Od půjčovny knih ke Knihovně Karla Dvořáčka

Na podzim tohoto roku uplyne 100 let od narození Karla Dvořáčka, nejvýznamnějšího beletristy Vyškovska, jehož jméno naše knihovna nese ve svém názvu téměř dvacet let. Poněvadž tato událost byla součástí velkých změn, které se během dvou desetiletí udály, stojí za malé ohlédnutí.

V roce 1990, kdy zcela padly veškeré politické překážky a kdy se českým knihovnám otevřela možnost dosud netušeného rozkvětu (vedle návratu demokracie mám na mysli vzrůstající rozmach digitálních technologií), některé kolegyně nelibě nesly mou oblíbenou průpovídku: I knihy budeme půjčovat!, kterou jsem utrousil vždy, když na mé návrhy s údivem odpovídaly: Ale my půjčujeme knížky! (s implicitně nedořečeným: Co bychom proboha měly ještě dělat!

Na prahu nově nabyté svobody jsme předpokládali, že hlavní těžiště naší práce (samozřejmě vedle půjčování knih) bude spočívat v poskytování informací. Náš úsek BIS (bibliograficko informační služba), který byl dosud dle potřeby obsluhován knihovnicí s polovičním úvazkem, se rychle rozrostl na úvazky dva – a obě kolegyně si zde na nedostatek práce nemohly stěžovat. Tato nová služba veřejnosti však nebyla možná bez rozšíření technického zázemí, především pak bez pořízení počítačů, tohoto fenoménu nové doby. První PC jsme dostali od tehdejšího zřizovatele (tím byl až do konce roku 2001 okresní úřad) na jaře roku 1990. (Vzpomínám si na památnou poznámku úřednice: „cožeto“ na něm budeme počítat?) Počítačů postupně přibývalo, takže mohly být propojeny do sítě a po zakoupení knihovního systému jsme obě naše oddělení (dětské i dospělé) automatizovali. Díky nevelkému fondu jsme se stali první knihovnou v republice, která realizovala své služby přes výpočetní techniku. Nové hudební oddělení se již další rok otevíralo jako automatizované. Zanedlouho jsme získali i mnohem modernější knihovnický software (Rapid Library). Následovalo samozřejmě zavedení internetu, nejdříve komutovanou a později pevnou linkou. Naši knihovní sít (LAN) dnes tvoří téměř osmdesát PC.

Dalším nezbytným úkolem bylo nově ukotvit vzájemné vztahy mezi knihovnami. V tomto období se rozpadaly okresní systémy, neboť všechno centralizované se tehdy jevilo, že snad od ďábla pochází. Knihovny se osamotňovaly – mnohdy bohužel se všemi důsledky, například i s tím, že si budou samy nakupovat i zpracovávat knižní fond. Nerado se tehdy slyšelo, že „venku“ si obecní bibliotéky nenakupují knižní jednotky samy, protože je to ekonomicky velmi nevýhodné – o samostatné katalogizaci s psaním katalogizačních lístků dvěma prsty na starém psacím stroji už vůbec nemluvě. Regionální systém se nám nakonec podařilo nově vytvořit, a to včetně výhodného nákupu knihovních jednotek s výraznou množstevní slevou; využívá jej asi 70% našich knihoven.

Dlouholetý problém, který spočíval před naší knihovnou již sto let – tedy od jejího založení – představovalo získání odpovídajícího umístění. To se nám k plné spokojenosti podařilo (nebylo to však tak jednoduché, jak by se z tohoto konstatování mohlo zdát) nabytím objektu bývalé školy, v níž jsme po generální rekonstrukci zahájili 1. září 2003 provoz. Moderní prostory nám umožnily, abychom plynule vytvářeli z knihovny přirozené komunitní centrum města. A tak každý měsíc nabízíme našim uživatelům nepřeberné množství akcí i aktivit, v nichž každý nalezne podle svého zájmu něco, co ho zaujme. Zřídili jsme dokonce nový pracovní úvazek – organizaci aktivit, neboť tato činnost si vyžádala, aby se jí někdo soustavně věnoval.

Očekávala se rovněž i změna zřizovatele, s čímž samozřejmě souvisela i úprava názvu – zánik okresních knihoven byl nabíledni. To byla pak i jedna z příčin, proč jsme se rozhodli předejít tomu tím, že přijmeme do názvu jméno nějaké osobnosti z našeho regionu. Nechtěli jsme se však zaštitovat slavným jménem. Vedle Karla Dvořáčka jsme uvažovali ještě o jedné – rovněž neprávem zamlčované – osobnosti, a to orientalistovi Aloisi Musilovi. O něm se však alespoň v odborných kruzích začínalo opět hovořit, zatímco u spisovatele Dvořáčka hrozilo, že zůstane i nadále opomíjen. Oba tito mimořádní lidé se těší trvale našemu zájmu – u obou se můžeme pochlubit, že jejich dílo je v našem fondu zastoupeno v takové úplnosti, jakou se nikdo jiný pochlubit nemůže.

Přijetí jména spisovatele Karla Dvořáčka do názvu knihovny v den jeho nedožitých 81. narozenin v roce 1992 bylo tedy na počátku všech těchto významných změn. Byla to nepochybně dobrá volba. Připomeňme si proto život a dílo tohoto beletristy.

Karel Dvořáček se narodil 31. října 1911 v Ivanovicích na Hané, začneme-li jeho životopis zcela klasickým způsobem. V rodném městečku prožívá nepříliš šťastné dětství. Chudoba válečných let je umocněna otcovým pobytem na bojištích první světové války; ani jeho návrat z ruského zajetí však štěstí do rodiny nepřinesl. Otec podléhá alkoholu, což se stávalo příčinou častých posměšků spolužáků. Po jeho tragické smrti se situace rodiny ještě zhoršuje. U chlapce se projevuje záhy koktavost a později žaludeční vředy. Dobrovolně opakuje poslední ročník měšťanky. Kdo by v tomto chlapci hledal pozdějšího významného spisovatele?

Po maturitě (1931) na učitelském ústavu v Kroměříži nastupuje na místo výpomocného učitele do Karviné (chtěl poznat kraj Petra Bezruče). Ve Slezsku nachází svůj druhý domov. Tato oblast ho inspiruje k vytvoření sedmi baladických próz Olza (vytištěné v tehdy věhlasné vyškovské Obzinově tiskárně, 1937), povídkového souboru Cesta k tichému domu a románu František chce být spravedlivý. A především pak k románu oceněnému vzápětí státní cenou Pole kráčí do hor, v němž oslavil lidskou pokoru ve snášení životních útrap. V nelehké válečné atmosféře nalézá oporu v křesťanské morálce a vytváří rozsáhlý román, který vyšel ve dvou svazcích: Advent Jakuba kříže a Hle, čas příjemný (1944). V téže době vzniká snad nejzdařilejší a nejzávažnější jeho dílo Mrtvá řeka – ochrana čistoty vod se stává symbolem boje za očistu společenského života. Až vizionářsky působí druhá rovina románu: jestliže sobectví několika lidé převládne nad zájmem celku, dojde ke konfliktu, který vyústí nakonec v tragédii. V příběhu o řece triumfuje touha po majetku.[1]

Za svého pobytu v Orlové si učitel Dvořáček pořizoval zápisky o lidové tvořivosti; vytěžil z nich soubor lašských pohádek Boží země a sbírku lidových pověstí a zkazek Stará píseň.

Stihl ještě napsat čtyři povídky pro mládež, vyšly však již posmrtně pod názvem O děvčátku, které přivedlo jaro.

Po ztrátě českého pohraničí se vrací do Ivanovic. Zapojuje se do kulturního života rodného města – opět i zde zakládá dětský pěvecký sbor, s přáteli pak hudební kvarteto, působí v ochotnickém divadle, píše pro něj divadelní hry. Nadále zůstává členem ilegální odbojové organizace Obrana národa. Především však intenzivně tvoří. Do konce války stačil vydat celkem šest knih; dalších pět vyšlo až posmrtně. Byl dvakrát zatčen. Poprvé mu nic nedokázali, a tak byl propuštěn. Druhé zatčení jej však již přimělo strávit poslední válečný rok v nacistickém vězení; v hektickém chvatu v nehostinné káznici ve Cvikově (Zwickau) vznikl jeho poslední opus Živ buď, neumírej.

Domů se navrací s podlomeným zdravím 18. května 1945, ale již 20. srpna téhož roku v brněnské nemocnici u sv. Anny umírá. Je pohřben na čestném místě brněnského Ústředního hřbitova – v bezprostřední blízkostí Jiřího Mahena a Leoše Janáčka, jehož hudbu miloval a hodlal o něm napsat životopisný román. Česká literatura tak ztratila nesporně talentovaného epického vypravěče. Lze jen litovat, že mu nebylo dopřáno dokončit své slibně započaté dílo. Zemřel mlád třicet čtyři let – parafrázujeme-li poslední slova jiného básníka tohoto kraje. Zůstalo po něm nepřehlédnutelné dílo.

Literatura:

Raška, V. (ed.): Literární odkaz Karla Dvořáčka. Sborník z konference. Vyškov 2005, 40 s.

Raška, V.: 110 let veřejné knihovny ve Vyškově. Vyškov 2006, 96 s.

Svoboda, J.: Bloudění a nalézání. In Tvorba a region. Ostrava 1974, s. 208.

Vlašín, Š.: Karel Dvořáček – život a dílo. Ostrava 1987, 168 s.

[1] Svoboda, J.: Bloudění a nalézání. In Tvorba a region. Ostrava 1974, s. 141.