Helena Wernischová a čas

Grafička, malířka a ilustrátorka Helena Wernischová (nar. 1942) má vedle osobitého výtvarného nadání i výrazné vlohy literární a básnické. Už v mládí psala verše a od poloviny sedmdesátých let vytvářela v jediném exempláři samizdatové periodikum Melancholie, v jehož názvu se skrývá narážka na slavnou Dürerovu rytinu. Náplň tvořily vlastní texty a citace z knih, které autorku zaujaly, vše v kaligrafickém ručním přepisu a s výtvarným doprovodem. Někteří autoři, např. Pavel Šrut a překladatel Prokop Voskovec, poskytli pro Melancholie i dosud nikde netištěné práce. Vedle toho Wernischová ilustrovala knihy a byla autorkou mnoha knižních obálek.

Jako spisovatelka se Wernischová širší veřejnosti poprvé představuje knihou Rozespalý poštmistr čas, kterou nedávno na nažloutlém chamoix papíru a ve vzorné, bibliofilii připomínající úpravě vydalo nakladatelství Torst (Wernischová, Helena. Rozespalý poštmistr čas. Praha : Torst 2011. 236 s. ISBN 978-80-7215-418-0), redaktor a autor jmenného rejstříku Jan Šulc). Helena Wernischová je jak autorkou textu, tak i obrazového doprovodu knihy. Součástí knížky jsou i barevné reprodukce vybraných stránek Melancholií. Inspirací pro titul byl sen, o němž se Wernischová zmiňuje v jednom z dopisů básníku Ivanu Divišovi. Zdálo se jí o unavených poutnících odpočívajících po jakémsi zoufalém útěku na podlaze pošty a o tom, jak je ráno poštmistr vyrušil a ztrestal.

Textovou část knížky Rozespalý poštmistr čas není snadné charakterizovat. Wernischová v knize bilancuje svůj dosavadní život i tvorbu, ale nejde o memoáry v obvyklém smyslu slova. Je to koláž vzpomínek a dokumentů, zahrnující jak autorčin vlastní život, tak její rodinu a rodiče básníka Ivana Wernische, manžela a otce jejích dvou synů (manželství však po prvních šťastných letech ztroskotalo). Velkou pozornost (vlastně větší než sobě) věnuje autorka řadě svých přátel. Do textu zařadila jejich dopisy nebo úryvky z dopisů, své dávné deníkové záznamy, citáty z četby a citace toho, co o ní napsali umělečtí historici a kritici. Text a reprodukce kreseb doplňuje několik rodinných fotografií. Jsou tu zaznamenány zážitky z časů, kdy Wernisch i autorka byli studenty keramické průmyslovky v Karlových Varech, stejně jako vzpomínky z dalších etap autorčina života až po dobu normalizace a léta po listopadové revoluci. V kapitole Ráj je s láskou připomenuto dětství a dospívání obou synů manželů Wernischových. Nejpozoruhodnější dětské výroky, slovní novotvary a pohádkové i nepohádkové příběhy Wernischová zaznamenala a výběr z nich zařadila do své knihy. Některé z nich zaujaly kdysi i básníka Palivce. Dnes jsou oba synové veřejně a literárně činní.

Některým přátelům a jejich dopisům (Josef Palivec, Zbyněk Hejda, Ivan Jelínek) věnovala autorka samostatné kapitoly, ale osobností, o nichž se zmiňuje, je mnohem více. Ve svém upřímném vyprávění se příliš neohlíží na chronologii, datování a logické sřetězení životních peripetií. Důležitější než strohý výčet faktů je pro ni emocionální atmosféra určitých míst, osob či událostí. „Z celého života pár epizod, strom dosud košatí,“ končí své vzpomínkové pásmo. Veskrze kladný dojem z krásné knížky poněkud ruší jen to, že stejná péče jako výtvarné složce nebyla věnována jazykové korektuře. Chyb není mnoho, ale jsou nemilé (zapoměl, osamnění, ranné ve smyslu časné, chybné zájmenné tvary mě a mně, s pisately aj.).

Jako kreslířka, malířka i spisovatelka směřuje Wernischová k lyrice a fantasknímu pohledu na svět. Náměty kreseb (většinou černobílých pérovek) a obrazů i jejich názvy prozrazují originální obraznost a bohatou fantazii. Její dílo ovlivnil surrealismus, ale i Hieronymus Bosch a také např. Alfred Kubin, rovněž výtvarník a spisovatel v jedné osobě. Je-li to třeba, umí se však Wernischová v ilustracích, portrétních a autoportrétních kresbách i ve slovesném projevu držet věcné skutečnosti – a totéž platí o její všední existenci: umí vařit a vyzná ve všem, co s sebou nese denní život a výchova dospívajících dětí. Její kniha přináší nepřehlédnutelné svědectví o životě české umělkyně ve druhé polovině minulého století a trnité cestě k uznání originálního uměleckého přínosu.

Už na konci roku 1970, kdy Helena Wernischová vystavovala v Táboře, pozdravil v ní výtvarný kritik Jiří Padrta „příští kreslířskou osobnost“. Dnes „je vzácnější než kdykoliv jindy setkat se s mladým člověkem, který má svou původní imaginaci a jenž se pokouší pracovat po svém. Tyto zdánlivě prosté a samozřejmé, ve skutečnosti však velmi nevšední a výjimečné vlastnosti,“ píše Padrta, „má osmadvacetiletá Helena Wernischová. Její kresby se na první pohled umísťují v oné hraniční oblasti, kde se prolíná snová asociace s reálným podnětem a kde sousedí osobní prožitek a reflexe s umělou literární či básnickou reminiscencí.“

Helena Wernischová měla v minulosti v Praze i v jiných městech řadu výstav, jednu z nich zahajoval v roce 1974 v renomované pražské galerii Fronta její učitel grafických technik Cyril Bouda, vystavovala už před Listopadem v rámci kolektivních výstav i v cizině, např. v Berlíně a v Paříži, ale její jméno přesto není ve výtvarném světě známé tak, jak by si její tvorba zasloužila. V době, kdy by byla  mohla své tvůrčí možnosti plně a široce  rozvinout, panovalo u nás normalizační šero, které nekonformním tvůrcům nepřálo Wernischová sice nepatřila k vysloveně zakázaným umělcům, mohla se uplatnit jako ilustrátorka nebo autorka knižních obálek, ale jejími přáteli byli vesměs ti, kdo s předlistopadovým režimem více či méně otevřeně bojovali, a nepřízeň moci se přenášela i na ni. Mnozí z nich byli z okruhu kolem dvakrát zakázaného literárního časopisu Tvář a rovněž cenzurou zastavených Sešitů pro mladou literaturu. Byli to mj. Tomáš Pěkný, Zbyněk Hejda, Jiří Němec, Miloslav Topinka, Pavel Šrut, tragicky zemřelý Vladimír Burda a Jan Vodňanský Ze starších obdivovali její tvorbu např. Bedřich Fučík, nakladatel Otakar Štorch-Marien, a jak už jsme řekli, manžel Heleny Čapkové, vězeň padesátých let, básník, překladatel  a esejista Josef Palivec. Spolu s rozsáhlými ukázkami z autorčiny korespondence s Palivcem je v knize Rozespalý poštmistr čas otištěn i Palivcův esejistický projev, napsaný v roce 1969 pro vernisáž první pražské výstavy Heleny Wernischové v galerii Československého spisovatele na Národní třídě. „Chtěl jsem docílit, abyste pokládali za něco věcného a dobře uváženého, prohlásím-li, že mi kresba Heleny Wernischové učarovala od chvíle, kdy jsem ji spatřil.“ napsal Palivec. Když Josef Palivec zemřel, byl v pražském tisku uveden úmyslně špatný údaj o jeho pohřbu, takže Wernischová a někteří další smuteční hosté přišli na básníkovu kremaci pozdě.

Vedle problémů, jež sdílela se všemi, kdo se necítili volně v normalizační svěrací kazajce, se Helena Wernischová musela potýkat také s existenčními nesnázemi. V sedmdesátých a osmdesátých letech se víceméně sama starala o výchovu a výživu svých synů. „Solitér, převážnou část života svobodné povolání,“ říká o sobě. Dnes si občas vyčítá, že z obavy, aby se nezaprodala režimu, nereagovala na nabídky z televize a z rozhlasu. Vedle ilustrací a knižních obálek kreslila omalovánky, malovala pohádkové lístečky a leporela a dva roky psala články o významných malířích do časopisu Sedmička pionýrů (v té době se spřátelila se spisovatelkou Alžbětou Šerberovou), a dokonce kolorovala  rytiny nebo kostýmní  kresby z knížek a časopisů, které si v antikvariátu ve Zlaté uličce rádi kupovali zahraniční turisté.

Z výtvarníků a teoretiků jí pomáhali a oceňovali její díla např. Zdeněk Seydl, Jan Souček, zmínění už Cyril Bouda a Jiří Padrta, předčasně zemřelý František Šmejkal, Lubor Hájek a doyen našich kunsthistoriků František Dvořák. Přátelství mezi známým literárním historikem a editorem Rudolfem Havlem (1911 – 1993) a Helenou Wernischovou vzniklo až v samém závěru Havlova života. Rudolf Havel, který velmi dobře kreslil, si v pozdním věku, vlastně na prahu smrti, přál toto skryté nadání prohloubit. V té době Helenu Wernischovou občas navštěvoval a při těchto besedách vznikly Havlovy jemné tužkové kresby, z nichž část tvoří doprovod jeho básnických překladů z ruštiny, němčiny, angličtiny a francouzštiny v knize Utajené překlady (Torst  1993).