Devadesátiny! To je důvod k oslavě!

V tomto roce oslaví kdekterá knihovna v Česku svoje devadesátiny. Je to proto, že většina z nich vznikla v návaznosti na první knihovnický zákon z roku 1919, ale zmiňovat zde společnou knihovnickou historii by asi nemělo smysl.

My jsme se rozhodly (jsme tu tři knihovnice) pro knihovnickou oslavu hned z několika důvodů. Ten nejhlavnější byl posílit pozici knihovny v srdcích obyvatel a v kasičce města. Proč také ne, ráda říkám, že čtenáři jsou největší zájmová skupina ve městě.

S přípravami jsme začaly hned po novém roce. Oslavit devadesátku na nádvoří zámku, kde knihovna sídlí, nám připadalo jako báječný nápad, v únoru jsme si myslely, že květnová sobota bude ternem, co se počasí týká. Nějak jsme pozapomněly, že březen do knihovny vlezem, duben ještě tam budem a na cosi o májovém počasí...

Na nádvoří se chystaly oslavy velkolepé, se stánky s občerstvením, s pódiem pro účinkující, zvučící aparaturou, se spoustou židlí pro diváky. Myslely jsme na všechno a na všechny.

Není nad to, vsadit na jistotu. Naší jistotou bylo pásmo žáků ze základní školy. Vděčně jsme vzhlížely k paním učitelkám, které s dětmi připravily literárně dramatický program. Stihla se i strašidelná pohádka dětí z dramatického kroužku. Stihly jsme i popřát naší „Čtenářce století“ paní Marii Fojtové, která byla tímto velice potěšena, ale odmítla zůstat, protože jí doma kynuly buchty.

Stihly jsme utéct před deštěm do knihovny, kde se četlo. Tedy bylo nám čteno. Smála jsem se nahlas a byla ohromně potěšena, když frajeři z osmiček a devítek četli Fulguma nebo Šabacha. Naší třešničkou na dortu a hlavně dárkem pro Rosičáky bylo Listování s Lukášem Hejlíkem.

V životě jsem se tolik nenahonila, nenanosila židlí a nebyla nervozní, veselá, uštvaná a spokojená.

Déšť nás pronásledoval na každém kroku, a o to potěšenější jsme mohly být s účastí. Devadesátku knihovny s námi přišlo oslavit na tři sta lidí.

…a jak se vlastně knihovně vede? Co na to říct? Minulý týden jsem seděla nad hromadou vyřazených knih, dávala razítko „vyřazeno“ pod nádherná kulatá razítka z dob, kdy byla knížka majetkem místního čtenářského spolku nebo převedená ze zrušené okresní knihovny nebo v ní bubákovalo hranaté razítko z Gottwaldovy knihovny. Tahle historie je knihovnám často společná. Záleží na penězích, kterými město vládne. Co z toho vyplývá? Že se musíme hodně snažit. A to je vlastně dobře. Podlézáme čtenářům, třeba malým úžasným váledlem, takovou malou zašívárnou, kam není skoro vidět a kde se dá opravdu válet s knížkou. K těm starším se dobýváme přes sociální sítě. Je hodně dobré, že jim nevadí mít knihovnu „v přátelích“ a dokonce s ní komunikovat jazykem svého kmene. Těm ještě starším zveme cestovatele, spisovatele a jiné celebrity a tu a tam s nimi posedíme při literárních kavárničkách. Všem nakupujeme knížky, čtečky a sledujeme, co se kde šustne v knihovnické branži.

Vlastně děláme to, co se v knihovnách dělává. Tedy ve většině. A proto každé knihovně přeji vše nej, ať se jí daří a může v klidu hekticky oslavit svoje výročí.