Tak jdete pomalu po městě dětství...

Tak jdete pomalu po městě dětství...

 (Dvacet let od smrti Ivana Blatného)

 „Tak jdete pomalu po městě dětství, sníte, / obelisk, Františkov, tunel a po Trnité, / tam, kde vás vzrušuje tak mnohý pustý dvůr / a na něm truchlivé železné harampátí, / po této ulici, utkané z dýmu chmur...,“ pokračuje báseň citovaná v titulu. Je z cyklu Melancholické procházky, knížky teprve dvaadvacetiletého brněnského rodáka Ivana Blatného. V Brně žil Blatný jen do svých osmadvaceti let, ale přesto je s moravskou metropolí spjat tak pevným poutem jako málokterý jiný literát. I v tom, co psal ve druhé půli života jako pacient anglických sanatorií, se vzpomínky na Brno a dávné přátele objevují bezmála v každé básni.

Ivan Blatný se narodil 21. prosince 1919 jako jediný syn předčasně zemřelého prozaika a dramatika Lva Blatného (1894–1930), jednoho ze zakladatelů Literární skupiny, která sehrála ve dvacátých letech minulého století v české literatuře významnou roli. Otce ztratil v deseti letech a maminka, rovněž už delší dobu nemocná, zemřela, když Ivanovi bylo o málo víc než třináct. O nadaného, trochu přecitlivělého chlapce, mezi jehož zájmy byly vedle četby i filatelie, loutkové divadlo a sport, se potom starala babička Anna Klíčníková. Po maturitě na klasickém gymnáziu (1938) studoval Blatný až do uzavření českých vysokých škol nacisty na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Za války pracoval v optickém obchodě, který patřil jeho prarodičům Klíčníkovým.

Už jako gymnazista patřil Ivan Blatný k hojně publikujícím autorům Studentského časopisu, tribuny literárně nadaných středoškoláků první republiky. Byl zastoupen i ve známém Jarním almanachu básnickém na rok 1940, který znamenal vstup Ortenovy (nebo také válečné) generace do literatury. V almanachu, uvedeném odvážnou předmluvou Václava Černého, našli čtenáři i verše Jiřího Ortena (pod krycím pseudonymem Karel Jílek), Josefa Kainara, Kamila Bednáře, Klementa Bochořáka, Jana Pilaře, Lumíra Čivrného, Zdeňka Kriebla, o něco staršího Oldřicha Mikuláška a dalších. Tři z autorů Jarního almanachu, Hanuš Bonn (byl skryt pod jménem Josef Kohout), Jiří Daniel (vl. jm. František Schulmann) a Jiří Orten, druhou světovou válku nepřežili. 

V témže roce jako Jarní almanach básnický vyšla i Blatného prvotina Paní Jitřenka (1940), sbírka, jež překvapila zcela nezačátečnickou formální vyspělostí. Jan M.Tomeš napsal, že nad tímto debutem se chvěla krásná motýlí křídla rozeného lyrika. V této první tvůrčí etapě byli Blatného vzory a učiteli především Nezval a Seifert, kteří k nám přenesli melodičnost a důvěrný tón poezie francouzských básníků z počátku minulého století. K Seifertovi se Blatný v Paní Jitřence výslovně přihlásil:

 Ať v poslední můj den mi oblá hudba zazní

  na křídlech holuba, jenž zavlažuje sad,

 a v jeho modravé a stesku plné lázni

 já budu průsvitně a jasně umírat.

 Pak ke mně nakloň se jak sněžné město, něho,

 ó potom čtěte mi Seiferta překrásného!

(Píseň o smrti a drahém básníkovi)

Zdrojem veršů Blatného prvotiny jsou zejména zážitky z městské a předměstské přírody, zpravidla na pozadí teskné kulisy mlhy nebo podzimního lijáku. Často do jeho básní pronikají i ozvěny dojmů z četby, výtvarného umění a hudby:

      Je říjen. Debussy v korunách přelévá se,

      vzdálený orchestr Ravela začal hrát.

      Bronzové úlomky ve vašich černých vlasech,

      toť píseň podzimní a tu mám strašně rád.

      Milado, Miládko, má krásná přítelkyně,

      ten vítr slyším vždy až v hloubi srdce vát. (...)

(Vítr si hraje s milostným dopisem)

Paní Jitřenka měla velký úspěch u kritiky i čtenářů, třebaže se ozvaly i hlasy hovořící o přílišné idyličnosti a trochu laciné líbivosti melodických veršů. Ale doba okupace, kdy čtenáři hledali a nalézali v dílech našich básníků vlastenecké jinotaje, poznamenala i prvotinu idylika Blatného. V básni Půvaby jara Blatný píše:

Mé verše, plné kadeřavých snění

měsíčních mýtin, které odplouvají,

poslyšte dole, nejníž v sladkém háji:

Smrt. Zrada. Hanba. Bolest. Ponížení.

V básni Vánoce (jež není ze sbírky Paní Jitřenka), inspirované návštěvou u přítele Jiřího Ortena v Kutné Hoře, najdeme dokonce přímý útok na bezcharakternost, kterou s sebou nesla zlá doba: „...Drmolí svoje modlitby ve slujích katedrály / a možná právě před chvílí někoho poplivali.“

Blatný prožívá tehdy dobu nemalé popularity. Píší mu mladé čtenářky, které znají jeho podobu z fotografií v novinách, a básník nemá nedostatek krátkodobých lásek. Trvalejší vztahy navazuje většinou se staršími ženami, které jako by zastupovaly jeho matku. Jeho velká láska, herečka a recitátorka Milada Matysová (1903 -1985), byla starší o víc než šestnáct let.

Blatného druhá knížka Melancholické procházky (1941) je cele věnována Brnu - je to básnická oslava tohoto města, podobně jako byla Seifertova Světlem oděná oslavou Prahy. Původně se měla jmenovat Brněnské elegie. Stejně jako v Paní Jitřence rozplývají se i v Melancholických procházkách obrysy věcí v přívalu něhy a stesku, verše opět mají podmanivou hudebnost, ale objevuje se tu (zejména v konstrukci básnických obrazů) i cosi nového – básně inspirované dělnickými čtvrtěmi Brna a spolu s tím vědomí, že se ani v poezii nelze vyhnout rubu lidských osudů a temným stránkám života („... slyšel jsem do lomozu / řvát strachem dobytek, jejž hnali na jatky“).  V roce 1969, kdy se už blížil konec krátkého období svobody tisku před ruskou okupací a po ní, vyšlo v Brně nové vydání Melancholických procházek s ilustracemi a v grafické úpravě Jiřího Hadlače. Knížka nezvyklého vysokého formátu byla ihned rozebrána.

Výtky přílišného idylismu, které se ozvaly již nad Paní Jitřenkou a pokračovaly i po Melancholických procházkách, nebral Ivan Blatný na lehkou váhu. Už po vydání Jarního almanachu básnického psal Ortenovi, že by rád dostal do své tvorby více komplikovanějších zážitků a že je mu na zvracení, jestliže mu někdo servíruje „místo jablek »jablka slov«". V roce 1942 si začal psát s teoretikem Skupiny 42 Jindřichem Chalupeckým, který hodnotil jeho básně a vedl ho na další cestě. Blatného a Ortenův přítel Zdeněk Urbánek až do své smrti soudil, že Blatný pochybil, když se dal svést civilistním programem Jindřicha Chalupeckého. Podle Urbánka „uchvátili“ něžného lyrika Blatného energičtí modernisté Jiří Kolář a Chalupecký a negativně tím zasáhli do jeho vývoje. Blatného korespondence s Kainarem i Ortenem však svědčí o tom, že se k členství ve Skupině 42 propracoval sám a zcela organicky, protože si uvědomil, že s poetikou Paní Jitřenky by nemohl pokročit dál, byly možné jen variace a opakování. I Seifert ostatně po letech a za zcela jiných okolností opustil svou krásnou, ale rutinní melodičnost a přešel k prozaizovanému volnému verši.

Blatného třetí sbírka Tento večer vyšla až po válce, v roce 1945, ale většina veršů je z válečných let 1942-1945. Sbírku charakterizuje radikální rozchod s pravidelným melodickým veršem. Zároveň odkládá Blatný i tradiční „básnickou“ slovní zásobu a ustálené způsoby obrazného pojmenování. Uvědomuje si, že doba hálkovských básníků — pěvců minula, chce odpoetizovat poezii, naslouchat „hlasům činžáků“ a zachycovat bez výběru všechny, i ty nejvšednější chvíle života („Říkám, že každý okamžik je hoden básně!“). Jedním z cílů, o jejichž dosažení usilovali členové Skupiny 42 (teoretici Chalupecký a Kotalík, básníci Blatný, Kainar, Kolář, Hauková, výtvarníci Lhoták, Gross, Souček, Hudeček, fotograf Hák aj.), byla právě snaha zobrazit každodenní svět a především město jako nejtypičtější příklad stísňujícího prostředí, v jakém nás nutí žít moderní civilizace. Umění mělo hledat bezprostřední vztah ke skutečnosti a oprostit se od dědictví akademismu a fotografického realismu i konvencí zplanělého modernismu. Dnes se Skupina 42 považuje za nejvýznamnější a nejpůvodnější přínos válečné generace do české kultury.

Blatného verš nyní hojně využívá i brněnské obecné češtiny s prvky argotu:

Fanynko zaplať Nedám ti ani grécar

Kam ty peníze dáváš Žereš je nebo co?

To na mě neplatí ten tvůj šmajchl sbohem

Cigáne jeden Cigánské prolhané

Co já se nazmrzám To není žádné med

Vonedá přídu dom Co von tam sviňa dělal

Pré vod Koruny Ňákó finétlu

Tak já to zaplatím Kolik seš dlužné lumpe

Co já se nazmrzám Co já se natento!

Zavřete už tu bódu! A děte spat!

(Mikulášská noc)

 

Přímo „pop-artově“ působí, že Blatný zařadil do jedné básně (Podzimní den) přepis účtenky z brněnského koloniálu. Václav Černý, který ve svých starších článcích mylně stavěl Blatného až daleko za Kamila Bednáře, tentokrát brněnského básníka chválí. Oceňuje, že se Blatný „nebál v nové sbírce Tento večer opustit většinu svých dosavadních tvárných procédés; je skoro rázem po někdejším melodikovi a zmizel z něho téměř úplně vlahý básnický skleník lomeného slunce, útulný interiér plachého a zimomřivého samotáře...“

Poslední Blatného sbírkou před odchodem do exilu bylo Hledání přítomného času (1947; spolu s Mikuláškovými Pulzy cena v literární soutěži nakladatelství Svoboda, Mladá fronta a Práce). Název sbírky je obměnou titulu Proustova slavného románového cyklu Hledání ztraceného času. Blatný se tu většinou vrací k pravidelnému verši, který však zcivilněl a zbavil se poněkud laciné hudebnosti prvých dvou autorových knih. V Hledání přítomného času (a v několika závěrečných básních Tohoto večera) se Blatný vyrovnává s koncem války a osvobozením republiky. Jeho nepatetické verše (např.Večer v ty první dny aj.) se čestně řadí po bok nejlepších děl s tematikou května 1945. Je v nich mnohem víc životní pravdy než v tehdejších verších např. Vítězslava Nezvala a Vladimíra Holana, v nichž dominovala touha po pomstě za nacistické válečné zločiny. .

Nejpozoruhodnějším rysem knihy Blatného čtvrté sbírky je pojetí světa jako nedílné jednoty („ten v celku žitý svět, to je tvá poezie“). Drobná fakta všedního života klade Blatný do téže roviny jako významné historické události. Nejde mu však o „nezvalovskou“ dojmovou simultánnost, ale o pochopení smyslu všeho, co se na Zemi děje. Sbírku autor uzavřel drsnou, už tehdy protikladně hodnocenou alegorickou skladbou o mytické bytosti Terrestris (terra = lat. země). Snaží se v ní postihnout obě krajní polohy lidství - obětavost a oddanou lásku i násilí, krutost a bezohledné sobectví.

Po Hledání přítomného času rozepsal Blatný cyklus básní o Kolemjdoucím (snad inspirovaný Nočními chodci jeho přítele malíře Hudečka). Cyklus zůstal torzem, čtyři básně vyšly v letech 1946–1947 pouze časopisecky. Snažil se v něm za použití surrealistické veršové techniky zachytit pocity současného člověka tváří v tvář rozkolísané poválečné době. Někteří posuzovatelé hledají v těchto básních už známky autorova duševního rozkladu. Kolemjdoucí však jen pokračuje v rozvíjení intencí Skupiny 42 – Blatný chce, aby jeho text vypovídal o všedních dnech, ale i existenciálních dilematech obyvatel města. Proto nelze tyto texty hodnotit jako důkaz dezerce z družiny Chalupeckého stoupenců. Nemělo by se zapomínat, že přibližně v téže době Mikulášek napsal svého slavného Vyvolávače a prvoplánovou přitakávající poezii opustili i Halas a Holan.

Blatný byl obratný a pohotový básník (v tom připomíná Nezvala nebo Vrchlického), takže se nelze divit, že s úspěchem psal i pro děti. Vydal pro ně knížky Na kopané (1946) a Jedna, dvě, tři, čtyři, pět (1947).

Ivan Blatný

V závěrečných básních sbírky Tento večer a v Hledání přítomného času se už odráží Blatného nová politická orientace. V květnu 1945 vstoupil Ivan Blatný do komunistické strany (byl dokonce předsedou uliční organizace). Jako mnozí jeho vrstevníci byl i mladý brněnský básník, nadšený válečnými úspěchy Rudé armády, zprvu přesvědčen, že vítězství komunistických myšlenek bude znamenat konec věku sobectví, vlčí morálky i sociální a rasové nerovnosti. Mnohem dříve než u většiny ostatních však přišlo prozření. Ještě před únorem 1948 si Blatný uvědomil, že komunistická cesta, jež neguje demokratické instituce a zvyklosti včetně svobody projevu, je mylná, a vyvodil z této názorové změny krajní důsledky. Když se v březnu 1948 konal na Dobříši sjezd mladých spisovatelů, Blatný na tomto setkání chyběl. Byl totiž díky přímluvě Vítězslava Nezvala vybrán za člena spisovatelské delegace pozvané na studijní pobyt do Anglie. Tam pak krátce po příletu do Londýna předal tiskovým agenturám a BBC prohlášení o svém rozchodu s komunismem a požádal o azyl.

Český tisk, komunistickými vládci již dostatečně „usměrněný“, na to odpověděl tiskovou kampaní, v níž se museli od Blatného distancovat jeho přátelé ze Skupiny 42 i další spisovatelé a umělci. Poprvé bylo u nás rozhodnutí žít jinde než ve vlasti označeno za zradu a politický zločin.

Blatný byl – také vlivem časné ztráty obou rodičů – člověk psychicky značně labilní. První zprávy o projevech duševní nerovnováhy jsou již z gymnaziálních let. Obtíže pobytu v cizím prostředí i zprávy o tom, jak na jeho emigraci reagovali bývalí přátelé a česká média, na něj zapůsobily natolik depresivně, že musel být na čas hospitalizován v psychiatrické léčebně. Byl však brzy propuštěn (v této době jej podporovali v Anglii žijící čeští spisovatelé Ivan Jelínek a Karel Brušák a také anglický básník Stephen Spender, později – na sklonku života – mu pomáhal zejména Jiří Kolář) a spolupracoval pak v letech 1951—1954 s BBC a Svobodnou Evropou. Uveřejnil také pět básní v antologii české exilové poezie Neviditelný domov (1954). V roce 1954 přišlo nové zhoršení psychických potíží a Ivan Blatný potom až do konce života neopustil zdi útulků a léčeben pro lehčí psychiatrické pacienty. Jeho chorobu výstižně charakterizoval Blatného bratranec, brněnský univerzitní profesor MUDr. Jan Šmarda, který řekl, že nebyl zasažen ani Blatného intelekt, ani citová složka jeho osobnosti, byla však postižena stránka volní. O tomto stavu vypovídají i některé Blatného pozdní verše:

Vlaky bez kolejnic ubíhají po vodě

Veliké větve Páky marně brzdí

Oddejme se bezcíli a náhodě

 

Veliká volnost v srdci nachází prostranství nová

Průsvitnější a do fialova

(Podzim II, sb.Stará bydliště)

Po roce 1954 Blatný téměř přestal psát. Svůj čas tráví spolu s ostatními pacienty prací na zahradě, dívá se na televizi, může chodit na vycházky a číst, ale k soustavné tvorbě se mu nedostává sil a koncentrace.

Doma bylo Blatného jméno od roku 1948 tabu. Teprve v roce 1963 zařadili Jiří Brabec a Jiří Šotola dvě jeho starší básně do antologie A co básník a v roce 1964 přinesl heslo Ivan Blatný Slovník českých spisovatelů, redigovaný J. Opelíkem a R. Havlem (autorem hesla byl Š. Vlašín). Značné oživení zájmu o Blatného dílo přinesla svobodnější léta 1968 a 1969 V letech husákovské normalizace básník opět přestal pro čtenáře i školní hodiny literatury existovat. Kniha Tento večer, výbor z Blatného tvorby, který připravil autorův přítel, básník a výtvarný teoretik Jan M. Tomeš, byla zakázána a vyšla v rozšířené verzi až r.1991.

Roku 1969 navštívil Blatného v Anglii Jan Šmarda (podruhé byl u něho v roce 1978) a snažil se jej přesvědčit, že má jako básník ještě co říci a že by psaní vedlo i k zlepšení jeho zdravotního stavu. Téhož roku ho v Ipswichi vyhledal i brněnský středoškolský profesor a básník Vladimír Bařina. Blatný se po setkání se Šmardou skutečně k psaní veršů vrátil a některé z nových básní posílal Šmardovi a jeho ženě do Brna. Šťastný obrat přinesla r.1977 návštěva anglické zdravotní sestry Frances Meachamové u její přítelkyně prof. Štěpánky Rackové v Brně. Obě ženy se poznaly za války v Anglii, kde tehdy Š. Racková žila. U prof. Rackové se F. Meachamová setkala s Vladimírem Bařinou a také s manželi Šmardovými. Ti ji informovali, že v jejím anglickém bydlišti Ipswichi žije v Domě naděje (House of Hope) jako jeden z tamějších pacientů významný český básník, jemuž chybějí kontakty s lidmi. Po svém návratu do Anglie Meachamová Blatného vyhledala a poté, co byla překonána básníkova počáteční nedůvěra, došlo k navázání přátelských styků a zároveň k významnému zásahu do básníkova života: Frances Meachamová začala shromažďovat jeho rukopisy a hned na začátku roku 1978 poslala svazek textů manželům Škvoreckým do Toronta.

Josef Škvorecký pak požádal básníka Antonína Brouska, žijícího v SRN, aby se ujal uspořádání Blatného nové knihy. Tak došlo k tomu, že v roce 1979 vyšel v Torontu výbor z nových veršů Ivana Blatného - sbírka Stará bydliště (původní název, který jí dal autor, zněl Být s matkou). Kniha se dostala i k nám, byla opisována na stroji a vzbudila za normalizace malou literární senzaci. Její druhé vydání vyšlo po listopadové revoluci v Brně s doslovem a ediční poznámkou Martina Pluháčka (1991).

Fragmenty a jiné verše z pozůstalosti

Jak píše A. Brousek ve studii, jež vydání Starých bydlišť doprovázela (dnes v Brouskově knize Podřezávání větve, 1999), jsou Blatného nové verše syntézou básníkova melodického období se syrově reálnou poetikou z doby členství ve Skupině 42. Právem označuje Brousek tyto nové verše Ivana Blatného za „kvalitu tak jedinečnou“, že „v české básnické produkci stěží najde protějšek“, a řadí Stará bydliště k nejlepším knihám celé české moderní lyriky. Brouskův soud nelze vztáhnout na všechna čísla Starých bydlišť – některé básně jsou jen záznam letmého nápadu – ale jako úhrnný soud platí. Hlavním inspiračním zdrojem Starých bydlišť jsou básníkovy vzpomínky. Vedle Brna s jeho řekami, pisáreckými lesy, ulicemi a fotbalovými hřišti se často objevují také reminiscence pražské, ale i Anglie, Paříž a další místa. V knížce, jež je věnována autorovu příteli Adolfu Kroupovi, najdeme také desítky jmen, především literátů a výtvarníků, ale i sportovců (v básni Wimbledon se Blatný např. zmiňuje o slavném tenistovi Jaroslavu Drobném) a spolužáků z gymnázia. Takto např. Blatný vzpomíná na setkání s Nezvalem:

(...)

Moje babička sedí U rosničky

 

O kousek dál

koupávali jsme se s Nezvalem

vypadal jako malý slon...

(Vilému Bräunerovi)

Vzpomínka na pole s ohnicí vyvolá vzpomínky na přítele Jiřího Ortena, autora sbírky Ohnice, a na jeho pseudonymy:

Když chladné větry, kolébajíce

osení, listí, haluze a trávu,

čechrají v Židenicích vodu splavu,

za Olomouckou v polích kvete ohnice.

 

Ohnice kvete, smutný světe,

Orten a Jakub pijí z Léthé,

nikdy se neshledáme, žel.

A Jílek na nás zapomněl.

(Máj V)

 

Báseň Jména je téměř celá složena ze jmen Blatného uměleckých lásek, přátel a spolužáků (Holan byla také známá pražská speditérská firma), ale za její pointou se – ač jde o báseň zdánlivě velmi prostou – rýsují hlubší existenciální významy:

Valentin Petorose, Ota Ornest, jména, jména,

jména skutečná a jména vymyšlená,

Picasso, Pignon, Lhoták, Matisse, Braque,

Vítězslav Nezval, Klement Bochořák.

 

V rue Jacob v Paříži je malé knihkupectví,

kde za sklem uvidíte jména mého dětství -

Salvador Dalí, Dumas, Eluard,

Benjamin Péret, Tanguy, René Char.

 

Beer, Binder, Blatný - k tabuli jsem volán,

Adámek, Bartoš, stěhování Holan,

Dvořáček, Hora, Jahn -

a už jsem stěhován.

 

Osobité kouzlo dodává těmto veršům stárnoucího exulanta typický rys, který provází Blatného tvorbu již od dob Studentského časopisu: spodní tón melancholie a stesku, jenž je nyní násoben hořkým vědomím nesplnitelnosti přání vrátit se do míst dětství a mládí:

Ach,kam se poděla všecka má krásná léta,

mé krásné předsíně před byty sladkých žen,

šelesty, chodidla a okouzlení světa,

ó proč jsem zůstal sám, sám, sám a samoten.

(...)

(Podzim III)

 

Blatný neztratil s léty nic ze svého umění zvukového instrumentátora básnické češtiny. Píše jak pravidelným, tak volným veršem a někdy střídá volný verš s pravidelnou strofou dokonce i v jediné básni. Jiné stanovisko než ostatní kritici zaujal k Starým bydlištím Zdeněk Urbánek. Uznává sice, že Blatnému zůstal vrozený smysl pro melodii, ale verše z anglické tvůrčí etapy pokládá za pouhé útržky, které jsou dokladem psychiatrického onemocnění (viz Urbánkovu knihu Zvláštní případy, 1993). 

Úspěch a uznání, jehož se mu dostalo v Brouskově studii, Ivana Blatného natolik povzbudily, že ještě v roce vydání Starých bydlišť připravil nový soubor veršů s názvem Pomocná škola Bixley (Bixley Ward-Warren House je součást ipswichské nemocnice, kde Blatný určitou dobu pobýval). Tato sbírka se nejprve v opisech a samizdatových edicích rozšířila doma (1982) a až v roce l987 ji v poněkud jiné verzi – opět v uspořádání a s doslovem Antonína Brouska – vydalo nakladatelství Sixty Eight Publishers v Torontu („pražská“, původně samizdatová verze vyšla znovu v roce 1994 zásluhou Z. Hejdy, V. Färbera a A. Petruželky v nakl. Torst). Rozdíl však není příliš velký, většina básní je v obou verzích.

Zvláštní zmínku si zaslouží nový rys Blatného veršů, uplatněný zčásti již ve Starých bydlištích a sporadicky i dříve. Jde o makarónský ráz veršů, využívání cizojazyčných prvků v českých básních (němčina, francouzština, italština, esperanto a nejčastěji angličtina) Základem ovšem vždy zůstává čeština. Makarónské mísení jazyků samozřejmě není Blatného objev, z velkých moderních básníků je najdeme např. u Eliota. V rozhovoru s Janem Šmardou o tom Blatný řekl: „Míchání jazyků je dobrá věc. Málokdo to zatím dělal...“ Pro toho, kdo zná alespoň základy jazyků, s nimiž Blatný pracuje, dostávají tyto básně novou dimenzi a vyvolávají zajímavé literární asociace. Je to zároveň typický postmoderní prvek – právě postmoderní autoři ruší všechna tabu a rádi využívají aluzí, variant a citátů, třeba i cizojazyčných. Ivan Blatný tedy mimoděk znovu sehrál v české poezii roli novátora. Nesmíme ovšem nekriticky přijímat vše, co Blatný v posledních letech života napsal. Mezi jeho texty je také hodně ve spěchu vychrlených básní, které obraz Blatného poezie spíše kalí.

Souborné vydání Blatného díla (včetně básní nezařazených do sbírek, výběru z rukopisů, prozaických textů a korespondence) v brněnském nakladatelství Atlantis má zatím dva obsáhlé svazky, k nimž by snad měl v budoucnu přibýt i svazek z básníkova závěrečného období. Editorem prvního dílu Verše 1933–1953 byl Rudolf Havel (doslov J.M.Tomeš, 1994), druhý svazek Texty a dokumenty 1930–1948 edičně připravil Jiří Trávníček (kalendárium a obrazová příloha spolu s J.Šmardou, 1999).

Část materiálu pro tyto dva svazky (celkem téměř 1200 stran) byla získána z toho, co Státní bezpečnost po Blatného odchodu za hranice zabavila v bytě na brněnském Obilním trhu. Rukopisy, korespondenci, alba, krabice s fotografiemi, výstřižky atp., jež neměly žádný vztah k politice a odchodu do zahraničí, totiž StB předala na katedru českého jazyka a literatury tehdejší pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, jejíž jeden člen s StB spolupracoval. Odborný asistent V., který přemístění materiálu zařídil, na celou věc zapomněl a krabice s Blatného materiály pak ležely celá léta ve skříních budovy na Poříčí 7. V době normalizace, kdy jsem musel opustit fakultu (na fakultě předtím probíhala přestavba půdního patra), jsem je převezl do svého bytu a informoval o tom vedoucího literárního oddělení Moravského muzea dr. Jiřího Hájka, CSc.. Dnes jsou tyto písemnosti v Památníku národního písemnictví, kam je za úhradu předal prof. Šmarda. V PNP jsou i sešity, do nichž psal Blatný v anglických sanatoriích a jež původně shromažďovala Frances Meachamová.

Cenným doplňkem zmíněných dvou knih je soubor Fragmenty a jiné verše z pozůstalosti (2003), který Jan Šmarda uspořádal z Blatného dosud nevydané tvorby. Knížka má čtyři oddíly: první dva obsahují neznámé verše z let 1939–1948, třetí sestavil Šmarda z veršů, jež Brousek nezařadil do Starých bydlišť ani Pomocné školy Bixley. Některé (např. Chleba) jsou velmi zajímavé. Konečně čtvrtý oddíl obsahuje tři básně (jedna z nich s téměř bezchybnými alexandríny), které Šmarda dostal poštou z Colchesteru a Clactonu v letech 1986–89.

* * *

Ivan Blatný se ještě dožil naší listopadové revoluce. V době první státní návštěvy prezidenta Havla v Anglii (březen 1990) pozdravil hlavu našeho státu dojemným písemným vzkazem, který poslal po Frances Meachamové. V té době byl již Blatného zdravotní stav tak vážný, že nebylo možno uvažovat o návštěvě rodného Brna či trvalém návratu. 5.s rpna 1990 Ivan Blatný ve všeobecné nemocnici v anglickém Colchesteru umírá. Bezprostřední příčinou smrti byla chronická obstruktivní choroba dýchacích cest, provázená zánětem plic. V květnu 1991 byl básníkův popel uložen do čestného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově, "Centrálce", o níž Blatný psal v Melancholických procházkách. Na domě, kde Blatný od dětství bydlel, je dnes pamětní deska.