Galerie tragických venkovských osudů

Všestranný kulturní pracovník, agilní publicista, folklorista, vinař a vůbec renesančně založený muž mnoha pestrých, zdánlivě „nekompatibilních“ zájmů Josef Holcman (roč. 1952), povoláním okresní soudce, náleží mezi naše uznávané literární i divadelní tvůrce. K desítce jeho knižních titulů (O jízdě králů, Týden co týden, Sváry, Trvalá bydliště, Hýlom hálom aj.) přibyla nyní mírně rozšířená verze povídkového souboru Cena facky (Zlín: Kniha Zlín, 2010, 112 s. ISBN 978-80-87162-05-7).

Jedenáct nedlouhých (zpravidla několikastránkových), číslovaných a názvy opatřených próz není věru žádné oddechově kratochvilné čtení. Syžetově vycházejí z Holcmanova milovaného Slovácka, zejména z rodového statku ve Skoronicích, kde byl jeho rázovitý otec Vojtěch všeobecně respektovanou osobností – veřejným činitelem, osvíceným vesnickým písmákem a kronikářem i zaníceným ochotnickým režisérem (na jeho fortelné přehlídkové inscenace pisatel této glosy dodnes s respektem vzpomíná). Předznamenání útlé knížky („Jakákoliv podobnost není čistě náhodná“) s vězeňskými kresbami Otmara Olivy napovídá, že v ní nad čistě literární fabulací i nad partiemi poetickými převažuje přístup dokumentární a memoárově autobiografický. Časové těžiště příběhů je položeno do období násilné kolektivizace moravského venkova po únoru 1948 a v padesátých letech, s občasným ohlédnutím do konce první republiky, nacistické okupace a osvobození, případně s přesahem k srpnu 1968 nebo ojediněle až do dneška.

Viděny očima zaujatého, dobře informovaného svědka bystrého vnímání, bytostně toužícího po elementární lidské spravedlnosti a nesnášejícího tudíž jakoukoli křivdu, defilují před námi – s nesentimentální věcností, leč o to drastičtěji – konkrétní ukázky promyšlené systematické devastace ustálených vesnických pořádků s důvěrným vztahem pracovitých obyvatel ke zděděné půdě, vinohradům nebo hospodářskému zvířectvu, jak je po staletí formoval tradiční koloběh zemědělského, církevního či zvykoslovného roku. Působivá titulní povídka to dokládá na životopisných faktech autorova otce a hned následující (Nejlepší dojem) na údělu „stařečka“, i u dalších tragických hrdinů jsou to však osudy podobně smutné. V období, které dokázalo „znásilnit identitu člověka“ tím, že „bezpráví povýšilo na zákon“, jde o bezohledně prováděnou perzekuci těch, kteří se těmto tlakům nepodvolili: noční zatýkání (s oblibou přímo ve sklípcích), automaticky vynášené rozsudky mnohaletého věznění i zabavení majetku, vystěhovávání příbuzných a rozdělování rodin, internace školáků do dětských domovů, přidělování hospodářů s podlomeným zdravím do podřadných zaměstnání, pustnutí zabavených usedlostí v družstvech atp. Při líčení tvrdého „rozkulačování“ („zloději trestali okradené“) a nuceného zakládání JZD v ovzduší všeobecného strachu nechybějí doklady narafičených provokací StB (Velezrada), krutých výslechů, týrání a mučení, vydírání, udavačství a špiclování, smrti „narušitele“ v pohraničním pásmu, národnostní diskriminace apod.

V porovnání např. s námětově košatějšími (ale i rozbíhavějšími) Trvalými bydlišti působí Cena facky tematicky koncentrovaněji a shrnutou faktografií závažněji.

J. Holcman vhodně střídá er-formu (Jezdec) s ich-formou (Vinař), někdy je i rozličně kombinuje v rámci jedné kapitoly. Stylizovaní vyprávěči se přitom vhodně mění: úvodní Cena facky má podobu plastického monologu autorovy matky, vdovy Libuše; jindy se spisovateli při náhodném setkání podrobně svěřuje další muž nebo žena (Divné století, Směr postupu usmrcené osoby, nově přidané Hezké odpovědi). Próza Taková byla doba dostala formu konfliktní hospodské polemiky s „bratrstvem rudých pracek“ – nynějšími zarytými či alibistickými zastánci totalitních zlořádů a sovětské okupace. Do děje jsou vkládány autentické materiály (chronologické rodinné záznamy, přísné verdikty nad „třídním nepřítelem“, oficiální korespondence apod.). „Reportáž“ Škůdce lidu je pak – coby údajně nalezený soubor listin – komentovanou sugestivní koláží přesně datovaných kratičkých písemných sdělení, upřímných soukromých i odlidštěně byrokratických. Někdy se naopak motivy sřetězují spíše asociativně. Jazyková složka dodržuje spisovný úzus, jen střídmě ozvláštněný dialektismy. Specifickou stylistickou rovinu pak představuj dobové úřední výměry a jejich pseudoprávnická dokumentace; k ní se druží perfektně „odposlouchaný“, leč mrazivý blábol školitele začínajících justičních pracovníků, který se ještě v roce 1975 chvástá, kolik coby totalitní soudce „rozdal špagátů“. Mladším čtenářům přijde vhod výklad zkratek, označujících rozličné tehdejší organizace a instituce.

U znalce a ctitele venkovského životního stylu na Slovácku vracejí se přirozeně některé charakteristické leitmotivy: vědomí rodové kontinuity s odpovědností vůči odkazu předků, generační sounáležitostí a prozíravou moudrostí osobitě uvažujících seniorů; trpělivá úmorná dřina ve vinohradu a její odborné tekuté zúročení; tentokrát nepříliš časté poetické líčení polních prací (kupř. kosení jetele); ztráta koní jakožto symbolu systematicky likvidovaného selského stavu; v souvislosti se zmínkami o křesťanské víře, pohřbech a hřbitovech vynořuje se v podtextu předzvěst individuálního zániku a společného záhrobí („Uviděl, jak život rozbitý životem se důstojností smrti scelil, a uslyšel, jak stařeček řekl: Jsem vrácen sám sobě. Čekám na vás v podobě, o které nic nevíte.“). Ať už jménem svým nebo jím evokovaných postav s Kainovým znamením, zpytavě pochybující autor v lakonických tázacích větách „vaculíkovsky“ pátrá po příčinách, důsledcích a celkovém smyslu oněch všech tragických událostí druhé poloviny minulého století. Opět při srovnání s Trvalými bydlišti závažnost tematiky příliš nepřeje kresbě rázovitých skoronických „dobrých rodáků“ s odleskem Hrabalových pábitelů – ojedinělé groteskní historky (furiantské navezení hnoje k vyvlastněnému statku, výtrysk burčáku na chodbě soudu, provokatérem naaranžovaný pokus o krádež družstevního vepře) mívají pro jejich aktéry fatální následky.

Poslední kniha Josefa Holcmana Cena facky je pravdivým bolestným obrazem ne tak dávné doby, jejíž zločiny nelze utajit nebo promlčet, výmluvným svědectvím o prostých statečných nevinných lidech, kteří si i tehdy uchovali rovnou páteř a čest.