Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
Duha ISSN 0862-1985 (Print)
Duha ISSN 1804-4255 (Online)
Podpořil
Autor:
Rubrika:
Číslo časopisu:
Vydáno:
2025-06-10 (All day)
Autoři citace:
KUBÍČEK, Tomáš
Je Solibo Ohromný Patricka Chamoiseaua román nebo je to jenom naschvál? Nebo se díky tomuto naschválu prodlužuje vývojová linie románu? Onoho románu, který se stává nástrojem fantazie a který spoléhá na kreativitu toho, kdo píše, i toho, kdo čte?
Mrtvola Soliba Ohromného zaskočí svojí vahou policejního vyšetřovatele i natvrdlé a brutální policajty z martinického města Fort-de-France. Jsme uprostřed karnevalové noci, v níž se ve fantaskním reji mohou překračovat pravidla i zákony. Ale fyzikální by měly zůstat v platnosti. Proč tedy Solibova mrtvola nejde zvednout, a je třeba kvůli ní povolat jeřáb? A proč se pak náhle stává tak lehkou, že policejní šéf může se Solibovým tělem žonglovat mezi prostředníčkem, ukazováčkem a palcem? A je to vše jen rozpustilá groteska? Bláznivina, co se rozsévá nazdařbůh? Tak proč tu potom neustále přibývá mrtvol, obětí brutálního policejního násilí. A kdo je vlastně Solibo Ohromný?
Ta kniha vzbudila zájem Věry Kunderové, a když si ji přečetla, přiměla k tomu i svého manžela. A Kundera nad Chamoiseauovým vypravěčství zpozorněl. Autorovi zavolal a dal tak vzniknout dlouholetému přátelství. Když Patrick Chamoiseau získal za svůj třetí román Texaco v roce 1992 nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt, připravil mu u sebe doma večírek, na který pozval literární smetánku Paříže (takže, jak dodává Patrick Chamoiseau; a směje se přitom, všichni říkali že cenu získal jen zásluhou Milana Kundery). V roce 1991 také Kundera podnítil české vydání Soliba Ohromného v nakladatelství Atlantis, které doprovodil rozsáhlým doslovem. Pro toto vydání pak sám vybral ilustrace v podobě obrazů jiného svého martinického přítele Ernesta Breuleura.
A teď sedí Patrick Chamoiseau naproti mně a vysvětluje mi, co je to organické vyprávění – označení, které se rozhodl používat, když mluví o svém psaní. Říká mi, proč bychom se měli vzdát příběhu jako osnovného prvku vyprávění, a proč je třeba osvobodit vyprávění od příběhu. Pomalu odpíjí ze své kávy a s pevně upřeným pohledem mi vysvětluje, že to, co nás učí vyprávění, je schopnost vytvářet individuální systémy hodnot, individuální etiku – jsme součástí globální zkušenosti, říká, ale budujeme své individuální identity. Identity, které vždy musí být vztahové.
„Už nejsme odkázáni na jediné teritorium, stáváme se občany světa. Jazyk není pro literaturu určující, určující jsou podobné struktury imaginace. Jakou máme zkušenost, jak vytváříme sebe sama, jaké máme principy, jak pracujeme s materiálem tohoto světa. Když čteme jednotlivé autory, tak je nepřiřazujeme k jedné národní literatuře, ale ke zkušenosti, ke které patří. A jen v tomto kontextu jim můžeme rozumět.“ Chamoiseauovo vztahové pojetí literatury je ostře internacionální. Ale ve skutečnosti jediné možné. Literatura neexistuje bez vztahů a ty nejsou omezeny hranicemi. Vypráví mi o martinické literatuře a její zkušenosti se surrealismem André Bretona, který se mihl Martinikem a zanechal za sebou okouzlené následovníky, kteří jeho výzvu surrealismem přijali, a díky tomu vstoupili do světového literárního kontextu. Přidávám podobnou bretonovskou příhodu z třicátých let minulého století. Jejím aktérem v tomto případě není Aimé Césaire, ale Vítězslav Nezval – a české avantgardní umění se díky tomuto setkání stává součástí světového surrealistického hnutí a nezřídka formuje jeho směr. A celá česká modernistická literatura, co by byla bez překladů Georga Trakla, Jamese Joyce, Guillauma Appolinaira? Nakonec i Kundera, když uvažuje o románovém dědictvím, k němuž se hlásí, si vybírá Cervantese, Rabelaise, Sternea, Brocha, Musila, Kafku, Gombrowicze… Vnímat literaturu jen prizmatem národní literatury, prizmatem národního jazyka je jen jinou formou nacionalismu, a výsledkem nemůže být nic jiného než určení malosti.
Patrick Chamoiseau se směje snad za každou druhou větou. Jeho pohled je laskavý, stejně jako i jeho smích. Jako by jím vyzýval k hravosti a vytvářel otevřený prostor pro rozpravu. Od hravosti je však vždy jen na skok ke zvážnění. Smích věci nezlehčuje, ale otevírá: „Vyprávění je moc, má sílu zjednodušovat realitu a může lidi přesvědčit o čemkoliv. Vypravěč by měl vědět, jakou na sebe bere odpovědnost. Dnes Západ vypráví příběhy, kterými si podmanil vyprávění o světě. My nyní žijeme v tomto Západním příběhu, protože jsme ho přijali. Ale je důležité si uvědomit rozmanitost možností, které máme. Ano, vyprávění nám příběhem nabízí realitu, která je obyvatelná, ale ve skutečnosti je každý příběh redukcí světa. Dobrý úkol literatury je vrátit se k vyprávění. Opustit bezpečnou doménu příběhů.“ Vyprávím mu o aktuálním návratu realistických vyprávění, které slouží příběhu, jenž je jen tisící variací téhož, a on souhlasně potvrzuje podobnou zkušenost z frankofonní literatury. Mluvíme o mediální realitě plné uvěřitelných a manipulativních příběhů, mluvíme o populistických příbězích, které nás vracejí do ghett, které paradoxně považujeme za bezpečné prostory. A já se ptám: Jsou kořeny nacionalismu dány už v podobě současné výuky literatury? Učitelé, kteří staví před svými žáky jazykově omezený literární kontext, a tím omezují jejich schopnost vnímat skutečnost jako vztahovou, vidět věci v kontextu nebo v pluralitě kontextů. Přemýšlím, zda je vůbec možné změnit přístup učitelů k výuce literatury. Kreslím si, jak by to bylo náročné. Ale říkám si, že jedině tak by se snad upevnil význam literatury pro rozvoj myšlení i pro hledání identity – která má vždy spíše co do činění s existencí než s národem. Mezi omezeným biflování národně určené posloupnosti děl a literární výchovou jako tvořivým psaním, by se tak objevila jedinečná forma vzdělávání, která by ukázala literaturu jako nástroj pro rozvoj abstraktního myšlení založeného na pluralitě kontextů a hledání vztahových rámců. Na respektu k cizímu. A vlastně bylo by pak možné vůbec nějaké cizí definovat?
„Pro mě je důležité, aby vyprávění nezjednodušovalo. Rozmanitost nás děsí, utíkáme do příběhu, i do velkých ideologických příběhů, jsme kořistí populistů, kteří nám nabízejí jednoduché příběhy. Protože máme strach z rozmanitosti, která je ale vztahová. A rozmanitost musí být vztahová, jinak postrádá smysl a stává se destruktivní“, pokračuje Patrick Chamoiseau a dodává: „Musíme se naučit vytvářet ekosystémy, ve kterých se každý bude mít možnost cítit dobře.“
Ale není rezignace na příběh vyvedením románu do domény lyriky? Neaktivuje se tím emocionální, ostře subjektivní postoj ke světu, který by byl odvrácením se od vztahovosti? Chamoiseau ale nechce vnímat tyto pojmy v jejich tradičních bipolaritách. „Jsou věci, které jsou prozaické: pití, jídlo, spaní. Ale pak jsou věci jako láska, přátelé, sny. A tady přicházejí šamani. Být básníkem je stavem mysli. Schopnost užívat si okamžik. Jsou to věci, které kultivují lidskou vnímavost, imaginaci… čím déle žijeme jako básníci, tím větší je naše schopnost vnímat. Je důležitější žít jako básník než psát básně. Ale jen ti, kteří žijí jako básníci, mohou napsat básně. Báseň je jen zachycením světa, není jeho doslovem. Věřím, že máme tu schopnost žít jako básníci. A jen pak můžeme být kreativní. Proti básníku tradičně stojí vypravěči, ti, kteří přicházejí s příběhy. Ale můžete být vypravěčem, aniž byste trvali na příběhu. Mezi vypravěčem a básníkem pak není rozpor. Pokud chci být básníkem, musím se vzdát příběhů, ale nemusím se vzdát vyprávění.“
Na chvíli se odmlčí a upije kávu. Vypráví mi, proč je na Martiniku tak populární rum. Otrokáři totiž zjistili, že když v určitou chvíli dají otrokovi rum, zvýší tím jeho výkonnost. Směje se a já potvrzuji, že jsem si všiml, že rum je v jeho knihách často další klíčovou postavou, která sice nemluví, ale má schopnost rozmluvit ostatní. Vzpomínám na normalizační Tuzemák, který se stal základní lihovinou v socialistických fabrikách, a přemýšlím, zda to má nějakou souvislost.
Ptám se ho, co je pro něj proces psaní. „Když vyprávím nekladu si žádná omezení. Vyprávění je pro mě tvořivý akt, protože mi umožňuje koncentrovat se na vnímání. V okamžiku vnímání se mobilizuje celý náš svět, všechny naše emoce, celé tělo. To je poeticky stav. V něm se věci, které do té doby byly neviditelné, stávají viditelnými. V narativním organizmu jsem naprosto volný. Nejsem svázán předchozím, ale můžu dělat, co chci. Mísit poezii, zvuk, příběh. Když se konfrontujeme s tím, co je nepředstavitelné, otevíráme nové možnosti.“
Znovu si přehrávám vyprávění Soliba Ohromného, které je poslední částí románu, a rozeznávám v něm Patricka Chamoiseaua. Otázka, kdo je Solibo Ohromný, se mi spojuje s otázkou, kdo je Patrick Chamoiseau. Kdo je tento kreolský vypravěč, který svými texty prodlužuje dějiny románu? Toho románu, který vyrostl z evropských kořenů a který tak úspěšně přežívá svoji mnohokrát ohlašovanou smrt, protože nezná hranice a obnovuje se v tomto globálním světě jejich popíráním.
Je čas jít, za chvíli se Patrick Chamoiseau, jako host Knihovny Milana Kundery, potká se svými čtenáři. Zvedám ruku a volám číšníka. Patrick Chamoiseau odsouvá stranou prázdný šálek, krátce se nahlas zasměje a se stále stejným laskavým pohledem dodá: „Nejdůležitější je pro člověka kreativita. Člověk, který nemá kreativitu se podobá zvířeti. Novinář, vědec, učitel, knihovník musí žít v tomto stavu, tedy vnímat svět poeticky. Tvorba je projevem lásky, protože bez lásky žít nelze.“
Knihovna Milana Kundery je součástí Moravské zemské knihovny. Pravidelně pořádá setkání s výraznými světovými intelektuály a rozvíjí debaty o literatuře, umění, kultuře a společnosti. 29. května 2025 byl jejím hostem martinický spisovatel Patrick Chamoiseau, nositel řady ocenění mj. nejvýznamnější francouzské literární ceny Prix Goncourt či Řádu umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres).
Fotografie:
Váha článku:
20