K významné publikaci Jaroslava Klenovského o synagogách v českých zemích

KLENOVSKÝ, Jaroslav; HÁJKOVÁ, Ludmila. Brány spravedlivých. The Gates of the Righteous. Synagogy Moravy, Slezska a Čech. Synagogues in Moravia, Silesia and Bohemia. Ústí nad Labem : FOTO STUDIO H, 2012. 264 s. ISBN 978-80-902349-9-4.

V souběžné české a anglické verzi vyšla nyní zásluhou FOTO STUDIA H v Ústí nad Labem publikace arch. Jaroslava Klenovského s obrazovou přílohou Ludmily Hájkové Brány spravedlivých, věnovaná synagogám v českých zemích. Autor ji uvádí předmluvou a studií o vývoji synagogální architektury u nás, v hlavní stati hodnotí 54 synagog ve stylovém rozboru, urbanistickém posouzení polohy v židovských areálech měst i po stránce půdorysného řešení. Obecné kapitoly doprovází symbolická příloha, jinak každou hodnocenou synagogu osvětlují vynikající snímky Ludmily Hájkové z hlediska vnější podoby, vnitřního řešení i cenných architektonických detailů. Nezvyklý velký čtvercový formát publikace 30 x 30 cm umožňuje prezentaci šířkových záběrů vnějšího vzhledu synagog i jejich působivých interiérových prostorů se zařízením po současné obnově.

Před druhou světovou válkou bylo v našich zemích přibližně 320 synagog. Už v roce 1938 vypálili nacisté v pohraničí některé synagogy, za války vyvraždili u nás převážnou většinu židovského obyvatelstva a zničili 70 synagog; u všech zároveň devastovali jejich vnitřní zařízení. Nešťastný však byl osud synagog i po válce, v době komunistického režimu zaniklo dalších 105 synagog. Ze současného počtu asi 145 vybral J. Klenovský ke svému rozboru 54 nejcennějších synagog.

Publikace je velmi významná ve dvou hlavních směrech – ve vývoji české architektury z hlediska poznání i hodnocení synagog jako stavebního druhu a z hlediska památkové péče při pozoruhodné rekonstrukci mnoha synagog v období let 1990 – 2010. Klenovského kniha je u nás prvním celkovým zhodnocením našich synagog – v tom směru doplňuje posouzení synagog v jiných zemích. Synagogy byly nejvýznamnější stavby židovských ghett. Jejich utváření je možné posoudit jen při poznání života ve zdejších sídlech, proto mu J. Klenovský věnoval v úvodní kapitole pozornost. Při uzavřenosti ghett dobové společenské podmínky způsobily, že se až do poloviny 19. století nové synagogy vesměs stavěly na místě starých, tedy po zboření dosavadních – přitom na počátku nahradily zděné stavby původní dřevěné, v souvislosti s růstem počtu obyvatel budovy větší dřívější menší. Proto je velmi pozoruhodné, že se z minulých epoch zachovaly příklady všech slohových období.

Jaroslav Klenovský synagogy vývojově seřadil – z doby gotické jsou to synagogy Staronová v Praze a v Lipníku nad Bečvou, s renesance synagogy Pinkasova, Vysoká i Maiselova v Praze a synagoga v Holešově. Velmi početné jsou synagogy barokní, např. v Boskovicích, dvě v Třebíči, Klausová synagoga v Praze, dále v Kolíně, Mikulově, Jičíně. Stylově se zmíněný sloh uplatňuje v exteriéru (štít v Luži, kazulová okna v Kasejovicích) i při řešení vnitřku (např. v Rakovníku, zdejší svatostánek připomíná barokní oltáře křesťanských kostelů). I malé synagogy z tohoto období jsou stavby velmi půvabné. Někdy prošly starší synagogy úpravou v l. polovině 19. století, např. v Třešti. Právem zde J. Klenovský vysoce hodnotí synagogu v Mikulově jako ukázku templu tzv. polského typu čtyřsloupové stavby. Ale také v 19. století se v synagogální architektuře projevily tehdy užívané styly – sloh novorománský v Plzni, novogotický u Nové synagogy ve Velkém Meziříčí, neorenesance v Kladně. Snahy o nalezení „synagogálního slohu“ ústí v uplatnění maurského stylu u Španělské synagogy v Praze a synagogy v Čáslavi. Rovněž slohové cítění 20. století se u synagog projevilo – secese v Děčíně, funkcionalismus v Brně, novodobý styl v Liberci.

Jaroslav Klenovský se podrobně zabýval také dispozičním řešením synagog. Základním typem byl jednolodní podélný prostor, od renesance i centrální – takové řešení představuje zmíněný barokní typ v Mikulově se čtyřmi středními sloupy. Dvoulodní prostor dokládá Staronová synagoga v Praze, ke dvoulodí vedlo někdy oddělené sezení žen. Právě různé sezení mužů a žen vedlo k rozmanitému půdorysnému řešení, s častým schodišťovým přístupem žen do patrového sálu. U všech synagog zjistil J. Klenovský počet mužských a ženských sedadel, podrobně sledoval také rozměry hlavního sálu. Trojlodní řešení se objevuje už u renesanční Maiselovy synagogy, má je i barokní synagoga v Kolíně a je základem velkých synagog z 19. a 20. století – v Plzni (Velká) a v Praze (Jubielní). Požadovaná nenápadnost židovských modliteben vylučovala v minulosti věžové zvýraznění, a tak se věže uplatňují až u některých poemancipačních synagog (Plzeň /Velká/, Praha /Jubielní/). Autor se rovněž podrobně zabývá vnitřním zařízením synagog, zejména řešením svatostánku, řečniště, lavic. Celkově je třeba konstatovat, že naše synagogy často jsou pro jednotlivá slohová období mezinárodně zcela výjimečné – stačí tu připomenout Staronovou synagogu v Praze (po nacistickém zboření románské synagogy ve Wormsu svými architektonickými kvalitami ze středověku ojedinělou).

Druhý a neméně důležitý význam má publikace po stránce památkové obnovy synagog. Nacistické vyvraždění židovských věřících způsobilo, že jen málokteré synagogy mohou nyní sloužit  původnímu účelu. Přesto se při jejich obnově v letech 1990 – 2010 usilovalo o rekonstrukci starého vnitřního zařízení, většinou s výjimkou sezení v lavicích. Často slouží synagogy více účelům – jako koncertní síně a galerijní či muzeální prostory (třeba s připomínkou osudu zdejšího židovského osídlení). Publikaci uzavírá prospěšný slovníček použitých výrazů.

Kniha J. Klenovského a L. Hájkové objevně dokládá synagogální architekturu v našich zemích. Také současná obnova synagog důstojně připomíná památku nacisty vyvražděných Židů a jejich cenné kultury. Publikace proto velmi zaujme odborníky i naši širokou veřejnost.