Jubileum Jana Skácela

V úterý 7. února 2012 tomu bylo devadesát let, co se ve Vnorovech u Strážnice narodil básník Jan Skácel. Jeho životní osudy a básnickou tvorbu jsem dost obsáhle připomněl v Duze 1/2007, a tak nyní budu stručnější. Nejprve udělám nástin Skácelova života a jeho literárních aktivit a pak se více zastavím u skácelovského čísla revue ROK 1/1992, byť i o něm už byla před pěti lety řeč.

Čas dětství Skácel prožil v Poštorné a v Břeclavi. V roce 1941 ukončil studium na reálném gymnáziu v Brně-Králově Poli a pomaturitně pracoval jako nádeník a uvaděč v brněnském kině Moderna; od konce roku 1942 byl totálně nasazen v Rakousku. V letech 1945-1948 studoval na Masarykově univerzitě češtinu a ruštinu, avšak studia nedokončil. Roku 1948 se stal redaktorem kulturní rubriky Rovnosti. Od roku1953 deset let působil v brněnské redakci Československého rozhlasu a v letech 1963-1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Po jeho zániku (1970) se věnoval literární tvorbě, dlouho však nesměl publikovat. Do české literatury se oficiálně vrátil až na prahu osmdesátých let. Zemřel 7. listopadu 1989 v Brně, kde byl také pohřben.

Literární tvorba

Svou básnickou prvotinu nazvanou Kolik příležitostí má růže Skácel vydal v roce 1957. Zkoncipoval v ní základní prvky své poetiky a současně se tematicky zaměřil na základní lidské hodnoty. V následujících dvou sbírkách Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) akcentoval dramatičnost a tragiku lidského bytí. Své první tři tituly vydal roku 1966 společně pod názvem Vítr jménem Jaromír (takto původně pojmenoval úvodní báseň ze sbírky Co zbylo z anděla, věnovanou Jaromíru Tomečkovi). Jeho další sbírky Smuténka (1965) a Metličky (1968) charakterizuje ústup dříve hojného volného verše.

V sedmdesátých letech a na počátku následujícího desetiletí Skácel vydával své verše v zahraničí, například v Torontu, Hamburku a v Mnichově. Svůj oficiální návrat do literatury zahájil svazkem Dávné proso (1981), po němž následovaly sbírky Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), v níž mimo jiné ztvárnil pocity „zakázaného člověka“. Evokace osobní situace a reflexe doby obsahuje i jeho poslední kniha A znovu láska (1991).

Všechny uvedené tituly vyšly souhrnně v brněnském nakladatelství Blok jako Básně I a II (1995-1996), jejichž editorem byl Jiří Opelík. Skácelův odkaz zahrnuje rovněž několik výborů a publikací bibliofilského rázu, jakož i práce patřící do literatury pro děti a mládež: z nich vynikají především knihy Uspávanky (1983), Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988), souborně vydané jako Básně pro děti (1996). Pominout nelze ani Skácelovo převyprávění Kuldových pohádek (Pohádky z Valašského království, 2006). Obdobně nepominutelné jsou i takzvané malé recenze, mající rysy fejetonu či sloupku. Původně vycházely v Hostu do domu a později z  nich byly sestaveny knihy Jedenáctý bílý kůň (1964) a Třináctý černý kůň (1993).

Jan Skácel přispíval též do řady periodik a různých sborníků, psal rozhlasová pásma, překládal divadelní hry a pořádal výbory z tvorby jiných básníků, například Oldřicha Mikuláška či Karla Kapouna. Za pozornost stojí i jeho dopisy, jež si vyměňoval s Jiřím Friedem (Vzájemná korespondence, 2001). Za svou literární činnost, kterou detailně analyzuje monografie Zdeňka Kožmína Skácel (1994), byl poctěn Novinářskou cenou Karla Poláčka (1967), Petrarkovou cenou (1989) a Středoevropskou cenou za literaturu (1989).

Revue otevřené kultury

Jan Skácel se každé úterý scházíval se svými přáteli v brněnské kavárně Bellevue, kde se také promýšlela koncepce časopisu, který by navazoval na Hosta do domu. A tak se zrodilo nulté číslo revue ROK, tedy „revue otevřené kultury“, vydané roku 1985 jako zvláštní příloha Zpravodaje Národního výboru města Brna. Pravidelné vycházení této revue však umožnila až změna společenských poměrů v roce 1989. Skácel se toho už nedožil, avšak stihl napsat pár slov redakci „na cestu a první vykročení“, která pak vyšla v prvním čísle jako úvodník. Mimo jiné tu napsal:

„Všelicos byste měli hned na začátku vynechat. Především všechny zavedené živnostníky té či oné provenience. Je mnoho tichých a nenabízejících se a ty byste měli hledat jako proutkaři hledají virgulemi pramen. Co by jistě bylo nové a co stojí za úsilí, je nový tón. Klidný a objektivní. To je něco, co je ve vzduchu, po čem čtenář, matený ze všech stran, záhy instinktivně zatouží. Nebude snadné takové předsevzetí, pokud se ho odvážíte, opravdu uskutečnit. Vyžaduje to nejen pracovitost, ale i odvahu nebýt jenom s někým a některými proti někomu a některým…“

Revue ROK, jež vycházela v letech 1990-1993, se tento apel snažila uskutečňovat. Své stránky nabízela autorům z oblasti literatury, divadla, výtvarného umění, filmu i hudby. Před dvaceti lety, kdy byla jejím vydavatelem Společnost Jana Skácela, připomněla básníkovy nedožité sedmdesátiny monotematickým číslem 1/1992. Přispěli do něj mnozí spisovatelé, třeba Milan Kundera, Josef Škvorecký, Ludvík Kundera, Jaromír Tomeček, Ivan Diviš, Karel Šiktanc, Ota Filip, Petr Král, Pavel Šrut, Jindřich Zogata nebo Zdena Zábranská, dále literární vědci Jiří Opelík, Zdeněk Kožmín, Milan Suchomel či Vladimír Křivánek, výtvarníci Jiří Kolář, Petr Skácel a Jan Steklík i představitelé dalších profesí. Ve zmíněném čísle byly přetištěny rovněž některé Skácelovy texty a jeho součástí byly i rozličné fotografie, kresby a karikatury.

Přibližme si tento hold třemi úryvky. První z nich pochází ze studie Vladimíra Křivánka, v níž je Skácel právem označen za velkého básníka ticha: „Pro takového básníka, jakým byl Skácel, se ticho stává noetickou kategorií, měřítkem hodnot, východiskem poznání, podmínkou citového života. Ticho se stává básníkovi i kategorií morální, podmínkou vnitřní morální soudržnosti, garantem dobra a lásky, varováním před ustavičně nás ohrožujícím zdrojem zla a násilí v člověku. U Skácela nezřídka ticho souvisí s pojetím času, s motivem dávna, kdysi, něčeho minulého, zapomenutého, zasutého, uplynulého. Ticho se v jeho poezii stává cennou, klíčovou hodnotou, mnohorozměrnou kategorií, mnohotvárným prostorem pro polysémii smyslu. Skácelova poezie je mimo jiné i důkazem, že básnické slovo roste z kořenů ticha a musíme je vnímat na jeho pozadí, že bez hlubokého vědomí ticha není ani hudby, ani poezie, ani skutečného lidství.“

Druhý, dosti úsměvný text napsal Ludvík Kundera: „ Skácel byl knihožrout. Knihy nosil stále v podpaždí (druhou ruku měl rezervovanou pro zacházení s nezbytnou cigaretou), kapsách svrchníku (výjimečně i saka), později, jak jich přibývalo, stále častěji v síťovce. Tak vášnivému hltači bylo obtížné knihu nepůjčit – akt vracení býval pak dlouhodobý i dramatický…“

Autorem poslední ukázky je Jiří Opelík, Skácelův hlavní editor a blízký přítel: „Neznám v české poezii básníka, který by svrchovaněji a také naléhavěji než Skácel dovedl vyslovit duchovní klima vypleněné a oněmělé pustiny reálného socialismu i třeskutou únavu z něho, ale poté i námahu procesu, v němž národ jde za vlastní bolest, za vlastní strach, za vlastní němotu – ke své svobodě.“