Divadlo nesmí býti lidu komedií

ZAHRÁDKA, Jiří. „Divadlo nesmí býti lidu komedií“. Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně. Brno: Moravské zemské muzeum 2012. 145 s. ISBN 978-80-7028-385-1.

Nejnovější odborná publikace, kterou ve své knižnici vydalo Moravské zemské muzeum, se zabývá v poslední době jedním z nejsledovanějších brněnských fenoménů - skladatelem Leošem Janáčkem. Autor knihy Jiří Zahrádka však tuto osobnost zasazuje do zcela neotřelého a zatím neprobádaného rámce – staví Janáčka do vztahu k českému Národnímu divadlu v Brně v časovém horizontu od počátku vzniku divadla (a částečně i před něj) do skladatelovy smrti (1884-1928).

Z hlediska výběru látky se nabízí myšlenka, že téma knihy je příliš úzce zaměřeno a atraktivní pouze pro malou část čtenářské obce (zejména pro milovníky brněnských reálií a janáčkovské nadšence). Opak je pravdou. Problematika Janáček a Národní divadlo v Brně je v knize rozebrána ze všech stran a do detailu. Text publikace jde do hloubky brněnské kulturní a obecné historie a dotýká se dějin hudby (provozování opery a symfonické hudby) v počátcích emancipace českého kulturního živlu. Přináší tedy zcela nové poznatky nejen v janáčkovském bádání, ale i v dějinách českého Národního divadla, hudební historiografie a kultury v Brně v období konce 19. a počátku 20. stol. Text knihy tedy jistě není jednostranně zacílen. Po obsahové stránce uspokojí publikace jistě nejen zvídavého hudebního laika, ale i v hudebním oboru vzdělaného čtenáře.

Kniha je rozdělena do ucelených kapitol, které postupují v chronologické posloupnosti. První z nich se zabývá archaickým obdobím „před operou v Brně“, a sice vztahem Janáčka k opeře ještě před otevřením samotného českého divadla na Veveří ulici v roce 1884. Troufám si tvrdit, že tato kapitola je jednou z nejzajímavějších z celé knihy. Dotýká se období zcela neznámého a v muzikologické literatuře doposud neprobraného. Zahrádka se zde věnuje mj. divadelním společnostem, které v té době Brno navštěvovaly, místům, kde tyto společnosti vystupovaly (hostince) a jmenuje také kamenná divadla (před vznikem českého divadla pouze německá). Sám Janáček se o operu začal více zajímat částečně během svých vídeňských studií, později v Brně a zajížděl často i do Prahy.

Další kapitola shrnuje Janáčkovu kritickou činnost pro Hudební listy (1884-1888), které skladatel sám založil a během jejichž existence v nich uveřejnil přes padesát krátkých i rozsáhlejších recenzí na operní představení. Jelikož tato problematika byla v minulosti již zpracována, tak se autor velmi chytře zaměřuje na oblasti Janáčkova zájmu ve zveřejněných recenzích. Vedle pěveckých výkonů kritizoval nedostatečný operní orchestr, což vedlo k upravování a zjednodušování partitur, které v jejich původní podobě nebyl orchestr schopen zahrát. Janáček se vyjadřoval také k organizaci a dramaturgii divadla. Radil zřídit archiv a rozšířit orchestřiště, doporučoval uvádět více české opery a chtěl zrušit operetní představení. Ve své kritické činnosti pokračoval ještě v letech 1888-1892 v Moravských listech.

Velmi rozsáhlá, podrobná a zcela původní je kapitola s názvem Janáček jako člen a činitel Družstva českého národního divadla v Brně. Zde je podrobně vylíčeno Janáčkovo působení v organizaci Národního divadla v Brně, jeho snahy o reformu systému, největší zásluhy a několikeré rezignace. Jako jeden z Janáčkových největších počinů v chodu divadla bylo přivedení nového šéfa opery Františka Neumanna v roce 1919, který pozvedl na špičkovou úroveň operní soubor a orchestr v Brně. Dále je vyzdvihnuta jeho významná role při předávání německého městského divadla (dnešní Mahenovo divadlo) Čechům a zvolení kompromisu (Němci směli v divadle hrát každé pondělí a úterý, Češi po zbytek týdne – v divadle Reduta tomu pak bylo přesně naopak).

Kapitola Janáček návštěvníkem divadelních produkcí Národního divadla v Brně poukazuje podle dochovaných pramenů na představení, které Janáček v Národním divadle navštívil. Janáčkovské nadšence jistě potěší další, z knihy nejrozsáhlejší kapitola Janáčkovo dílo na scéně Národního divadla v Brně. Janáček zadával brněnskému divadlu premiéry většiny svých děl, jedná se tedy o výčet jeho oper, které byly v Brně provedeny s popisem historie nastudování, provedení a dalších okolností vzniku daného představení v doprovodu s bohatým barevným obrazovým materiálem (scénické a kostýmní návrhy, fotografie interpretů apod.), přičemž fotografie např. kostýmních nebo scénických návrhů jsou publikovány zcela kompletně tak, jak se dochovaly.

Provozování Janáčkova symfonického (ale i komorního) díla se věnuje autor v předposlední kapitole. Operní orchestr nahrazoval v době působení Františka Neumanna také orchestr symfonický, který v té době v Brně stále chyběl. Operní orchestr prováděl symfonické koncerty a uváděl v premiéře také orchestrální a komorní díla Leoše Janáčka (Balada blanická, Taras Bulba atd.).

Závěrečná kapitola knihy popisuje, jak se Brno a brněnské národní divadlo rozloučilo s Leošem Janáčkem. V divadle byla zorganizována mohutná pietní akce, kde byly vystaveny ostatky skladatele. S projevem vystoupily významné osobnosti a podle Janáčkova přání byla zahrána závěrečná scéna z opery Příhody lišky Bystroušky. Na večerním představení pak divadlo uvedlo Janáčkovu Její pastorkyni.

Kniha Jiřího Zahrádky je od začátku do konce vybavena unikátním obrazovým materiálem a zveřejňuje dosud neznámé fotografie např. interiérů divadla na Veveří ulici nebo operního orchestru na symfonickém koncertě na stadionu na Kounicově ulici. Fotografie vhodně doplňují text a zároveň se ve zvětšené podobě zbytečně nestaví na odiv na úkor kvality textu, jak tomu u podobných publikací bývá. Punc odbornosti dodávají knize další doplňující aparáty – vedle poznámkového aparátu jsou to přílohy (seznam předsedů „Družstva“ a ředitelů divadla, soupis představení oper Leoše Janáčka v Národním divadle v Brně v letech 1884-1928 (včetně dat veškerých repríz představení), glosář vybraných osobností a podrobný soupis obrazových materiálů).

Zbývá doplnit, že kniha byla publikována v bilingvním česko-anglickém vydání (anglický text se nachází v krajních sloupcích na každé straně knihy a je psán menším písmem), čímž se kniha stává velmi zajímavým artiklem i pro zahraniční trh a jeho čtenáře. Publikace je také vydařená po vizuální stránce, zejména obálka je velmi vtipně vyřešena. Knihu lze zkrátka zhodnotit jako po všech stránkách velmi kvalitní a trvalý přírůstek do janáčkovské a historické knihovničky, ale také jako publikaci, která osloví i širší okruh veřejnosti.