Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

Překlad Petra James
Grafická úprava: Martin T. Pecina
Vydal Host 2010, 208 stran.

V této praktické, zábavné a inspirující knize se Pierre Bayard vyznává ze svého láskyplného vztahu ke knihám a současně se zamýšlí nad tím, co pro nás knihy znamenají a jak nás proměňují.

Pierre Bayard (1954) je francouzský literární teoretik, profesor francouzské literatury na Université Paris a psychoanalytik. Kniha Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, vyšla v roce 2007 a stala se ve Francii bestsellerem. Jeho nejnovější kniha vydaná v roce 2010 se jmenuje Et si les œuvres changeaient d'auteur? (Co kdyby knihy měnily autora?) a jedná se o esej usilující ve stejném  provokativním duchu o přehodnocení našich zažitých myšlenkových stereotypů souvisejících se čtením a literaturou.

Motto: Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý. Oscar Wilde

Přes tento provokativní úvod přivádí Pierre Bayard čtenáře na začátek svého prologu, ve kterém se dovídáme o autorovi a o tom, proč se rozhodl věnovat tomuto – podle jeho názoru – tabuizovanému tématu. Jako důvod tabuizace předkládá ve společnosti obecně rozšířenou „povinnost číst“, danou existencí souboru tzv. kanonických textů, jejichž znalost je podle všeobecných měřítek nezbytným předpokladem každého vzdělaného člověka.

Druhou zažitou normou je „povinnost přečíst všechno“, neboť jestliže je nepřijatelné nečíst, je neméně přijatelné neznat celý kánon společensky uznávaných děl.

Posledním předsudkem je představa, že pokud chceme mluvit o jakékoli knize, je nezbytným předpokladem se s knihou seznámit a přečíst ji. Podle názoru Pierra Bayarda je však možné hovořit o knihách, které jsme nečetli, navíc možná s člověkem, který danou knihu také nečetl.

Negativním důsledkem všech těchto předsudků je všeobecné pokrytectví, které panuje ve společnosti, a to včetně názorů na čtení knih.

Kniha (autorem označená jako esej) je rozdělena do několika částí. Úvod věnuje pozornost základním typům nečtení, které se však neomezují pouze na situace, kdy knihu vůbec neotevřeme. Do nečtení patří také knihy, které jsme pouze prolistovali, o kterých jsme slyšeli, ale i takové, na které jsme zapomněli.

Druhá část knihy se věnuje analýze knih, o kterých jsme nuceni mluvit, aniž bychom je kdy četli.

Třetí a nejdůležitější část byla – jak uvádí autor – přímou motivací k napsání díla. Tvoří ji soubor rad shromážděných v čase stráveném nečtením. Tyto rady mohou sloužit všem, kdo se dostávají do situací, kdy se musí vypořádat se svojí neznalostí některého titulu, eventuelně jak z těchto situací případně i něco vytěžit.

Hned v úvodu seznamuje autor se systémem zkratek, který sám vytvořil, a navrhuje je jako určitý společenský úzus při citování literatury. Jak sám uvádí: „Tato označení…mají doplnit tradiční poznámky pod čarou, uvádějící knihy, které autor teoreticky přečetl“ (s. 14).

Tento systém poznámek doplňuje o další skupinu vyjadřující čtenářův názor na citované knihy, ať už je četl či nikoli. Tento nový poznámkový aparát – a autor doufá, že bude jednou obecně přijat – má ukázat, že náš vztah ke knihám není jednotným, souvislým, uceleným procesem, ale je oblastí, ve které se mísí a střetávají vzpomínky. Tato oblast je pro nás přínosem do té míry, do jaké tyto vzpomínky dokážeme oživit.

NK – kniha, kterou neznáme

PK – kniha, kterou jsme prolistovali

SK – kniha, o které jsme slyšeli

ZK – kniha, na kterou jsme zapomněli

++ velmi pozitivní hodnocení

+ pozitivní hodnocení

- negativní hodnocené

-- velmi negativní hodnocení

Jako potvrzení toho, že není nutné znát obsah knih a přesto je možné o nich zasvěceně hovořit, je příklad knihovníka z románu Roberta Musila Muž bez vlastností, který šokuje svým tvrzením: „Je to tajemství všech dobrých knihovníků, že z literatury, která je jim svěřena, nikdy nic nečtou než tituly knih a rejstřík. Kdo se pustí do obsahu, je jako knihovník ztracen…nikdy nezíská přehled!“

Obecně jakékoli setkání s velkým množstvím knih podporuje myšlenku nečíst vůbec:

Jak si neříct tváří v tvář nesčíslnému množství publikovaných knih, že jakákoliv četba, byť by byla znásobená celou délkou života, je ve srovnání se všemi knihami, které nikdy nepoznáme, naprosto marná?

Čtení je především nečtením. Gesto, s kterým bereme do ruky knihu a otevíráme ji, zastírá souběžné protikladné gesto, a to i u vášnivých čtenářů, kteří svůj život zasvětili četbě. Toto nechtěné gesto, které tak uniká naší pozornosti, spočívá v tom, že nikdy do ruky nevezmeme a neotevřeme všechny ostatní knihy, které bychom si za jiných okolností mohli zvolit namísto oné šťastné vyvolené (s. 22).

Jednou z užitečných a praktických rad Pierra Bayarda je najít místo díla v kolektivní knihovně. Jak připomíná – „vzdělanost je především schopnost orientace“. „ Být vzdělaný neznamená mít přečtenou tu či onu knihu, ale umět se orientovat v jejich celku…a to, co na knize je důležité, je její vztah ke knihám, které ji obklopují“( 26).

Součástí kolektivní knihovny je tzv. vnitřní knihovna, na jejímž základě si budujeme svou osobnost a která následně určuje náš vztah k textům a k druhým lidem.Zde se potkávají fragmenty zapomenutých a imaginárních knih, jejichž prostřednictvím vnímáme okolní svět.

Je proto důležité brát v úvahu celou kolektivní knihovnu, nikoli jednu jedinou knihu.

Pro opravdového čtenáře, který přemýšlí o literatuře, není důležitá jedna kniha, nýbrž jejich celek. Jestliže zaměříme pozornost na jedinou z nich, riskujeme, že ztratíme celek z dohledu. A také riskujeme, že si neuvědomíme existenci obecného řádu, kterému se všechny knihy podřizují. (s. 47)

 Nabízí se však otázka, zda stačí redukovat svůj vztah ke knihám na pouhou formu, byť v nejnutnějších případech, kdy se od nás očekává přehled a všeobecná znalost tématu.

Kniha to není jen místo v linearitě vývoje. Svým obsahem totiž dílo čtenáře utváří, formuje, mění – a o tento zásadní aspekt je ochuzeno každé setkání s literaturou, které se omezuje pouze na formální stránku díla.

Pokud se totiž do díla neponoříme, nemůžeme nasát jeho atmosféru, tzv. se v něm ztratit, nechat se unášet příběhem, být ovlivněn, utvářen a zejména a hlavně tím obohacován.

Otázka tedy zní – co je víc? Znát místo díla v linearitě a kontextu literárního vývoje, vypadat učeně, ale víceméně pokrytecky předstírat něco, co vlastně není, anebo nechat na sebe dílo působit, otevřít se mu a stát se po jeho přečtení někým o trochu jiným, ale na druhé straně otevřeně přiznat, že všechno opravdu neznáme.

Pierre Bayard hledá cestu mezi oběma póly a zdá se, že je ve svém hledání úspěšný.

Doba, společnost si žádá vzdělané osobnosti, které nepřekvapí žádné téma, alespoň v té míře, že jsou schopny přiměřeně reagovat a prezentovat svůj názor. Umět zařadit jakoukoli knihu do kolektivní knihovny je v současné společnosti potřebný a chvályhodný počin. Ale je na každém z nás, zda se na této cestě zastavíme a spokojíme s takto dosaženým poznáním nebo půjdeme vstříc autorovi a necháme na sebe působit jeho myšlenky, pocity a poselství, které ukryl ve svých knihách. Protože na této cestě je jedno velké nebezpečí. Už nikdy se z ní nevrátíme takoví, jací jsme se na ni vydali. Ale právě v tom je poselství knih – proměňovat naše duše a náš pohled – na život, na naše blízké a v neposlední řadě na sebe sama.