Možnosti využití e-knih v knihovnách

Prudký rozvoj elektronických knih v posledních letech znamená pro knihovny velké množství otázek, problémů a nejasností. Ty se snaží e-knihy do svých služeb zapojovat, ale často naráží na různé druhy překážek. Ve většině případů jsou překážkou v širším využití těchto služeb požadavky držitelů autorských práv. Ti mají především obavy z toho, že by přišli o své zisky v případě, že by knihovnám dali k dispozici licenci, která by je opravňovala k půjčování elektronických publikací. Univerzální řešení tohoto problému se zatím nepodařilo najít. Ovšem je opravdu problém pouze na straně držitelů autorských práv, potažmo ve způsobu, jakým jsou autorská práva v současnosti chráněna? Zkusme se na problematiku nepříliš funkčních služeb výpůjček e-knih podívat z trochu širšího pohledu.

Každá služba by měla uspokojovat nějakou potřebu. Pokud taková potřeba neexistuje, nemůže služba plnohodnotně fungovat. Samozřejmě lze tuto potřeb uměle vytvořit a následně na jejím uspokojení profitovat. To je ovšem záležitostí spíše komerčních firem a knihovny by na tomto principu fungovat neměly. Jakou potřebu tedy uspokojuje výpůjčka knih? Jsou to především dva druhy nedostatků. Prvním je nedostatek knih – to znamená, že konkrétní titul je k dispozici pouze v knihovně a nikde jinde se k němu čtenář nemůže dostat. Druhý nedostatek je finanční – knihu lze získat i na jiných místech, ale čtenář si ji nemůže z ekonomických důvodů dovolit pořídit (nebo se mu to prostě nevyplatí). Samozřejmě bychom mohli potřeb, které lze uspokojovat výpůjčkou knih, nalézt i více. Čtenář si může knihy půjčovat například z důvodu omezeného prostoru ve vlastní knihovně, nebo využívá služby výpůjčky ze společenských důvodů (návštěvu knihovny bere jako společenskou záležitost) atd. Ovšem výše rozepsané potřeby berme jako převažující, protože motivují k využívání výpůjčních služeb knihoven největší množství lidí.[1]

Zkusme se stejnou optikou podívat i na knihy elektronické. Uspokojuje výpůjčka e-knih ty stejné potřeby? Nedostatku e-knih, který by byl ekvivalentní k nedostatku tištěných knih, dosáhneme stěží. Elektronické knihy nelze vyprodat. Jistě může dojít k situaci, kdy vyprší licence na prodej e-knihy, ovšem k tomu bude docházet mnohem méně častěji, než je tomu v případě vyprodání tištěných knih. Obnovení licence na prodej e-knihy je zcela určitě snadnější a ekonomicky méně nákladné, než dotisk tištěné knihy. Nedostatek e-knih tedy zřejmě nebude natolik výrazný, aby k jeho uspokojení lidé ve větší míře využívali výpůjčky z knihoven.

Druhý, ekonomický nedostatek lze do oblasti elektronických knih aplikovat mnohem snadněji. Ceny nejsou na úrovni, kterou by velká většina čtenářů očekávala, proto je pro některé nákup e-knih stále problematický. Tato skupina je ovšem mnohem menší, než je tomu u tištěných publikací. Je třeba si také uvědomit, že výpůjčka knihy je značně složitá záležitost. Pokud se budeme bavit o tištěné knize, je největší překážkou zejména to, že si čtenář musí pro knihu fyzicky dojít a poté ji i fyzicky vrátit. U elektronické knihy je situace paradoxně ještě složitější. Čtenář sice nemusí fyzicky navštívit knihovnu, ovšem tato výhoda je vykoupena celou řadou dalších omezení. V první řadě musí vlastnit správné technické zařízení nebo software, které mu umožní obsah knihy zobrazit. Z důvodu různých formátů a ochran pomocí DRM totiž mohou být některé e-knihy zobrazitelné pouze na vybraných zařízeních.

V tomto bodě je nutné zdůraznit, že tento přístup velice výrazně popírá deklarovaný rovný přístup k informacím, který knihovny musí poskytovat. Pokud by čtenáři vlastnící „nevhodné zařízení“ byli ze služby vyloučeni, nelze mluvit o poskytování rovného přístupu. Další omezení, kterými jsou výpůjčky e-knih limitovány, jsou pak převážně kopírovány ze sféry tištěných publikací. Jedná se především o omezený počet licencí, který má za následek omezenou výpůjční dobu a „fronty“ čtenářů čekajících na výpůjčku. Jako příklad můžeme uvést The New York Public Library, která v době psaní tohoto článku vlastní 79 licencí na první díl populární knižní série Hra o trůny (A Game of Thrones). I přesto je ve frontě na výpůjčku 338 čtenářů.

Tato distribuce pomocí omezeného počtu licencí je pochopitelná z ekonomického pohledu, ovšem z čistě logického hlediska je zcela nesmyslná. Digitální obsah v jednom okamžiku může číst neomezený počet lidí, aniž by jej tím spotřebovávali a tím ostatní nějak omezovali (zde lze také vystopovat jeden z důvodů pirátství). Služba, která je těmito omezeními ovlivněna, není pro běžného uživatele příliš přívětivá. Pokud se tedy vrátíme k ekonomické stránce problému, lze za těchto podmínek očekávat, že naroste počet lidí, kteří si raději knihu pohodlně koupí a budou ji tak mít ihned k dispozici na neomezenou dobu, než aby si knihu nepohodlně půjčovali. Navíc nižší ceny e-knih tento trend zcela jistě podpoří.

Motivace k využití služby výpůjčky elektronických knih tedy bude s největší pravděpodobností klesat. Nemusí to samozřejmě nutně znamenat, že by tato služba přestala fungovat, ovšem zatímco v oblasti tištěných knih je výpůjčka jakousi profilovou službou knihovny, nelze to stejné očekávat i v elektronickém prostředí. Knihovny v souvislosti s e-knihami nabídnou celou řadu dalších služeb a výpůjčka bude pouze jednou z nich.

Některé z těchto služeb se přitom v jakýchsi náznacích začínají objevovat již dnes. Jedná se většinou spíše o ojedinělé aktivity, které často nejsou za službu ani považovány. Jednou z výjimek je úspěšná e-knihovna Městské knihovny v Praze. V tomto případě lze hovořit o skutečně plnohodnotné a funkční službě, která přímo souvisí s elektronickými knihami. Je třeba si ovšem uvědomit, že se nejedná o výpůjčku, ale o poskytování e-knih. Právě poskytování elektronického obsahu s co nejmenším počtem omezení je přesně tím směrem, kterým by se knihovny měly ubírat. Samozřejmě opět vyvstává otázka, kde získat obsah, který lze tímto způsobem šířit, aniž by byl porušován autorský zákon. Paul Heald z University of Illinois nedávno publikoval zajímavý graf, který zobrazuje rozložení dat vydání 2500 titulů, které náhodně vybral v internetovém knihkupectví Amazon. Z grafu lze vyčíst, že Amazon nabízí z poslední dekády stejné množství knih jako z období 20. let minulého století.

Důvod je jasný – knihy vydané počátkem 20. století jsou ve veřejné doméně. Toto obrovské množství knih tedy mohou nabídnout i knihovny a to bez jakýchkoli omezení. Je nutné ovšem konstatovat, že graf popisuje pouze jednu stránku věci. Aby byl obrázek úplný, bylo by vhodné také doplnit rozložení zisku, který Amazon z těchto publikací získává. Pokud aplikujeme známý model „dlouhého chvostu“, lze předpokládat, že menší množství nových publikací bude generovat podobný zisk, jako velké množství knih, které jsou ve volné doméně (některé lze i na samotném Amazonu stáhnout zdarma). Tím by se ovšem knihovny neměly nechat odradit. Ty by se měly zajímat především o možnost uspokojení co nejširšího okruhu uživatelů, proto je pro ně zajímavý i tento segment titulů.

S poskytováním e-knih souvisí i jejich tvorba. Knihovny jsou jedny z mála institucí, které mají opravdu dobře zvládnuté procesy masové digitalizace. To pro ně znamená obrovský náskok, který ovšem musí využít. Jak již bylo naznačeno výše, knihovny vlastní velké množství obsahu, který mohou v elektronické podobně nabídnout bez omezení výpůjčkou. Nemusí se ovšem nutně soustředit pouze na tituly ve veřejné doméně. Licenci, která by opravňovala k výpůjčce elektronické verze díla, lze získat i u současných titulů. Zde je vhodné se zaměřit především na tituly, které nejsou příliš ekonomicky zajímavé a u kterých lze snadněji dosáhnout dohody s držitelem autorských práv. V této oblasti se otvírá široké pole působnosti pro knihovny především v souvislosti s regionální literaturou. Ta ve většině případů není příliš ekonomicky výnosná a často vzniká jen díky různým dotacím. Elektronické vydávání by tak mohlo pomoci nejen snížit náklady na vznik těchto titulů, ale také pomoci jejich rozšíření. A právě knihovny mohou nabídnout jak odborné znalosti týkající se technologií a procesů vydávání, tak prostředky k šíření a propagaci.

Jak již bylo naznačeno výše i tato služba se již v knihovnách objevuje. Jako příklad můžeme uvést například Městskou knihovnu v Jevíčku, která na svých stránkách zpřístupňuje regionální literaturu v elektronické podobě. Sbírka obsahuje i tituly regionálních autorů, kteří dali své texty knihovně k dispozici právě za účelem jejich zveřejnění (http://www.knihovna-jevicko.cz/e-knihy/). Bohužel jejich zpracování není dotaženo do podoby, kdy by tyto texty byly optimalizovány do formátů vhodných pro elektronické čtečky. Zde je ostatně největší současná slabina knihoven v tomto směru. V procesu digitalizace chybí často právě ten poslední krok, který je třeba k masivnějšímu rozšíření mezi čtenáře, kteří čteček elektronických knih využívají.

Dalším příkladem dobré praxe je například Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, která přímo vydává elektronické publikace věnované právě tamnímu regionu (http://www.svkos.cz/). Zde je již zpracování na lepší úrovni a publikace jsou ke stažení ve více formátech určených pro různé typy zařízení.

Další oblastí, ve které by se knihovny měly v souvislosti s elektronickými knihami angažovat, je vzdělávání. Právě vzdělávání pomocí elektronických textů je v současnosti velmi diskutovaným tématem. E-knihy totiž nabízejí velké množství nových možností využití ve výuce. V tomto ohledu se prosazují zejména elektronické texty doplněné o multimediální obsah, kde se již stírá rozdíl mezi elektronickou knihou a výukovým programem. Na tento trend by knihovny měly přistoupit a netrvat pouze na textových dokumentech. Jako příklad si uveďme The Public Library of New York, která vytvořila multimediální aplikaci týkající se Světové výstavy v letech 1939-1940 v New Yorku. Tato aplikace byla vyhodnocena jako nejlepší vzdělávací aplikace za rok 2011 na iTunes[3]!

Ovšem knihovny by se do oblasti vzdělávání měly zapojit i dalšími způsoby než jen tvorbou obsahu. Velkou výzvou je například využití multimediálních aplikací určených především pro tablety při výchově dětí ke čtení. Jistě nemá cenu před dětmi existenci těchto aplikací tajit a nutit je pouze ke čtení tištěných knih. Je třeba spíše tyto prostředky kombinovat a dětem ukázat, jak je využívat i jiným způsobem než je třeba hraní her.

Zapomínat by se samozřejmě nemělo ani na seniory. Množství digitálního obsahu roste a nastává situace, kdy jsou například některé tituly dostupné pouze v elektronické podobě. To samozřejmě může způsobovat rozšiřování digitální propasti. Knihovny by tedy měly nabízet vzdělávací akce zaměřené na práci nejen se čtečkami elektronických knih, ale obecně s digitálním obsahem a tyto akce směřovat především na seniory nebo lidi s nějakým druhem handicapu, který by jim mohl ztěžovat přístup k tomuto druhu obsahu. Podobné akce ostatně již knihovny pořádají v podobě různých kurzů zvyšování PC gramotnosti. Zde je tedy třeba pouze rozšířit nabídku.

Velmi výrazným aspektem digitálního obsahu je jeho snadná proměnlivost. To může být samozřejmě velká výhoda, jelikož lze snadno zpětně například opravit chyby v textu, nebo doplnit obsah o aktuální poznatky. Je také možné ke knize dodávat různé dodatky tak, jak to v našem prostředí aplikoval například Patrick Zandl u knihy Koncernová pětiletka [4] (to může být i jednou z možností, jak čtenáře motivovat k nákupu legálních kopií). Na druhou stranu s sebou tato vlastnost nese problém garantování obsahu. Tedy jakým způsobem zaručit, že se ke čtenáři dostane skutečně text, který vytvořil sám autor a jak zabránit jeho pozměnění. Například kanadský autor Cory Doctorow prodává své knihy pouze v tištěné podobě. Jejich elektronické verze dává na internet zcela zdarma s tím, že umožňuje čtenářům s texty nakládat v podstatě libovolným způsobem. Čtenáři tak sami převádí knihy do různých formátů a nahrávají je na stránky autora (http://craphound.com/), odkud si je poté může každý stáhnout. Není zde ovšem žádná záruka toho, že konkrétní čtenář pouze převedl formát knihy a dále obsah již nijak neupravil. V tomto případě totiž není dostatečnou zárukou ani to, že je kniha umístěna přímo na stránkách autora. Knihovny by měly být jistě důvěryhodnými institucemi, které se dokážou zaručit za obsah, který nabízejí. Z toho důvodu by měly nalézt procesy, kterými by byly schopny vysledovat historii vývoje textu a odkázat tak na originální/původní verzi.

Služeb, které souvisí s elektronickými knihami, se nabízí velká řada. V textu jich bylo naznačeno pouze pár. Z dalších by bylo možné zmínit například využití propojení textů e-knih se sociálními sítěmi. Ale i základní zpřístupnění roztříděného a popsaného digitálního obsahu znamená pro knihovny obrovský úkol. Ty se tedy nemusí o svoji budoucnost obávat. Pokud dokážou rozpoznat výzvy, které před nimi stojí a reagovat na vývoj, budou stále plnohodnotnými institucemi, které budou hrát ve společnosti nezastupitelnou roli.

[1] Podobné závěry lze nalézt i v TRÁVNÍČEK, Jiří. Čteme?: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). Vyd. 1. Brno: Host, 2008, s. 86-87. ISBN 978-80-72942-70-1.

[2] Přebráno z: ROSEN, Rebecca J. The Missing 20th Century: How Copyright Protection Makes Books Vanish. The Atlantic: News and analysis on politics, business, culture, technology, national, international, and life [online]. Mar 30 2012 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.theatlantic.com/technology/archive/2012/03/the-missing-20th-c...

[3] NYPL Biblion: World's Fair. ITunes Preview [online]. Oct 09, 2011 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://itunes.apple.com/us/app/nypl-biblion-worlds-fair/id433418206?mt=8

[4] freetim(e)publishing. [Krásnou výhodou elektronických knih…] In: Facebook [online]. 27. dubna 2012 10:03 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.facebook.com/freetimepublishing/posts/347327825326914