Země krále Miroslava

Pamatuju si ještě, že voněla dřevem. Tak u nás na Šumavě voní vlastně všechno, ale ona měla parfém naleštěných parket a těžkých sametových závěsů. Nejkrásnější knihovna na světě, aspoň pro mé dětské oči.

Vznikla jako „pokusný projekt Fakulty stavebního ČVUT v Praze, jehož cílem bylo vybudovat nekonvenční kulturní dům na technické a estetické úrovni pro pohraniční oblast ČSSR“.

Stála v ohybu řeky Volyňky, kde se čas od času vymývaly sudy od Šumavského bylinného vína, co bylo vínem asi tak, jako je Tatranský čaj čajem. Kolem říčky se tak šířil nasládlý odér výparů, že stačilo projít poblíž, aby se člověku výrazně zvedly promile v krvi.

Cestu ke knihovně jsem měla vyšlapanou mnohem dřív, než jsem uměla číst. Kousek nad ní totiž stávaly jesle, kam moji rodičové každé ráno pravidelně odkládali mého několikaměsíčního brášku Vašíka. Pamatuju si, jak se táta za mrazivých šumavských rán brodil čerstvým prašanem, řvoucí Vašík přikurtován k saním, aby nám někde nevypadnul do závějí (nebylo by to totiž poprvé), v jedné ruce přimrzlý popruh saní, v druhé já, jeho princezna, vlající ranní tmou.

Pak ale na princeznu přišly časy čtenářské a knihovna z červených cihel se stala mým pohádkovým zámkem. Když sotva metrový človíček vstoupil dovnitř, parketová podlaha zapraskala a spolklo ho posvátné ticho. Mramor, samet a ty lustry! Šest obřích křišťálových lustrů, které vítaly holku od zadrátovaných hranic ve světě nekonečných příběhů, co neměly žádné hranice. Soudružka knihovnice na mě spiklenecky mrkla, na tajňačku mě už v osmi letech pouštěla do dospěláckého oddělení.

Potom se přesýpací hodiny dějin znovu otočily, vzaly si ostnaté dráty, soudružku knihovnici, a nakonec i tu knihovnu. Toho rána bylo naše městečko plné slávy, jako při poutích. Otvírali nový supermarket. Nejen nový. První! Úplné jako ty zápaďácké. V mojí knihovně…

Poprvé v životě jsem ten den viděla kiwi a spoustu dalších věcí. Ale taky křišťálové lustry z mého království stránek a příběhů, co už se neleskly nad nekonečnými řadami knižních regálů, ale jejich skleněná krása se odrážela v hromadách čipsů a ananasu. Dnes už v té budově není ani knihovna, ani supermarket. Všechno odnesla voda. Ta velká, při povodních. Bývalý kulturák je dnes oblepený nástavbami a přístavbami z plastu, vypadá jako všechny ty modelky, které když začnou stárnout, nechají si ze všech stran něco přifouknout, přešít a vycpat. Trochu smutný pohled. Jen pár šumavských princezen z paneláků kolem si ještě pamatuje, že tam uvnitř kdysi bývalo nejkrásnější království světa. Říše krále Miroslava, kde křišťálové lustry zářily nad dětskými sny bez hranic.   

Petra Klabouchová je spisovatelkou a novinářkou.