Sto let od narození významného literárního historika a teoretika

univ. prof. PhDr. Josef Hrabák, DrSc. (1912 – 1987)

Josef Hrabák se narodil jako syn úředníka zemského finančního ředitelství 3. 12. 1912 v Brně a s tímto městem je spojena jak jeho životní dráha, tak pedagogické i odborné působení. Navštěvoval cvičnou obecnou školu při učitelském ústavě a reálné gymnázium na Starém Brně (maturita 1931), kde jej učili mj. B. Václavek a B.Markalous (J. John). Na brněnské Filozofické fakultě (1931-1935), kde studoval češtinu a francouzštinu, byl např. žákem B. Havránka, R. Jakobsona, A. Nováka, F. Wollmanna, P. M. Haškovce. Pod jejich vlivem je v roce 1937 přijat za člena Pražského lingvistického kroužku a v edici Studií PLK publikuje své první větší práce.

V období 1935-1945 působil jako středoškolský profesor především v Brně. Od roku 1945 přednášel na brněnské Pedagogické fakultě, 1946 se habilitoval a roku 1948 je jmenován profesorem. Jako profesor české literatury působil potom od r. 1953 až do odchodu do důchodu (1978) na Filozofické fakultě brněnské univerzity (1954-60 jako děkan; v letech 1953-70 vedl katedru české a slovenské literatury a literární vědy). Roku 1956 dosáhl hodnosti DrSc. prací Studie ze starší české literatury a v r. 1965 byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Pro dobu je symptomatické, že řádným členem akademie se nikdy nestal.

Jako vysokoškolský pedagog vychoval Hrabák mnoho studentů, vedl a oponoval jejich diplomní a doktorské práce, působil při habilitačních řízeních v Brně i jinde v Československu. Podílel se také na organizaci vědeckého života: v 50. letech založil a vedl oddělení starší české literatury v Ústavu pro českou literaturu v Praze, od roku 1961 externě řídil brněnskou pobočku Ústavu zřízenou z jeho podnětu, stál také u vzniku Památníku Petra Bezruče v Opavě. Od roku 1978 byl členem Assotiation internationale des critiques litteraires v Paříži. Podnikl studijní a přednáškové cesty do SSSR, Polska, Jugoslávie, Německa, Anglie, Francie, Bulharska a podílel se na mezinárodní vědecké spolupráci v oblasti slavistiky.

Básní debutoval v časopise Středisko (1931), odbornou prací ve Věstníku Matice opavské (1935). Průběžně přispíval do periodik Slovo a slovesnost, Časopis Matice moravské, List sdružení moravských spisovatelů, Listy filologické, Slavia, Nový život, Česká literatura, Host do domu, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Impuls, Slovenská literatúra (Bratislava), do Tvorby, Literárního měsíčníku aj., z deníků jako recenzent zejména do Rovnosti(1946-87). Jeho stati najdeme v zahraničních časopisech vycházejících ve Wiesbadenu (Die Welt der Slaven), ve Vídni (Slavische Rundschau), v Lodži (Zagadnenia rodzajów literackich), v Berlíně (Zeitschrift für Slawistik) aj. Redigoval List Sdružení moravských spisovatelů (1947-48), Listy filologické (1961-87) a časopis Česká literatura (1970-72). S jeho jménem se setkáme u studií v desítkách konferenčních i jiných sborníků. Napsal dále množství doslovů k vydáním knih B. Němcové, J. Mahena, J. Johna, V. Pazourka, O. Březiny, J. Levého, O. Králíka aj. Řídil knižnici Památky staré literatury české (1953-87) a v jejím rámci jednak připravil k vydání několik významných děl starší literatury, jednak psal doslovy k edicím jiných badatelů.Celkem jeho bibliografie čítá takřka 1400 položek.

Zárodky Hrabákova širokého pracovního záběru i komplexního pohledu na literární tvorbu, neutuchajícího po celý život, lze nalézt již v jeho prvních pracích, vznikajících v době, kdy strukturalismus vzbudil zvýšený zájem o tvar a výrazovou stránku literárních děl. Základem jeho literárněhistorického bádání se stalo srovnávací studium staročeského a staropolského verše, při kterém se prolínaly aspekty lingvistické a literárněvědné, versologické i komparatistické. Východiskem Hrabákových teoretických analýz byla starší česká literatura; v 50. letech propracoval marxistickou koncepci jejího vývoje a toto hledisko akceptoval až do konce svého života. Redakčně i jako jeden z hlavních autorů se podílel na prvním svazku tzv. akademických Dějin české literatury. V řadě doprovodných studií shrnutých od knih Studie ze starší české literatury, Ze starší literatury české a K metodologii studia starší české literatury navázal na podněty J. Vilikovského a francouzské medievalistiky a snažil se objasnit zákonitosti literárního procesu ve starších dobách a jejího uměleckého zobrazení skutečnosti. V době, kdy pominula oficiální nedůvěra ke studiu formy, vydal jedinečnou, několikrát znovu vydanou knížku Úvod do teorie verše. Později v knihách Studie o českém verši, Z problémů českého verše, O charakteru českého verše akcentoval významovou hodnotu verše i jeho jednotlivých složek a typů, přičemž sledoval také literárněhistorické a společenské faktory působící při utváření veršové stavby.

Během 60. let 20. století se stále více zaměřoval na poetiku prózy, zvláště na její historické proměny (Šest studií o nové literatuře, K morfologii současné prózy). Syntézu svých poznatků o tvaru literárního díla podal v kompendiu Poetika a čtenářsky přístupnější knize Řeč písemnictví; své teoretické pojetí vztahů mezi národními literaturami shrnul do první české příručky Literární komparatistika. Na žánrové otázky se soustředil v poslední tvůrčí etapě, kdy s ohledem na zájemce, který není literárněvědně poučen, nastínil vývojové proměny románové epiky od antiky až po současnou masovou zábavnou produkci (Čtení o románu, některé studie v knihách Jedenáct století a Úvahy o literatuře). Tradici pokleslé literatury věnoval v posledních letech života knihy Napínavá četba pod lupou a Od laciného optimismu k hororu, jež by mohly být podnětné i dnes. Paralelně vznikaly i Hrabákovy monografie o prozaicích M. V. Kratochvílovi, R. Těsnohlídkovi, K. Novém, F. Kožíkovi a J. Křenkovi, v nichž využil svých zkušenosti z bohaté literárněkritické činnosti. Od počátku se zabýval rovněž autory spjatými s prostředím moravským a slezským (P. Bezručem, J. Mahenem, J. Johnem, J. Uhrem aj.). Portréty osobností, které utvářely literární a vědecký život v Brně v době meziválečné i poválečné shrnul do souboru Život s literaturou. Knihami, edicemi i drobnějšími pracemi se snažil vzbudit zájem o památky starší české literatury; jindy mu šlo o výchovu náročnějšího čtenáře (např. Umíte číst poezii a prózu?, Průvodce po dějinách české literatury). Některé Hrabákovy práce byly podníceny potřebou vydat nové středoškolské a vysokoškolské učebnice, širší veřejnost ho zná např. jako autora prvního dílu středoškolské učebnice literatury. Jako učební texty pro vysokoškoláky sloužily po léta mnohé jeho knihy, zvláště už zmíněná Poetika a Úvod do teorie verše.

Životní dráha prof. Hrabáka se uzavřela v Brně 6. 8. 1987. Ani po čtvrtstoletí není zapomenut, žije jak v publikacích, tak v žácích, kteří mohli navázat na jeho podněty a samostatně je rozvíjet.