Tak nějak plynou naše dny

Když vyšla v roce 2009 novela Mileny Fucimanové Denní menu v nakladatelství Kniha Zlín, byla pro mne celkem příjemným překvapením. Jednalo se o mé první seznámení s prozaickou tvorbou plodné autorky, která je známá i jako překladatelka nebo díky poetickému divadlu Agadir.

Na novou knihu Hrnčířovy ženy vydanou vloni tišnovským nakladatelství Sursum (Fucimanová, Helena. Hrnčířovy ženy. Tišnov : Sursum 2011.160 s. ISBN 978-80-7323-227-6), jsem se tedy těšil.

Necelých sto šedesát stran dlouhá próza je rozdělená do tří částí a není zabydlená mnoha postavami. Hrdinkou komorně laděného příběhu, který se v rozmezí sedmnácti dnů odehrává převážně na valašském Broumovsku, je bývalá učitelka. Retrospektivně se seznamujeme s jejím osudem a osudem její rodiny. Zachyceny jsou především vztahy mezi ní, synem a snachou. Kladně lze hodnotit, že próza pojednává o normálních lidech a běžných problémech. Pozitivem je také hrdinka, nerezignující starší žena, jak je patrno s některými autobiografickými rysy, které se objevují i v jiných autorčiných knihách, s mnoha zájmy a dokonce i s novým partnerem. Což není v české literatuře nejtypičtější postava. Zcela jistě stojí za zmínku realistický pohled na protagonisty příběhu a běh života, který autorka ve své knize nabízí. Je poznamenán nejenom společenskými změnami, ale jsme i svědky tragédie, kdy jedné z postav — slovenské malířce — zahyne dítě po otravě houbami. Z tohoto silného motivu však možná mohla autorka vytěžit víc. Nakonec však i malířka nechává ve čtenáři z důvodů zrady na své přítelkyni, hlavní postavě příběhu, rozporuplné pocity.

Mnohem menší prostor je v próze věnován mužským postavám. Snad jen otec hlavní hrdinky je vykreslen plastičtěji. Ve srovnání s ženami však působí muži spíše pasivně. Příkladem je nerozhodný hrdinčin syn, který díky deficitu ve formálním vzdělání cítí, že nikdy nebude patřit mezi akademickou obec a který je zároveň uražen a ponížen, je-li okolím vnímán jako lidový malíř. I proto odmítá účast na místních výstavách. Méně výrazně je vykreslen i hrdinčin aktuální partner. Do ženských postav se umí autorka vcítit lépe.

Nové knížce Mileny Fucimanové není příliš co vyčítat. Autorka je zkušená, dokáže příběh kompozičně vystavět bez problémů a její postavy jsou věrohodné. Pokud bych měl vyzvednut, co mi z knihy utkvělo s odstupem od přečtení, tak je to především pasáž, ve které popisuje milostné vzplanutí dvou lidí v již seniorském věku. Bohužel, minimálně pro mne, se opět jedná o prózu, kterou lze zařadit do velmi rozsáhlého a již dvacet let trvalého proudu knih obracejících se do minulosti a nějakým způsobem reflektujících totalitní zkušenost. A ty příběhy se mnohdy v základu opakují, neboť tato doba ublížila mnohým a mnohým podobně. A přes utrpení osobní se jen někdy se jednalo o velký příběh, který snese zpracování literární.

Naštěstí u Mileny Fucimanové minulost slouží především jako kontext událostí a pozornost je koncentrována na současnost, které je přece jen věnováno více prostoru, a komunikační problémy v rodině.

Kniha stojí za přečtení a nebude se jednat o promarněný čas. Za zmínku stojí také její jazyková stránka, kdy dochází k přirozenému prolínání několika rovin (češtiny, slovenštiny, nářečí). Škoda jen, že příběhu chybí něco, čím by výrazněji zaujal. Takto zůstává próza především dobře odvedeným řemeslem, což mnohdy postačuje. Nic nechybí, nic nenadbývá. Kdyby byla kniha vydána s náležitou marketingovou podporou, bylo by o ní slyšet pravděpodobně víc.

Nemohu si však odpustit poznámky k formálnímu provedení knihy. Na konkrétním příkladu je zde vidět, jak zpracování dokáže ovlivnit celkové vyznění. Tedy minimálně u mne. První výtkou je nekvalitní tisk. Je možné, že kniha byla vytištěna na nějakém malonákladovém digitálním stroji, ale i ty už dokáží produkovat slušné výsledky, jak dokazuje třeba tímto způsobem vydaná Pětidenní komedie městská Václava Böhmsche, nebo byly špatně připraveny podklady. Zde je však zřetelně vidět tiskový rastr. Další vadou je poskakující stránkování. Obé při čtení bohužel působí rušivě.