Neseme si v genomu sobecký, ofenzivní program (Zamyšlení nad filosofickými publikacemi Josefa Šmajse)

Pochopit určité filozofické stanovisko vyžaduje především ochotu naslouchat. Umíme to? Když se probírám filozofickými esejemi Josefa Šmajse, ptám se tak znovu. Tento brněnský vědec, inženýr a filozof, je jednou provždy spjatý s evoluční ontologií. Jeho základní filozofické práce: Ohrožená kultura, Potřebujeme filosofii přežití? Filosofie psaná kurzívou, O přírodě, kultuře a filosofii, Filosofie – obrat k Zemi, rovněž jeho úvahy o povaze konfliktu kultury s přírodou, shrnuté v knize Tři hlasy (jsou zde zastoupeny i úvahy Ivana Klímy a Václava Cílka) nebo apelativní Nájemní smlouvu se Zemí, můžeme snadno vyhledat v knihovnách, v oddělení odborné literatury. Ovšem druhá věc je, zda vše, co si v nich přečteme, také pochopíme a přijmeme za své.

Sám autor v jednom rozhovoru přiznává, že když přednesl veřejnou přednášku na téma: Co je poznání?, v níž obhajoval dvě hlavní teze: „1. že poznávají všechny živé i kulturní systémy (kulturní pochopitelně prostřednictvím člověka); 2. že poznání není jen gnoseologickou, ale především ontickou procedurou, tak těmto dvěma tezím, dle jeho vlastních slov, klasický historik filosofie na první poslech rozumět nemůže.“ (O přírodě, kultuře a filosofii)

Znepokojuje mne otázka, zda mohou Šmajsovu dílu (a naléhavému hlasu) porozumět jeho vzdělaní, ale jinak vychovávaní současníci. Neboť jsme si všichni ze škol přinesli zakořeněné přesvědčení, že naše Země, se vším, co poskytuje, se - obrazně řečeno - točí kolem nejvyšší bytosti, a tou je člověk. Jsme náchylní sami sebe uklidňovat, že příroda si vždy uměla pomoct sama. Protože „ve škole se neučí, že kulturou způsobené vymírání druhů je barbarským spalováním vzácných originálních „textů“ živé přírody, že jde o neomluvitelné a nenapravitelné ničení přirozené genetické informace“(Ohrožená kultura). A možná se leckdo z nás v duchu přidává k výtkám, že se učený profesor Šmajs v podstatě znovu a znovu vrací k základním tezím, třebaže filozofie nabízí tolik dalších možností k tvůrčímu přemítání. Na podobné námitky odpovídá Šmajs velice trefně poukázáním na vědeckou posedlost Gregora Mendela, dnes světoznámého brněnského vědce, který „když objevil faktory dědičnosti, tj. vnitřní informaci živých systémů, trval i proti lhostejnosti a výtkám oponentů na svém základním zjiště.“ (O přírodě, kultuře a filosofii).

Znepokojuje mne, zda budeme ochotni sledovat autorovy úvahy o přirozené biotické informaci i informaci sociokulturní (Filosofie psaná kurzívou). Obávám se také, že  může dojít k nedorozumění, jako by Josef Šmajs vyčítal lidem, že stále něco vynalézají, že naše lidská kultura a vyspělá civilizace, dokonce lidská řeč je prokletým výmyslem. Lapidárně řečeno, jako by nás posílal zpět na stromy, jenže my s falešným chrupem už nerozlouskneme žádný ořech.

A do třetice: už bylo napsáno a zfilmováno tolik katastrofických scénářů, že Šmajsův naléhavý hlas může být chápán jen jako jeden z dalších…

On přitom jen vědecky přesně a bez spekulací dochází k závěru, jaké nebezpečí hrozí… přírodě? Jistě, ale také kultuře, civilizaci, lidem. Nemluví o nebezpečí z kosmu, nemanipuluje s lidským vědomím, není žádný falešný mág, který chladnokrevně děsí lidi propočtem blížícího se konce světa. Jen upozorňuje na to, co víme a denně pozorujeme všichni. Když Josef Šmajs píše, že „ nynější kulturu vytváříme

(v souladu s naší geneticky předepsanou útočnou adaptivní strategií) jako kulturu protipřírodní, z ekonomického hlediska liberálně tržní a abioticky protipřírodní“ (Potřebujeme filosofii přežití?), vyslovuje to, na co si stěžujeme také, ovšem prostšími slovy: že mnohé mořské pláže jsou obehnány hradbami přepychových hotelů; že na orné půdě často za úplatu se staví nové rodinné domky; že hromadíme věci, z kterých se vzápětí stává odpad; že drancování země neumenší lidskou chudobu a bídu; že se handrkujeme o moc a říkáme tomu ideologie; že po této zemi neputujeme jako pokorní poutníci, ale křižujeme ji sem a tam, ale kde vstoupíme, už tráva neroste. A bohužel to není myšleno obrazně. Neboť řečeno jeho slovy: „A dnešním nevratným poškozováním přírody již na dluh vůči příštím generacím dávno žijeme.“ (Tři hlasy). I proto: „Lidmi vytvářené hodnoty nemohou tedy být trvalými, ani nejvyššími: mohou být pouze dočasnými antropologickými hodnotami relativními.“ (Filosofie psaná kurzívou). Neboť: „Lidé jsou částí Země, ale v rozvrácené biosféře nebude ani člověk přírodou chráněným druhem.“ (Nájemní smlouva se Zemí).

Je paradoxní, že tento brněnský vědec, který je zván na vědecké konference a kongresy v různých zemích světa a jehož práce jsou přeloženy do mnoha světových jazyků, je u nás nedoceněn. Moravský Don Quijote? Zásadně odmítám. Neboť čím častěji čtu jeho knihy, tím je mi jasnější, že to není on, kdo jede na kulhavé Rosinantě…