Básník pro dvojí publikum

K stému výročí narození Zdeňka Kriebla

Zdeněk Kriebel se před 100 lety narodil v Brně (29. 4. 1911), v Brně vystudoval reálné gymnázium i právnickou fakultu na Masarykově univerzitě, v Brně zahájil pracovní kariéru advokátního koncipienta. Od roku 1939 působil v téže pozici v Praze, poté se stal právním a administrativním úředníkem a obhájcem, až v roce 1956 se začal profesně věnovat literatuře. Od roku 1956 pracoval osm let ve Státním nakladatelství dětské knihy jako redaktor a byl také tajemníkem Kruhu přátel dětské knihy. V roce 1963 se vrátil do Brna, kde začal pracovat na pozici redaktora brněnského literárního oddělení Československého rozhlasu a s rozhlasem externě spolupracoval i po svém penzionování na začátku sedmdesátých let. V Brně žil až do své smrti (28. 12. 1989).

Zdeněk Kriebel psal básně již v raném mládí a některé publikoval v Moravské orlici, i v pozdějších letech přispíval do novin a časopisů (Lidové noviny, Lidová demokracie, Index, Středisko, Zvon, Kritický měsíčník), první básnickou knihu pak vydal ve svých dvaceti letech. Měla název Hořící keř (1931) a Kriebel jí vyjádřil zájem o sociální společenské dění reflektované v duchu proletářské poezie, posléze pak směřoval vývoj jeho poetiky k expresionistické a poetistické linii básnictví. Název skladby Polytonfox (1932) přejal Kriebel z hudební terminologie a vyznal se jí ze zaujetí džezem, filmem a jím inspirovaným pojetím prolínání představ, obdiv k expresionistickému básníku Josefu Chaloupkovi, zemřelému ve dvaatřiceti letech, najdeme v obsáhlé básni 200 chryzantém (1938). Ve skladbě, vznikající již v polovině třicátých let, vyslovuje Kriebel kromě bolesti nad skonem básníka svých dětských žasů na ploše dvou set veršů mladistvě radikální opojení vírou v člověka nových věků a zejména vlastní vášnivý dialog se smrtí, jíž se polemicky vzpírá milostným citem a zaujetím krásou přírody, té konkrétní, co hrne víno z jižní Moravy. Milostné téma a okouzlení přírodou vyjadřují i lyrické básně sbírek Proutěná píšťala (1938) a lyrickou notou znějí i básně vznikající na začátku okupace shromážděné ve sbírce S erbem z lipového listu (1940). Nadějné pocity evokuje již titul básnické sbírky a jsou uloženy, často jinotajně, i ve verších o lásce, dětském snění, o přírodě:

Za časem z olova, jenž myši mate,
vyhlížet první brázdy růžové,
naděje mé, hle, zůstávají jehličnaté,

Postačit křidélku,
nažce javorové,
jež vítr volá: založíme les!

Poselství

Tak volnost, už na dálku
slovo zvonkové
a vítr zpola,
předlétlo sebe kdes.

Slovo k malověrným

Za války a těsně po ní vznikala básnická sbírka Alarm (1947), kterou básník charakterizoval jako politicko – sociální poznámky na okraj všedního dne. Po skoro desetileté nedobrovolné odmlce vydal Zdeněk Kriebel téměř dvousetstránkovou sbírku Kniha milosti (1956), knihu tvarově tradiční intimní lyriky, jež je odezvou hledání  prožitku a smyslu milostného citu a lásky s peripetiemi jejích projevů slastných i žalných. Na sbírku vydáním časově navazuje báseň Symfonie o Dyji (1959), jež byla vydána později v brněnském Bloku  spolu s básní 200 chryzantém (1971), obě s titulním motem Na hrob Josefu Chaloupkovi, u příležitosti básníkových šedesátin. Obě se ještě předtím staly také součástí výboru jeho básní Na slunečné straně (1961), vydané ke Krieblovým padesátým narozeninám. V Symfonii o Dyji, jejíž některé básně vznikaly před svým uvedením k čtenářům, nalézáme verše přírodní lyriky, lokalizované na jižní Moravu (týmž hvězdným šátkem, který vlaje/ všem lidem dobré vůle nad hlavou,/ kterým si mávají jak jejich kraje,/ jenž se teď třepetá i nad mou Moravou//; to se zdraví lodě pod vlajkami,/ jež právě obepluly Pálavu),  spolu s básněmi, v nichž se básníkův bytostný obdiv k řádu přírody mísí s vírou v moc mravního řádu lidského.

Co je to nový člověk? Pán a vládce
Vždyť můj lid nebyl nikdy srdcem rab.
A řekla řeka, zašplíchala sladce:
Tvůj nový člověk – vždy byl celý chlap.

Vtom poznal jsem, že skutečnost, ta nová,
je jenom nad životem větší zář,
že je to věčná tvář, tvář člověkova,
ta prostá, ušlechtilá, vnitřní tvář.

Až po pás stál jsem v noční hvězdné Dyji
a na mé kůže tepal říční proud,
pod žebry světa bušilo: Hle, žiji,
jsem věčnost; na mne můžeš spolehnout.

Verši, tážícími se po míře odpovědnosti jednotlivce i všech, neboť Básník je smrtelný jak skřivani,/ Však člověk, člověk, člověk neumírá, náleží skladba k občanské poezii, již Kriebel uveřejňoval časopisecky jako Listy z Prahy,  které ovšem vzhledem k - v dané době  názorově nekonformní - výpovědi jako básnický celek nevyšly. Sbírku Etudy pro dceru (1988)  tvoří básně rodinné lyriky, jsou v ní obsaženy básně bilančního i nostalgického charakteru, básně vyjadřující autorovu potřebu vztahové a mravní pohody a reflektující bezprostřední smyslové postřehy, zážitky, představy.

Zdeněk Kriebel od padesátých let zasahoval výrazně do vývoje české poezie pro děti. Již ve sbírkách  S erbem lipového listu, Alarm a Kniha milosti se  setkáváme s motivy dětí a dětství jako zdroji naděje válečné i poválečné doby (to dítě jitra ať má jméno Marie; lodi před odjezdem houkají,/ na přídi hrdé jméno žít,/ vemte nás s sebou na svět -/ mluví nenarozené děti.//) a východisko pro fantazijní rozlet básníkova vnímání dětství v kontextech s láskou, ženou, mateřstvím (Když chlad už zbytky stříbra mete/ a malí puckové rozvalí/ svých bříšek něžné ovály,/ pro jméno krásné madony/ je jejich matky žadoní,/ ó, ještě chvíli neusněte.//).

Dvě dětem intencionálně určené básnické sbírky, Píšťalička (1955) a Ptám se, ptám se, pampeliško (1959), v upravené podobě vydané pod společným názvem Koulej se, sluníčko, kutálej (1961), mají společnou inspiraci v lidové slovesnosti a přírodní lyrice, jejich poetika je však v mnohém odlišná. Básně sbírky Píšťalička vznikaly na počátku padesátých let a autor se v nich přiklání k hrubínovsky melodickému říkadlu, rozpočitadlu, popěvku, k vyjádření  radostnosti dětského života především venkovského s prozatím jen náznaky sémantického ozvláštnění soudobými dětskými prožitky (Píšťaličko z trpkých proutí,/ kdy už trylky vyklouznou ti// pod prsty, jež jaro klade/ na zvědavé vrby mladé?. Novátorsky pak ve sbírce Ptám se, ptám se, pampeliško definoval svou  recepční strategii, když básně sypal z kouzelného rukávu/ pro děti od osmi až do sta let, tematicky sbírku rozhojnil o svět soudobého  městského dítěte, leckdy (v ní) stavěl věci na hlavu a verš rozvolnil.

Ó, já bych jednou chtěl
mít se jak topič vlaků.

Házel bych pod kotel
s lopatou na uhláku.

O nákladním vlaku

Kdo to tluče na silnici?
Kameníci, kameníci.
Víří prach
v nebemodrých zástěrách.

Na silnici jako v úlu;
tlukou, tlukou,
tlukou žulu,kropenatý štěrk.

Kameníci

Zdeněk Kriebel tak již koncem padesátých let předznamenal svým dílem pro děti nástup poezie, která není zakotvena ve sládkovsko – hrubínovské tradici, ale stále odvážněji souzní se soudobou tvorbou pro dospělé přijetím principu hry, vtipu a humoru nonsensového původu, směřuje k racionalizací sdělení, využívá náročnou metaforiku, tíhne k hovorovému lexiku.

Bohatá obraznost, prozaizace verše vymaňujícího se z  říkadlové metriky, vytváření neobvyklých podob personifikace provází Krieblovy básnické sbírky v šedesátých letech, skladbu Co dělá v parku sluníčko (1963) a knihu Stradivárky z neónu – Posměšky na plot (1964), jež ovšem vznikala před knihou o sluníčku. Sbírku složenou ze dvou oddílů koncipoval autor jako poetickou hru, při níž respektuje čtenáře jako rovnocenného partnera. Tvárné prostředky lidové slovesnosti aktualizuje intelektově náročnější obrazností nezvalovsko – halasovského rodu, kromě nonsensového humoru v básních uplatňuje zpěvné kuplety a popěvky (Kuplet o džezové kavárně, Popěvek s káčou) a miniaturní dramatické scénky  (Primadonka). Jádro sbírky tvoří objevná poetizace předmětů, jevů, lyrických hrdinů velkoměsta: tramvaje, džezové kavárny, telefonní centrály, továrny, letiště, strojvůdce, lepiče plakátů, opraváře antén , který žije/ jen v horních patrech poezie, v knize se originálně snoubí přírodní motivy s civilizačními, autor reflektuje cítění,  myšlení, snění, vyjadřování i životní styl novodobého dítěte, ozvláštňuje jazyk slovními novotvary a moravskými dialektismy.

Přišel k nám benzináč,
poslechl ledováče:
„Nastav své cupitáče
sem, pod můj ometač.

Jak pustím kokrháče,
co by dup, je tu dráč,

a ten dráč rosocháč
pod chvostem ometače
umějí masáž
na tvoje cupitáče.“

Garáže

Nač vlastně činžáky nosí anténu…
A to jen stojí stádo velkých jelenů
s parůžky antén v nočním nebi;
a kde městští ptáci hnízda mají…?

A pohádka o nebi po půlnoci

Co robí strážníci?
Žloutkovou omeletu,

Zakrouží ulicí,
na modrou pánvici

chytají v letu
sluníčko zářící.

Jiná křižovatka

 Kratší oddíl knihy s názvem Posměšky na plot má spíše tradičnější obsah i formu (bajky, anekdoty, školní tematika, „posměšky“ vztahující se k nešvarům dětského chování a dětských vlastností: Co vzkazuje škola, O cizím peří, Na malé parádnice, Franta z Chlubilova, Anekdota o cucavém hadu, Bajka o hrášku), jeví se v celku dvojoddílu jako zatím nezavršený oddíl Kriebelových  nápadů pro další vymýšlení.

Obraznost má i v Kriebelově sbírce Co dělá v parku sluníčko mnoho podob a může se odvíjet od nelogického spojování a zaměňování předmětů, vyplývat z nečekaných a netradičních personifikací, plynout z alogických přirovnání, z metaforiky, která se zdánlivě opírá o říkadlovou jednoduchost, vytváří však ve skutečnosti další konfrontační situace

Pak povytáhnout trávu za pačesy,
prosmejčit lesy Vímjákdesi,
natáhnout pero u kapradiny,
aby začaly kukat lesní hodiny,
spočítat podle bobků králíky,
zotvírat zvonky: „Otevř kalíšek!“
.
.
.
Najednou koukne na hodiny –

„Jú…! Kde mám od kouzelných zahrad klíč!“
Změní se honem v zlatý rýč
a začne sázet jiřiny červánků.

Co dělá v parku sluníčko

Krieblovy básnické skladby z šedesátých let prozrazovaly tíhnutí jeho poetiky k prozaizaci a epičnosti (báseň v próze Anekdota o cucavém hadu aj.), drobné prózy knihy Za oknem laterna magika (1963), v pozdějším vydání s názvem Duhová brána (1977) je  potvrdily.

V roce 1989, již po skonu Zdeňka Kriebla, byla vydána kniha Jak se zobe chytré zrní, vycházející z textů  knihy Stradivárky z neónu – Posměšky na plot, doplněná o několik textů z rukopisů (Jitřní déšť, Rozbřesk nad předměstskými ohradami) a zrevidovaná kompozičně, graficky i ilustračně.  Hádanku  Chodí to  po střeše,/ nehasí, neteše položil autor čtenářům již v šedesátých letech a i tehdy předpokládal, že odpovědět na ni umějí recipienti, vědoucí, jak se zobe chytré zrní, děti, které v sobě mají touhu po světě, na nějž svítí sluníčko, který je krásně strakatý, v němž se ovšem umí orientovat, který míní nyní i později zkoumat a v detailech objevovat a zakrátko se po něm rozhlížet nejen dětskýma očima.    

Přelom, přeskoč, nepodlez…
hádanka je ořech v trní.
Kdo však zobe chytré zrní,
uhodne to ještě dnes.                                   

V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech byly vydány čtyři výbory z Krieblovy poezie pro děti i pro dospělé. Po výboru pro chytré děti, vyjadřujícím Krieblovo potěšení z komunikace s vnímavým čtenářem, se, zřejmě, další zastavení s Moravanem s velkou fantazií nechystá.