Příběh Marie a Josefa Kostohryzových

Na reálném gymnaziu Zdeňka Nejedlého jsem měla spolužačku, se kterou jsem byla naladěna, jak se říká, na stejnou notu. Obě jsme byly pro socialismus a spolu s ještě několika kamarády jsme si povídali o tom, jak to bude všechno a navždy krásné, až ten třídní boj pomine, až všichni budou pracovat pro všechny a bude dobře všem. Marie a naši kamarádi byli skauti, i to je vedlo k práci s lidmi a pro lidi. Všichni jsme byli z jednoduchých poměrů. Maturovali jsme spolu v roce 1950. Každý pak vystudoval nějaký vysokoškolský obor, Marie se stala učitelkou pod Tatrami, ale když jí ztroskotalo první manželství, odstěhovala se se synkem zpět do Brna, kde žila její maminka. Zde pracovala v Moravském zemském muzeu.

Souběžně se vyvíjel životní příběh Josefa Kostohryze, který se narodil přibližně o 25 let dřív než my (25. 12. 1907 v Křenovicích u Písku). V prostém venkovském prostředí v jižních Čechách, kde děti už od rodičů přijímaly nebigotní zbožnost a moudrost svých předků spjatých se zemí, živitelkou. V Praze vystudoval, stal se středoškolským profesorem a vynikl jako literát, básník a překladatel. Prostředí masarykovské demokracie přálo svobodomyslným umělcům. Před válkou pracoval také několik let v Italii a pokračoval ve studiu jazyků tak, že byl posléze schopen překládat z 15 jazyků. Do svého zatčení a odsouzení v roce 1952, kdy dostal doživotí, stačil přeložit asi l5 knih a napsat několik vlastních.

Po změně režimu, když umělci pozbyli možnost svobodně tvořit a jediným žádoucím uměleckým projevem se stal „socialistický realizmus“ hledali někteří pomoc u mocných na „západě“. Profesor Kostohryz sepsal Memorandum spisovatelů, ve kterém se obracel o pomoc k papeži Piu XII., presidentu USA Trumanovi, k Churchilovi a dalším mocným na druhé straně barikády. Sám se postaral o jeho odeslání. Když se věc prozradila, následovalo zatčení, odsouzení a muka v těžkém žaláři padesátých let. Amnestie v roce 1960 se na něho nevztahovala. Byl amnestován až po smrti. Nicméně začátkem šedesátých let byl z vězení propuštěn.

Neměl práci, neměl kde bydlet, jeho zdraví bylo podlomené. Marii v Moravském zemském muzeu tehdy navštívil jeden známý a vylíčil jí situaci profesora Kostohryze. Požádal ji o pomoc. Nebyla vedoucí a nedovedla si představit, že by člověka, tak „kádrově“ nežádoucího, přijal ředitel. Ale imperativ byl tak silný, že nakonec za ředitelem šla a přiměla jej Kostohryze v muzeu dočasně ubytovat a zadat mu překlady.

V roce 1964 byl J. Kostohryz od června do prosince zaměstnán v Etnografickém ústavu Moravského zemského muzea jako překladatel. Od té doby se jejich osudy spojily. Dokázala po čase v Praze získat byt, protože její partner tam měl víc pracovních možností. Vzali se, Majka pracovala i v Praze v Klementinu a ze všech sil Josefovi pomáhala. Manžel v ní objevil a rozvíjel malířský i spisovatelský talent.

První výstavu jí organizoval ještě ke konci svého života, zmařila ji jeho smrt. Zemřel ve svých 80 letech v láskyplné péči své ženy. Ta vynakládá neutuchající úsilí, aby se veřejnost seznámila s jeho dílem. Za sbírku básní „Jednorožec mizí“ dostal profesor Kostohryz roku 1969 cenu Čs. spisovatele. Jeho „Básně“ a „Povídky“ vyšly v roce 2009. Lidové noviny mu za ně pro rok 2009 udělily ve své tradiční soutěži Kniha roku, první cenu. Marie napsala krásnou, obsažnou knihu o životě a díle svého manžela „Polární záře nad pastvištěm“. Dnes je veřejnosti k dispozici i druhé, doplněné vydání této knihy.

Mnohokrát přednášela a besedovala v médiích i publikovala v tisku o životě a práci svého muže. Ilustrovala jeho i své knihy. Celkem za svůj život přeložil na 40. Knihy profesora Kostohryze vydává nakladatelství Kalina, redaktorky Věry Matoušové v Putimi (www.nakalina.eu).

KOSTOHRYZOVÁ, Marie. Polární záře nad pastvištěm: (svědectví o Josefu Kostohryzovi). 2. dopln. vyd. Bernartice: Obec Bernartice, Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2008. 183 s. ISBN 978-80-7415-000-5.