Věra Mikulášková vzpomíná

V loňském roce uplynulo sto let od narození básníka Oldřicha Mikuláška a v témž roce (s vročením 2009) vyšla i zdařilá knížka jeho ženy Věry Mikuláškové Zrcadlo vzpomínek (Brno: Šimon Ryšavý, 2009. 159 s. ISBN 978-80-7354-077-7). Kniha vznikla úpravou a přepisem autorčiných vzpomínkových kapitol pro brněnský rozhlasový pořad Zelný rynk. Vzpomínat na své přátele z uměleckých kruhů začala Věra Mikulášková díky iniciativě publicistky a rozhlasové redaktorky Aleny Blažejovské, jež je i autorkou vtipné předmluvy k naší knize.

Knížka Zrcadlo vzpomínek nejsou memoáry v obvyklém smyslu slova, na autorčiny vlastní vzpomínky dojde až v několika posledních kapitolách, i když Mikulášková o svém manželovi a o sobě samozřejmě píše i na stránkách věnovaných jiným osobnostem. Inženýrka Věra Mikulášková (nar. 1928, ale věk, který je dán rokem narození, by jí při setkání nikdo nehádal) byla zprvu zaměstnána ve zpravodajském oddělení brněnského rozhlasu, kde se zabývala aktualitami z kultury. Od roku 1961 pak působila v Redakci pro děti a mládež brněnského studia Československé televize, dlouhá léta jako vedoucí této redakce. Odtud odešla v roce 1987 do důchodu, ale po listopadu 1989 ji kolegové povolali zpět a ing. Mikulášková se na dva roky stala ředitelkou brněnského studia. V této době vyvolala v život tak úspěšné pořady, jako byl Přidalův Klub Netopýr a seriál rozhovorů Z očí do očí. Za ocitování stojí dnešní názor Věry Mikuláškové na úlohu televize ve výchově dětí: „Dnes je poněkud přetelevizováno, děti koukají na všechno a všechno není dobré. Pořady, kde teče krev a násilí násobí násilí, bych vyloučila z obrazovky. Svět je i tak nedobrý, proč se mají ještě oblbovat děti?“

Při své práci Mikulášková zblízka poznala četné literáty, výtvarníky, hudebníky, vědecké pracovníky, herce i divadelní a filmové režiséry, s nimiž připravovala rozhlasové a televizní programy, ať to byly pohádky, nebo besedy o vědeckých problémech a televizní filmy. Proto se při svém vzpomínání nemusí omezovat jenom na osobnosti, které poznala po boku slavného básníka. Dobře a právem při tom zdůrazňuje, jak významně se před rokem 1968 brněnské redakční kolektivy (kulturní rubrika Rovnosti, Host do domu, rozhlasová redakce zábavy) podílely na celonárodním kulturním dění. To se týká např. Trefulkovy kritiky veršů Pavla Kohouta v Hostu do domu z roku 1954, ale třeba i rozhlasového pořadu Na shledanou v sobotu!, který kdysi pravidelně sledovaly doslova tisíce posluchačů.

Vzpomínkové kapitoly jsou doplněny fotografiemi osobností, jimž jsou věnovány. Pořadí je abecední – začíná se pražským malířem Janem Bauchem a končí hercem Stanislavem Zindulkou. Řadu doplňují vzpomínky na Janáčkovo kvarteto a herečku Marii Pavlíkovou, která byla živou kronikou brněnské kultury od dvacátých let po současnost. Věra Mikulášková píše o více než šedesáti významných osobnostech; kdybychom je chtěli vyjmenovat, podobal by se náš článek spíše telefonnímu seznamu než recenzi. Závěr knížky tvoří pětice krátkých kapitol, jež se vracejí k létům stráveným v rozhlase a televizi, k Mikuláškově básni inspirované Třebíčí a k bytům, které rodina v Brně vystřídala.

Čím důvěrněji Věra Mikulášková portrétovaného umělce či vědce zná, tím konkrétnější a zajímavější je její vzpomínka. Některé z událostí a příhod, o nichž se dočítáme, jsou veselé, jiné však mají smutné nebo i tragické vyznění. Pro Oldřicha Mikuláška měl osudné následky nevinně vypadající pád při rodinné procházce – zlomenina nohy ho na celý zbývající život omezila v pohybu. Mnoho autorčiných přátel bylo postiženo nenormálními poměry doby normalizace. Sám Mikulášek nesměl po vydání sbírky Šokovaná růže déle než deset let vůbec publikovat. U vědce a literárního kritika Olega Suse, jehož autorka zblízka poznala v době, kdy byl její manžel jedním z redaktorů Hosta do domu, se tato neblahá doba výrazně spolupodepsala na jeho předčasné smrti. Také mnozí další z kulturních tvůrců, na něž Věra Mikulášková vzpomíná, už nejsou mezi námi. A nedlouho po vydání knihy zemřel Ludvík Kundera, jemuž je věnována kapitola Literární bohatýr.

Oldřicha Mikuláška měli velmi rádi dva jeho pražští druhové, Jaroslav Seifert a František Hrubín. Ve svých vzpomínkách cituje Mikulášková jejich dopisy, které přinesou – až budou souborně vydány – literární historii cenné poznatky. Jak píše Alena Blažejovská, Seifert na závěr svých dopisů do Brna obvykle připojil „Pozdravuj svou krásnou blondýnku!“ nebo jiný podobný vzkaz. Mikulášek zemřel 13.července 1985 a shodou okolností se jedna z několika málo mých návštěv v břevnovské vilce Jaroslava Seiferta uskutečnila 19. července, takže jsem byl bezprostředním svědkem toho, jak upřímně byl Jaroslav Seifert zarmoucen smrtí svého mladšího přítele.

Hodně se kdysi v Brně mluvilo o tom, jak v roce 1971 Josef Kainar lákal Mikuláška ke vstupu do normalizačního Svazu českých spisovatelů. Psal o tom před časem i dnes už zemřelý dramaturg a básník Rudolf Žák. Nyní máme autentické svědectví přímé účastnice Kainarovy návštěvy v Mikuláškově bytě. Básníkova choť potvrzuje, že Mikulášek nabídku jednoznačně odmítl, ovšem žádné mávání berlemi ani shazování ze schodů se nekonalo. Kainar sám věděl, že agituje pro ostudnou věc, ale nemohl si pomoci, protože měl problémy se svými dluhy, které za něho Svaz spisovatelů zaplatil výměnou za to, že se básník stal předsedou přípravného výboru normalizačního Svazu. Teprve čtyřiapadesátiletý Kainar nakonec krátce po návštěvě Brna a ještě před ustavujícím sjezdem Svazu podlehl infarktu. jeho poslední básně svědčí o tom, jak upřímně se vzniklou situací trápil.

Chyba byla, že nakladatelství Ryšavý nesvěřilo rukopis Zrcadla vzpomínek zkušenému redaktorovi, který by upozornil na drobné věcné omyly a tiskové chyby. Není jich mnoho a při širokém tematickém rozpětí knihy se jim lze jen těžko ubránit, ale v definitivní verzi být nemusely. Autor svá opomenutí často přehlédne, pozornému redaktorovi však neujdou. Z věcných chyb připomeňme, že část vzpomínky na Arnošta Heinricha a redakci Lidových novin se zřejmě vztahuje k Eduardu Bassovi, který byl šéfredaktorem Lidovek od roku 1933, kdy Arnošt Heinrich zemřel. V tomto roce byl Mikulášek ještě sportovním redaktorem přerovského Obzoru, do Lidovek už možná přispíval, ale v redakci rozhodně nebyl. Že jméno Bystrouška vzniklo omylem sazeče, je pravda, ale původní Těsnohlídkovo pojmenování znělo Bystronožka, nikoli Bystroočka. Nesprávné je datum úmrtí Karla Tachovského (správně 29. dubna 1989). Pražský kostel, v němž po atentátu na Heydricha zahynuli čeští parašutisté, je v Resslově, nikoli Gorazdově ulici, opravit je třeba jméno literárního hrdiny Gargantuy (Gargantua, nikoli Gargantus). Chyby jsou i v latinských citátech z kapitoly o vínu. Svědomitý lektor by také upozornil, že některé údaje a vyprávění se opakují. Nebylo by nezbytně nutné něco vypouštět, stačila by odkazující poznámka, že autorka o opakování ví. Týká se to např. výroku sochařky Sylvy Lacinové o práci na pamětní desce Oldřicha Mikuláška nebo příhody s chybějící doprovodnou hudbou k televiznímu pořadu. .

Těchto pár kritických slov však nemůže a nechce překrýt celkový velmi kladný dojem z knížky. Moudrá, vtipná a vzdělaná žena nám tu konkrétními detaily oživila dějiny brněnské a moravské kultury ve druhé polovině minulého století a nám starším připomněla dobu, v níž jsme žili. A to rozhodně není málo.