Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990–2010

Především je třeba na úvod konstatovat, že teorie literatury pro děti a mládež má u nás nejen dlouhodobou tradici, ale dosahuje v současnosti výborných výsledků, k nimž lze připočítat i kolektivní monografii Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990 – 2010 (recenzentkami svazku byly doc. Vlasta Řeřichová a prof. Svatava Urbanová), jež se věnuje problematice českého pohádkového příběhu v období od roku 1990 do roku 2010 (Šubrtová, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990–2010. Brno : Masarykova univerzita, 2011. 327 s. ISBN 978-80-210-5692-3). Nutno podotknout, že někteří autoři si ve svých příspěvcích všímají i děl českých spisovatelů ještě před rokem 1990; platí to zejména o emigračních spisovatelích a překladatelích Janu Vladislavovi a Ivanu Binarovi. Nicméně gros výzkumů tvoří vymezené dvacetiletí, kdy podmínky svobodného knižního trhu, s tím spojené změny v ediční politice nakladatelství spolu se vstupem nových nakladatelských domů na český knižní trh, střetnutí se zahraničními vlivy a odlišné čtenářské kompetence současných dětí ovlivnily i žánrovou mapu současné literatury pro děti a mládež (z tohoto důvodu poněkud lituji, že u nás dosud nevznikla kvalitní odborná monografie, ať již individuální nebo kolektivní, na téma české fantasy).

Autorská pohádka reprezentovala od konce 19. století základ české literatury pro děti, ve 20.–30. letech a pak v 60. letech 20. století dokonce hodnotově relevantní průsečík, v němž se potkávali autoři píšící výhradně pro děti s renomovanými tvůrci literatury pro dospělé, kteří do žánrového prostoru pohádky vstoupili dobrovolně z vnitřní potřeby nebo k tomu byli donuceni společenskou situací. Také proto soustředěná pozornost k jednomu literárnímu žánru nemusí v tomto kontextu působit jako metodologický anachronismus. Autoři příspěvků se pokusili odpovědět zejména na otázku, zdali si autorská pohádka ponechává i dnes umělecky novátorský potenciál, vnitřní dynamiku a čtenářskou atraktivitu v určité žánrové kontinuitě. Zaměřili se na poetiku jednotlivých autorů, kteří se k autorské pohádce v uplynulém dvacetiletí přikláněli, na prostupování žánrových hranic i funkcí pohádkového příběhu.

Úvodní studie Mileny Šubrtové rekapituluje základní vývojové trendy autorské pohádky ve sledovaném období a vytváří kontextový rámec pohádkové tvorbě jednotlivých autorských osobností. V interpretačních analýzách se následně odkrývají pohyby žánrového vývoje – progresivní, reprodukční i anachronické. Interpretační sondy jsou uspořádány do jednotlivých oddílů. První z nich (Mezi folklórem a autorskou tvorbou) otevírá stať věnovaná adaptacím světových pohádek Jana Vladislava, v následujících kapitolách jsou sledovány adaptace českých pohádek Milady Motlové a připomenuta současná převyprávění amerických pohádek Pavlem Šrutem. Další blok (Pokračování čtvrtkovské linie české pohádky) je zacílen k dílu Františka Nepila, Emila Šalouna a Jaromíra Kincla, upozorňuje na textotvorné posuny známé již z tvorby Václava Čtvrtka a poukazuje, jakou podobu nabývají v současné autorské pohádce. Na sílící fenomén výtvarně bohatých autorských knih poukazuje oddíl Pohádkový příběh v obrázkové knížce, v němž je pojednáno o díle Pavla Čecha, Martina Skaly, experimentálně laděné tvorbě Petra Nikla a Františka Skály. Sondy v tomto oddíle – zdá se – nejvíce odkrývají silně progresivní pohyby žánrové geneze autorské pohádky, neboť texty zmíněných autorů jsou zároveň spjaty s jejich originálním výtvarným vyjádřením. Oddíl Nonsens, parodie, travestie, humorné posun/ sleduje pohádkovou tvorbu docela různorodých autorů, které spojuje poetika založená na humorných posunech "v tematickém, kompozičním i jazykovém plánu" (M. Šubrtová, s. 9). Interpretační analýze jsou zde podrobeny pohádkové knihy Arnošta Goldflama, Ivana Binara, Aloise Mikulky a Magdaleny Wagnerové. Kapitoly oddílu Imaginativní pohádka jsou věnovány pohádkovým textům Karla Šiktance, Violy Fischerové, Radka Malého, Jiřiny Salaquardové, Ludmily Klukanové, Michala Viewegha a Pavla Šruta. Sondy upozorňují na prostupnost poetik v tvorbě pro mládež i pro dospělé, které odkrývají (zejména u posledních dvou jmenovaných autorů) problematickou adresnost pohádkových textů ve vztahu k výhradně dětským recipientům. Oddíl Pohádka v prostoru návodné literatury obsahuje kapitoly o pohádkách, které zůstávají věrné původnímu etickému poselství a propojují je s výchovnou či didaktickou instrukcí, jako je tomu v tvorbě Pavla Brycze, Daniely Krolupperové, Olgy Černé a Ivony Březinové.

Nutno podotknout, že autoři všech příspěvků jsou znamenitými odborníky na dané téma a oblast, a tak si je po zásluze vyjmenujme: Miroslav Chocholatý, David Kroča, Ivan Němec, Jiří Poláček, Martin Reissner, Milena Šubrtová, Naděžda Sieglová a Jitka Zítková. Svazek je doplněn ilustracemi Ireny Zítkové.

Kniha obsahuje rovněž soupis vydaných pohádkových textů, jenž upozorňuje na autory, ediční počiny a texty, o nichž sice není v jednotlivých kapitolách zmínka, ale nezasluhují si, aby zůstaly nepovšimnuty. (Klíčem jejich výběru byl literárně kritický a čtenářský ohlas, jak o tom svědčí hodnocení v soutěžích typu Zlatá stuha, Magnesia Litera a v anketách, např. SUK). Svazek je vybaven rovněž jmenným rejstříkem, použitou literaturou a prameny, nechybí Summary a klíčová slova (překladu do angličtiny se ujal Radek Šimek).

Text svazku byl pečlivě redigován a nepochybně náročně recenzován. Drobné věcné nedostatky (zkomolený název ostravského nakladatelství Librex, s. 25) nebo tvrzení, že novoromantický Lumírovec Julius Zeyer (1841–1901) byl obrozenecký básník (s. 75) zásadním způsobem nijak nesnižují hodnotu této veskrze kvalitní odborné publikace, která se nepochybně stane velmi vyhledávanou minimálně mezi odbornou veřejností, knihovníky a studenty bohemistiky.

Šubrtová, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010. Brno : Masarykova univerzita, 2011. 327 s. ISBN 978-80-210-5692-3.