Nejzábavnější povinná literatura pro knihovníky!

Není snad nutno představovat Antonína Přidala poučenému čtenáři – jen připomeňme, že dnešní profesor Divadelní fakulty JAMU byl za svého života rozhlasovým redaktorem, spolupracovníkem významných časopisů (zejména Hosta do domu a Světové literatury), překladatelem prózy, poezie i dramat, scénáristou, editorem a mnohým dalším, čím ho učinil život, někdy příležitost, jindy nutnost. Antonín Přidal je ve věku, kdy je záhodno bilancovat – jedni píší paměti, druzí nás zavalují svými nově zredigovanými spisy, jiní svými spisy nejnovějšími. Přidal však, ač by měl jistě mnoho co k vydání, se střízlivostí pro sebe typickou, literární trh nezavaluje a papírem neplýtvá. Tím spíše bychom neměli přehlédnout jeho prozatím poslední vydanou knihu s prostým názvem

Potulky knihami a časem

(Barrister and Principal, Brno 2011. 176 s. ISBN 978-80-87474-37-2).

Čtenář, který je zvyklý knihy číst kvůli poučení a užitku, bude asi brzy zmaten – proč proboha nám předkládá ctěný univerzitní profesor úvahu o Shakespearovi, Prokofjevovi a happy endech vedle kapitoly se slibně genderovým názvem „O ženských jazycích“, která je průhledem do jazyka klevetivých, uštěpačných a vůbec podezřelých ženštin, pak listuje Sušilovým kompendiem lidových písní, připomene Leo Rostena a stvoří mu prostřednictvím románového profesora Parkhilla portrét i nekrolog, jinde se zas zabývá bizarnostmi rakousko-uherských učebnic řeči české, vojáckou korespondencí, kouzlem hádanek, přísloví a mnohým dalším. A pak je další přísná otázka: co to má být u všech všudy za žánr? Eseje prý to být nechtějí, píše sám autor v úvodu, na kritický vědecký text je to příliš literární, na fejetony je to dlouhé, tematicky až příliš rozmanité, způsobem výkladu zcela podezřelé (ctěný profesor se někdy drží tématu, jindy se dostane od Shakespeara k osudům Prokofjevovy ženy, případně mísí úvahy o nálezech v alpských ledovcích s historickými studiemi o bojích na italské frontě za první světové války).

Nezbývá nám než kapitulovat – přiznávám, že radostně kapitulovat, přestat knihu úzkoprse poměřovat pragmatickými účely i žánrovými pravidly, a prostě přiznat, že to, co Přidalova kniha přináší, je zcela něco jiného: je to občerstvující kniha osobního a osobitého rozvažování nad mnohobarevným materiálem literárního, jazykového a kulturního dědictví naší civilizace, kniha, která nemá jiné ambice, než skromně nabídnout drobné postřehy, delší i kratší úvahy, bez velkého úsilí stát se zásadním „esejem“. Leč právě tato skromnost a střízlivost, s nimiž Přidal bloumá rozličnými knižními svazky a jako by jen mimochodem trousí své postřehy, nenápadnost uvažování, které se tváří jako pouhá série případných poznámek na okraji cizích textů, činí dílo navýsost potěšlivým čtením.

Je to kniha, která nesnáší čtenáře zbrklého a hltavého, nechce být studována, prostudována a odložena. Je to kniha, která se nenechá číst ve spěchu a nenechá se přečíst celá najednou – je nutno číst ji jen tak, pro radost, každý den kousek, kapitolku, jednu úvahu a dost. Šetřit si ji jako vzácné koření, kterým vskutku je.

Mluvím-li o lehkosti knihy, musím na druhou stranu dodat, že ve všem tom pobaveném rozvažování není nouze o existenciální momenty. Přidal je ale z cudných a střízlivých autorů, kteří se úzkostlivě bojí falešných slov i slov velkých – oč působivější jsou pak mezi vším tím (zdánlivě tak snadným) probíráním literárních krás i obskurností drobné průkmity smrtelných obav. Jde tedy nakonec – navzdory tomu, že se tím nechce chlubit – o knihu bilanční, psanou mužem, který již ví své a mnohé o životě.

Mohl bych tu přidávat další a další neobratné postřehy o Přidalových postřezích, závěrem však upozorním na jeden – pro knihovníky obzvlášť zásadní – rys těchto Potulek…

Kniha se, jak autor připomíná v úvodu, opírá o jeho literární pořady, cykly jakýchsi rozhlasových magazínů Potulky knihami a minulostí a Potulky knihami a časem. Když si uvědomíme, kolik toho v rozhlase kdysi zaznělo, tušíme, že by autor mohl říci víc – podlehneme-li kouzlu jeho distingovaného rozvažování, toužíme, aby více napsal – ovšem nezbývá nám, než respektovat jeho rozhodnutí držet se vlastně zpátky. Přidal v úvodu připomíná, že upravoval, přepisoval a škrtal – jako celek tak kniha nejen těší, baví a fascinuje, ale nakonec vyzývá k pokračování, vyzývá k vlastnímu putování knihami a časem, k vlastnímu objevování. Tento rys, vedle všech radostných objevů, které nám Antonín Přidal „servíruje“, je ale rysem nejzásadnějším, skrze nějž – doufám – mohou další a jiní podlehnout kouzlu čtení, objevit potěšení ze soukromého tápání labyrinty knih a knihoven.