Kniha Renaty Laxové-Polgarové „Dopis Alexandrovi“

Tahle kniha je vlastně už druhý dopis vnukovi od babičky. Vyšla na rozdíl od té první anglické v Brně, a to v nakladatelství Barrister a Principal v roce 2010.. Ta první, stejného jména, jenže v angličtině, vznikla ve Wiskonsinu, kde Renata již řadu let žije a její dvě dcery spolu s rodinami vystudovaly a žijí rovněž v USA. Jediný vnuk Alexander, nyní šestnáctiletý, už neumí česky a nerozuměl by zatím české verzi vzpomínek, které jeho babička napsala znovu. Je přesvědčena, že se česky naučí a brzy přijede poznat původní vlast, zejména Brno, kde má Renata své pevné kořeny. My, její kamarádi a známí, jsme s ní chodili v Brně do školy a společně prožili část dětství, a když se po válce vrátila z Anglie tak i velký kus mládí až do roku 1968, vítáme českou verzi.

Potom, po vstupu armád Varšavské smlouvy, definitivně už jako lékařka – genetička a maminka dvou dcer, i s manželem odešla do Anglie. Tam oba pracovali a postupně, každý v jiném místě, pokračovali v kariéře v USA. Renata je univerzitní profesorkou v oboru genetiky.Její tatínek se nechtěl z Brna odstěhovat k dceři, jezdívala jej snad každý rok sem k nám navštěvovat. Dožil se úctyhodného věku. Spolu s maminkou jsou pochováni na brněnském židovském hřbitově.Co je na obou knihách tak mimořádného a zajímavého, že při vernisáži té české loni v listopadu téměř nestačil veliký sál pobočky pražského Vzdělávacího a kulturního střediska na Židovské obci v Brně pojmout účastníky?

Kniha se čte jedním dechem jako napínavý, dobrodružný román židovské rodiny, který se odehrál během hitlerovského pronásledování židů ve druhé světové válce. Tehdy Angličan, sir Nicholas Winton, který vlastně v zimě r. 1938 až 1939 jako turista navštívil Prahu, nejen správně rozeznal nevyhnutelnost blízké války a smrtelné nebezpečí židů, ale s obdivuhodnou iniciativou velmi rychle dokázal organizovat několik vlakových transportů židovských dětí do Anglie. Tam se všechny zachránily, i když ne všechny měly štěstí na dobré adoptivní rodiče. Renata takové štěstí měla. Díky neobyčejně činorodé matce se dostala do posledního Wintonova vlaku v létě 1939, který dojel k cíli. Ten další začátkem září, když vypukla válka s Polskem, s více než 250 dětmi už nedojel. Děti zmizely, ani jedno nepřežilo. Renatin tatínek a maminka byli nejdřív vězněni gestapem, za čas propuštěni, když se ukázalo, že nejsou špioni. Následovalo další pronásledování a neuvěřitelné zážitky každého z nich, téměř zázračná záchrana života v různých situacích. Po válce v roce 1946 po sedmiletém pobytu v adoptivní anglické rodině se uskutečnil Renatin návrat ke skutečným rodičům. Nebyl bez problémů, vždyť srdce ji táhlo k těm v Anglii a česky úplně zapomněla. Její aktivní maminka jí po několikerém odmítnutí v brněnských gymnáziích domluvila přijetí k nám do III r.g. v Brně na Kounicově ulici. Měli jsme moudrého ředitele Dr. Schrolera. Pomohl a Renata nebyla nějakou dobu klasifikována z českého jazyka. Brzy měla vyznamenání, češtinu dokonale dohnala a výborné studijní výsledky si získala i na medicíně a později jako vědecká pracovnice objevila i nové věci v genetice…

Nyní, kdy se naše životy nachylují k závěru, roste v nás potřeba sdělit to, co jsme prožili a co nás snad i přivedlo k určitému poznání hodnot a k nadhledu nad mnohé, co lidské soužití znehodnocuje, příštím generacím: Dětem, vnukům, kteří žijí v jiné době ,jinde, jinak a pravdu by neměli odkud se dozvědět. Myslím, že takhle to cítíme podobně všichni, kteří jsme jako židovské děti podivuhodnými cestami prošly peklem nesmyslné nenávisti,. a nezhynuly. Naši potomci se to musí dozvědět a od koho jiného než od nás? Oni, naše děti a naši vnuci, jsou nám vším co nám život dal. Budou pokračovat a tvořit příští svět jinak a lépe. Kolik lásky je v srdci Renaty Laxové-Polgarové a jejích nejbližších k vnukovi Alexandrovi, to by snad nemohl nikdo vyjádřit tak, jak to vytrysklo z jejího pera na samém začátku knihy.Chlapec ještě nedospěl, ještě se nenaučil česky, ještě nepoznal krásnou zemi svých předků. Vroucně mu přeji, aby dozrál k poznání jaký poklad mu odkázala ve svém knižním dopise.

Autorka článku je spolužačkou Renaty Laxové-Polgarové z gymnázia.