Mezi literaturou a divadlem

prof. PhDr. Artur Závodský, DrSc. (19. 12. 1912 – 2. 5. 1982)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dvojí výročí – nedožitých sto let a třicet roků od úmrtí – připomínáme si letos u jedné z výrazných osobností české, zejména brněnské kultury, PhDr. Artura Závodského, DrSc., někdejšího řádného profesora Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně (nynější Masarykovy) v Brně i jejího proděkana, dlouholetého vedoucího katedry slovanských literatur, divadelní a filmové vědy, zaníceného pedagoga, funkcionáře mnoha fakultních organizací, podněcovatele rozličných společenských aktivit i soustavného pilného hodnotitele divadelního života u nás, literárního vědce a současně teatrologa, který v obou těchto oborech zasahoval do oblasti jejich teorie, historie a kritiky.

Narodil se jako syn hostinského v Martinově (dnes součást Ostravy) a se slezským regionem širšího Ostravska, Opavska a Těšínska si udržel trvalý kontakt. Absolvoval reálné gymnázium v Hlučíně (1923 – 1931), kde jej ovlivnili pokrokoví pedagogové, zejména pozdější známý filozof Ludvík Svoboda nebo básník Zdeněk Bár. Již za středoškolských let se věnoval řadě pestrých aktivit: cvičil v Sokole, hrál ochotnické divadlo, sledoval ostravská profesionální jeviště, pokoušel se o verše, přispíval do ostravských periodik (Studentský časopis), spolu s Alfrédem Lubojackým a Jaroslavem Teichmannem zakládal měsíčník Kampaň. Po maturitě studoval A. Závodský češtinu, filozofii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1931 – 1936). Tam intenzívně sledoval nejen přednášky svých učitelů Františka X. Šaldy, Václava Tilleho, Jana Mukařovského aj., ale též mnohotvárné hnutí meziválečné avantgardy (Osvobozené divadlo V+W, Burianovo „D“ apod.). Sociální a kulturní dění hlavního města 30. let jej přivedlo do prostředí tehdejší pražské mladé levicové inteligence, sdružené např. v tzv. Kostufře nebo vlivné Levé frontě. Mladý profesor poté začal r. 1936 učit v Brně (zde také na FF MU získal r. 1938 doktorát), a to na klasickém gymnáziu a pak na reálce v Žabovřeskách. Poznal tu budoucí manželku Květoslavu a rovněž zažil pozoruhodnou etapu zdejší činohry. R. 1939 byl po německé okupaci přeložen na reálné gymnázium v Hranicích na Moravě, kde působil až do r. 1950. Na nové „štaci“ se výrazně zasloužil o rozmach kulturního života města: mj. stál r. 1942 u zrodu Beskydského divadla, jehož umělecký rozlet sledoval i jako kritik. Během totálního nasazení v továrně firmy Kunz byl pro sabotáž zatčen gestapem (1944) a vězněn v Přerově, brněnských Kounicových kolejích a v německých koncentračních táborech ve Flossenbürgu a Dachau. Po šťastném překonání pochodu smrti a epidemie skvrnitého tyfu se vyčerpaný a s podlomeným zdravím, avšak plný elánu a tvůrčích nápadů, vrátil v Hranicích nejen do pedagogické činnosti, ale i do politického, novinářského (redaktor časopisu Ruch, přispěvatel dalších periodik) a osvětového kvasu. Mj. vydal na podkladě svého předválečného rigoróza sociologicky laděnou monografii Dobrý občan moderní obce. Život a dílo Paula Bureaua (1947).

Je oceněníhodné, že při takovém vytížení nalezl středoškolský učitel čas i energii k důkladnému vědeckému bádání. R. 1950 se A. Závodský prací Fr. L. Čelakovský a jeho umělecké dílo habilitoval na brněnské Filozofické fakultě pro obor dějin české literatury a začal přednášet také na divadelní fakultě nově založené JAMU (1950 – 1952). Na FF MU (resp. UJEP) se stal postupně odborným asistentem (1952), docentem (1953) a profesorem (1960); za Studie o Petru Bezručovi získal titul CSc. (1956), monografií Gabriela Preissová pak titul DrSc. (1963). V období 1957 – 1961 zastával funkci proděkana fakulty pro vědecký výzkum. R. 1963 dosáhl – jakožto následovník prof. Franka Wollmana – zřízení katedry slovanských literatur, divadelní a filmové vědy, kterou do reorganizace v r. 1973 vedl. Získal pro ni významné, jeho vlastní teatrologické poslání postupně přebírající spolupracovníky kmenové (Zdeněk Srna, Zdeněk Smejkal aj.) i četné externí – kapacity z jiných fakultních kateder, tehdejší pedagogy JAMU (Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Evžen Sokolovský, Josef Karlík aj.) a umělce z divadelní praxe, byť třebas nepatřil k jejich sympatizantům. Až po „odsun“ do důchodu (1978), vynucený politickým tlakem, řídil v rámci katedry věd o umění její oddělení divadelní a filmové vědy. Podnikl studijní, přednáškové či kongresové (mezinárodní sjezdy slavistů) zahraniční cesty do evropských zemí (SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko, Rakousko).

Poměrně dlouhý a nejspíš i suchopárný by byl výčet Závodského funkcí vědeckých, organizačních a editorských (např. předseda rigorózní komise pro obor divadla a filmu, školitel aspirantů, vedoucí sekce pro studium dramatu v brněnské pobočce Literárněvědné společnosti při ČSAV). Stejně tak překračuje rozsah a zaměření medailonku enumerace novin, časopisů, almanachů a sborníků (nemluvě už o mnoha literárních pásmech a jiných pořadech pro Československý rozhlas), kam A. Závodský v průběhu desítek let v hranické, a hlavně pak v daleko delší brněnské etapě přispíval. Připomeňme tedy alespoň deníky Nová svoboda, Rovnost, Lidová demokracie nebo Zemědělské noviny a z odborněji zaměřených periodik Kulturní list a Červený květ (obojí Ostrava), především však Slezský sborník a Listy Památníku Petra Bezruče (obojí Opava), Slovenská literatúra a Slovenské divadlo (obojí Bratislava), Časopis Matice moravské, Listy filologické, Slovesná věda, Česká literatura, Literární noviny, Plamen, Tvorba, Sovětská literatura, Host do domu, Věda a život, Index, Universitas, Divadlo, Divadelní noviny, Scéna, Prolegomena Scénografické encyklopedie, Program Státního divadla v Brně, Před oponou (Brno); ze zahraničních pak alespoň Maske und Kothurn (Vídeň), Zagadnienia Rozdzajóv Literáckich (Lodž) a Slavjanska filologia (Sofia). Často byl vyzván, aby se svými studiemi podílel na sbornících sestavených k jubileu různých našich osobností (knihy Pocta Františku Trávníčkovi a Franku Wollmanovi nebo Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, dále Karel Hugo Hilar, Otakar Zich, Josef Plavec, Jaroslav Ludvíkovský, Rudolf Havel aj.) nebo škol, institucí a uměleckých těles (gymnázia v Hlučíně a Brně, JAMU, Pěvecké sdružení moravských učitelů apod.). A. Závodský, člen rozličných redakčních rad, byl po jistý čas rovněž vedoucím redaktorem všech řad Sborníku prací FF brněnské univerzity (1959 – 1961) a daleko déle (1954 – 1979) výkonným redaktorem té literárněvědné, kam ostatně pravidelně přispíval, a Spisů FF brněnské univerzity. Inicioval zrod ojedinělého periodického sborníku Otázky divadla a filmu /Theatralia et cinematographica/, jehož všechny tři obsáhlé svazky (1970, 1971, 1973) redigoval, podobně jako sborník k 75. výročí stálého českého divadla v Brně Velká pochodeň (1959) nebo edici Plamen divadla (Státní divadlo v Brně, 1969). Škoda, že právě slibně se rozvíjející projekt „Otázek“, s velkým uznáním přijímaný u nás i v zahraničí, padl brzy za oběť likvidátorskému období husákovské normalizace. Výběrový bibliografický soupis Závodského zásadnějších prací k danému datu podal zejména jubilejní sborník k jeho šedesátinám Na křižovatce umění (1973), kam přispěla více než padesátka vědců českých, slovenských, polských i rakouských.

Jak už zmíněno, dělilo se rozsáhlé a mnohotvárné odborné úsilí A. Závodského především do dvou linií – literárněvědné a teatrologické, což v obojím případě soustavně a plynule přecházelo do univerzitní činnosti pedagogické i do sféry publicistické a popularizační.

V první z nich náležel Závodského zájem teorii a dějinám české literatury 19. a 20. století, tedy období od národního obrození po současnost (příležitostně publikoval také články o autorech ruských). Jako literární historik se zprvu monograficky zaměřoval na osobnosti svého rodného kraje, jako byli poněkud opomíjení literáti Karel Handzel (Karel Handzel – spisovatel Ostravska, 1954), Vojtěch Martínek (Nad prózou Vojtěcha Martínka, 1960) a Zdeněk Bár nebo básník Vilém Závada (Vzájemná korespondence Viléma Závady a Vojtěcha Martínka, 1981). V centru pozornosti A. Závodského zůstávalo však trvale dílo Petra Bezruče, když detailně zkoumal jeho biografii (srov. kolekce korespondencí, např. právě s Vojtěchem Martínkem – 1969), námětové zdroje a genezi básní i jejich obsahovou náplň a uměleckou výstavbu, autorovy vztahy k předchůdcům (Svatopluk Čech) a současníkům (Josef Svatopluk Machar, Stanislav Kostka Neumann), literární tradici (antika, Edgar Allan Poe) i k folkloru. Na podkladě článků a dílčích pojednání tak postupně vykrystalizovala řádka většinou knižních titulů, počínaje Studiemi o Petru Bezručovi (1947) nebo popularizačně laděnou statí Petr Bezruč. Cesta básníkovým životem a dílem (1947) přes nevelké veršové výbory Kytice z Brněnska (s Jaromírem Dvořákem, 1957) a Labutinka (1967) po soubory studií Zora básníkova života (1967) a V blízkosti básníka (1977). Bezručovské bádání nejvýrazněji ovlivnil objevem třetí inspirátorky jeho tvorby Františky Tomkové a poté i několika následujících duchovně spřízněných žen v posmrtně vydané knížce Bezručovy pozdní múzy (1987).

Závodský nejednou publikoval příspěvky o písemnictví 19. století (Pavel Josef Šafařík, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, Jan Neruda aj.) i několik edic korespondencí. Dramaturgové dnešních divadel rádi sahají po již zmíněné zevrubné monografii Gabriela Preissová (1962) nebo po stejnojmenné brožuře (1962) o jejích stále vyhledávaných dramatech, která se (též díky odrazu v operní tvorbě Leoše Janáčka) na našich jevištích nyní často objevují v ozvláštňujícím režijním pojetí. Sem náleží i dva komentované výbory ze spisovatelčiny prozaické tvorby – Slovácké obrázky (1957) a Pláně a jiné povídky (1962). Z moravských autorů se A. Závodský opakovaně věnoval tvorbě bratří Mrštíků (geneze tragédie Maryša), Jiřího Mahena, Josefa Uhra, Karla Elgarta Sokola, Jiřího Wolkra, Josefa Kainara či Karla Kapouna. Další zájmové okruhy představovalo dílo Vladislava Vančury (podíl na Třech studiích o Vladislavu Vančurovi, 1970; Vladislav Vančura mezi dramatem a filmem, 1973) nebo problematika moderní umělecké kritiky: František X. Šalda (též jako dramatik), Zdeněk Nejedlý, Bedřich Václavek, Karel Teige. Badatelovým největším, neobyčejně rozsáhlým dílem (650 s.) se stala raná, posléze ovšem nově zcela zrevidovaná monografie František Ladislav Čelakovský, vydaná r. 1982 bohužel už také jako posthuma.

Závodského literárněhistorické práce (několika nepřejícníky tu a tam cejchované jako tradicionalistické a deskriptivní) vyznačují se pečlivým vyhledáváním a systemizováním rozsáhlého materiálu (někdy šlo o takřka detektivní pátrání nejen v rozličných archivech, ale i „v terénu“ mezi trpělivě objevovanými pamětníky, sběrateli a rodinnými příslušníky zkoumaných literátů), jeho detailním popisem i analýzou, snahou vyložit odkaz zkoumaných autorů z jejich životopisných okolností, a to vždy na pozadí dobové společenské a kulturní situace. V méně zastoupené sféře literárněteoretické najdeme stati probírající např. otázky kulturního dědictví, regionalismu, slovesných žánrů, metodologie, terminologie atp.

Úsilí prof. A. Závodského, v „předbrněnském“ období ochotníka, souborového organizátora i recenzenta, přesouvalo se posléze stále zřetelněji do oblasti divadelněvědné, opět ve vzájemné provázanosti teorie, historie a kritiky. Když byla r. 1952 Brnu vzata možnost dalšího teatrologického vzdělávání nových adeptů, ujal se A. Závodský úkolu pěstovat tento obor v rámci bohemistiky. V jeho seminářích vznikla řada takto cílevědomě ukládaných a koncepčně zaměřených diplomových a ročníkových (později i disertačních) prací, až se tu posléze podařilo regulérní denní i dálkové studium divadelní vědy obnovit. Odsud pak vyšel početný zástup pozdějších zdatných teoretiků i praktiků (nejstarší jsou už v důchodovém věku): erudovaných teatrologů, filmových znalců, muzikologů nebo kritiků a publicistů, podobně jako dramaturgů, režisérů, ředitelů a uměleckých šéfů, scenáristů, rozhlasových či televizních pracovníků, ale např. též několik předních pedagogů a akademických funkcionářů současné JAMU.

Potřeby praxe si vyžádaly vznik řady základních metodologicky přínosných příruček, přehledů a skript, formujících systematiku dané disciplíny, z nichž pak s užitkem čerpali mnozí lektoři a účastníci rozličných mimouniverzitních seminářů a školení. Připomeňme alespoň první český Úvod do divadelní vědy (se Zdeňkem Srnou – 1965, rozšířeno 1972), bibliografii Literatura o dramatu a divadle (se Zdeňkem Srnou, 1965), Základní otázky výstavby dramatu (1967), Drama a jeho výstavba (1971), Drama jako struktura (1971), překlad Volkenštejnovy ruské Teorie dramatu (společně s Miroslavem Mikuláškem, 1973), dvou dílů Anikstových a Smirnovových Doslovů k dramatům Williama Shakespeara (1964, 1965), vydání Burianových úvah O americkém dramatu a divadelnictví (1966), široce založenou stať Předmět, struktura a metody divadelní vědy (1971) nebo zásadní koncepční příspěvky do slovenského souboru Teória dramatických umení (1979, 1982), jubilejního sborníku UJEP Thalia brunensis centenaria (1984) i do již jmenovaných odborných periodik. A. Závodský se tak podílel na rozpracování a precizaci terminologické soustavy naší teatrologie, přičemž některé z těchto materiálů vyšly ve formě skript také na Slovensku.

Vedle pojednání zaměřených divadelněhistoricky byl A. Závodský rovněž autorem syntetizujících studií o jednotlivých inscenačních složkách – dramaturgii, režii, scénografii, herectví, kritice apod. Desítky jiných věnoval dějinám české (zejména pak moravské a hlavně brněnské) Thálie, hlavně hercům (Ema Pechová a Ladislav Pech, Rudolf Walter a Marie Waltrová, Josef Skřivan, Jarmila Urbánková, Jaroslav Lokša, Zdeňka Gräfová, Karel Hospodský, Jarmila Kurandová, Nina Balcarová aj.), režisérům (Karel Hugo Hilar, Milan Pásek, Zdeněk Kaloč), výtvarníkům (Jiří Kroha) či už připomenutým kritikům. Mnoho personálních hesel napsal A. Závodský pro přílohu měsíčníku Program Státního divadla v Brně; po čase je pak zahrnuly monumentální třísvazkové Postavy brněnského jeviště, jejichž vydání se však již nedočkal.

Podstatnou složkou Závodského aktivit byla velmi pilná, soustavná a intenzivní činnost popularizační, žurnalistická, literárně- a divadelněkritická, často ovšem dosti nevděčná a konflikty přinášející. Profesor, nikdy se neuzavírající do akademické izolace, téměř pětačtyřicet roků v denním a odborném tisku v tisícovkách referátů, bilancujících přehledů i množstvím informativních poznámek a glos pravidelně sledoval jak novinky odborné literatury, tak především inscenace divadel, a to zdaleka nikoli jen profesionálních: jeho noblesně vzpřímená šedovlasá postava (již za středoškolského působení byl prý nazýván „der schöne Artur“) nechyběla takřka na žádné brněnské premiéře a nejeden divadelník si následné zasvěceně výstižné, pochvalné i káravé postřehy, dodnes poskytující zajímavé svědectví doby, dlouho ponechával v paměti. Rovněž jihomoravští ochotníci jej zejména v šedesátých a sedmdesátých letech poznali jakožto agilního člena Krajského poradního sboru pro divadlo, uznávanou hodnotitelskou autoritu četných soutěžních a festivalových porot či přednášejícího v nejrůznějších vzdělávacích akcích, kde své bohaté zkušenosti předával druhým stejně obětavě jako od univerzitní katedry.

Jednou z nejmilovanějších činností A. Závodského bylo pedagogické působení, zaníceně vykonávané s vědomím široce, bezmála až buditelsky pojímaného kantorského poslání nejen v rovině naukové, nýbrž i ve skutečně výchovné, morální a obecně kulturní. Už na středních školách dokázal A. Závodský mnohé gymnazisty vhodně usměrnit na celý život, což po letech s uznáním oceňovali. Rovněž na fakultní semináře, konávané přímo v jeho knihami, časopisy a mnoha jinými písemnostmi doslova málem až ke stropu zavalené pracovně (kde na psacím stole nicméně nikdy nechyběla váza s květinou), rádi vzpomenou četní žáci, absolventi bohemistiky i divadelní a filmové vědy. Dosud si kupř. vybavují, jak je na pravidelných exkurzích vyvážel do pražských, bratislavských i regionálních scén, kterak jim na přínosných setkáních umožňoval blíže poznat nejednu skutečnou jevištní celebritu. Profesor sám, známý elánem průkopníků, houževnatostí, pracovní urputností a ekonomickým využíváním času, se na výuku zevrubně pečlivě připravoval; u posluchačů důsledně, ba až puntičkářsky vyžadoval nejen znalost klasických děl a dosavadního pojetí dané problematiky, ale rovněž jejich vlastní analytický přístup a fakty podložený názor, který pak v rámci kolektivní diskuse plně respektoval. Náročně a se zápalem je nejen trpělivě učil bezpečně zvládat základy badatelské abecedy, ale také dokázal nadchnout pro široké pole krásy a potřebu harmonie v umění i každodenním bytí, takže se obvykle natrvalo zapsal do jejich vědomí. Radou či konkrétní pomocí byl vždy k dispozici každému, kdo se mu přihlásil, že ji potřebuje. Stejně tak se obklopil kvalifikovanými spolupracovníky, kterým velkoryse vytvářel prostor pro specializační vyhraňování a mnohostranné odborné uplatnění. Ve výzkumné práci (např. na tehdy týmově chystaných – a dodnes nevydaných – Stručných dějinách brněnského divadla), kontaktech s dosavadním fakultním pracovištěm a v soustavném kritickém působení pokračoval i po nedobrovolném předčasném odchodu na odpočinek. Zemřel nečekaně – nedlouho před sedmdesátkou – nad závěrečnými korekturami své monografie o Františku Ladislavu Čelakovském; zůstalo po něm ještě hodně připravených, načrtnutých i zamýšlených projektů a plánů.

Univerzitní profesor Artur Závodský byl rozložitou a košatou osobností, člověkem „nikoli pohodlným“ (jak jej lapidárně charakterizoval jistý gratulant k šedesátinám), jemuž osud nadělil nejen vítězství a chvíle prožívané důležitosti, ale také (zejména při stranických čistkách dusivých let sedmdesátých) období proher se situacemi politického šikanování, trpkých zklamání a bezmoci. Můžeme tedy tento medailonek uzavřít slovy, která v jedné z bilancujících vzpomínek napsal jeho mladší katedrový kolega a pokračující nástupce prof. dr. Zdeněk Srna: „Závodského životní energie běžela silou neumdlévajícího dynama pohánějícího nejen své spolupracovníky a podřízené, ale i široký okruh přátel, ba i nadřízených. Soustředěná a pilná práce mu byla spolehlivým lékem proti opojení i beznaději a je třeba uznat, že ›brázda, již vyoral na tvrdém úhoru země moravské‹, je hluboká a dlouhá.“

– jr –