Při prvních setkáních, kdy jsme plánovali naši činnost, jsme měli jeden nápad za druhým a svým způsobem i velké oči, co všechno zvládneme, kolik problémů pojmenujeme a jak se budeme zasazovat o jejich řešení. Po prvním roce a reflexi naší činnosti jsme trochu zpomalili, více energie věnujeme poslouchání našich členů a členek a pozornost jsme upřeli více dovnitř. Stále lépe se nám daří být spolu průběžne v kontaktu skrze chatovací platformu Discord. Museli jsme si uvědomit, že tvořit spolek vyžaduje čas a pokud máme vytvrat, musíme investovat energii do budování vztahů a členské základny.

Ze zákulisí podcastů

Jedním z našich cílů bylo dát hlas mladým, aby mluvili o své práci a měli možnost pojmenovat, co jim na jejich pracovištích vyhovuje a co třeba méně. Zvolili jsme rozhovory ve formě podcastů. Vydali jsme již 11 dílů a další dva čekají na sestříhání. Zejména za podcasty jsme získali zvláštní ocenění Bibliotheca Inspirans, které jsme převzali na tradiční a největší knihovnické konferenci Knihovny současnosti v Olomouci. Jako moderátorku podcastu a iniciátorku této naší činnosti mě to samozřejmě nesmírně těší. Vážím si toho, kolik lidí je ochotno se se mnou potkat, zvlášť proto, že většina hostů a hostek není z Prahy a dojíždí. To ale znamená, že mít možnost promluvit považují za důležité.

Po tolika dílech již mohu trochu reflektovat zkušenosti. Podcasty se většinou nesou v pozitivním duchu – děkuje se kolektivu, pojmenovávají se zásluhy ostatních. Přitom před nebo po natáčení se často zmíní i to, co tak skvělé není. Ukazuje se, že pojmenovávat problémy je mnohem těžší a jsme svázáni tím, jak se na naše názory bude okolí dívat. Navíc nám záleží na dobré pověsti institucí, kde pracujeme. Ačkoli kritika, z mého pohledu jednoznačně konstruktivní, v podcastech tolik nezaznívá, náš spolek vytvořil místo, kde se o tom může mluvit a kde někdo poslouchá. V tomto směru to, že jsme se organizovali, vnímám jako velmi důležité. Vše totiž děláme s ohledem na to, že máme rádi svou práci, chceme zažívat pocit smyslu a úspěchu.