Panenka, co sedá v koutě – školní knihovna

Nejdůležitějším pracovním nástrojem knihovníka není podle mého názoru kniha, dokument, ale v první řadě uživatel, klient, čtenář, návštěvník či jak jinak můžeme nazvat osobu, které chceme poskytovat službu. Boj o čtenáře v posledních letech nabírá na obrátkách a mění knihovny k nepoznání. Pracovníky public relations v knihovnách všech typů nalézáme stále častěji a každá knihovna musí část svého úsilí vynakládat na úvahy, jak ještě přivést nové čtenáře. Z tohoto pohledu je práce školního knihovníka velmi snadná. Každý rok mu škola dodá desítky nových čerstvých duší, a to ještě takových, které touží po informacích, potřebují je ke studiu denně, a proto je knihovna pro ně nezbytná. Všichni čtenáři spadají do dvou cílových skupin, buď jsou to studenti ve stejné věkové skupině podle typu školy, anebo jsou to vyučující, tj. vysokoškolsky vzdělaní odborníci široké škály oborů. Co více si knihovník může přát. Jinou otázkou je, zda má takový knihovník s možnostmi školní knihovny svým uživatelům co nabídnout.

Přestože vznik školních knihoven a informačních center je jistě krok logický, potřebný a samozřejmě užitečný, může být pro školu v mnoha případech i drahý. Vzhledem k tomu, že podpora MŠMT ČR je v otázkách knihoven pouze metodická, musí ředitelé škol předvádět vysokou míru kreativity, aby provoz knihovny mohli dlouhodobě udržet. A proto je velmi logické, že pokud už škola knihovnu s knihovníkem má, měla by její potenciál také bez zbytku využívat. A zde přichází na řadu otázka, zda si pedagogové a studenti škol vůbec širokou škálu možností školních knihoven uvědomují.

Od prvních chvil, kdy jsem se rozhodla stát se knihovnicí a začala se nořit do tajů této profese, mě překvapoval velký rozdíl či dokonce rozpor v tom, jak vidím obsah svého povolání já a jak je vnímáno mým okolím. Stále, i po mnoha letech, narážím na velkou zeď stereotypních modelů a velmi omezených představ o funkci knihovníků ve společnosti. Zkusmo vedu dialog se svými přáteli a známými o práci knihovnic. Šíře jejich představ odpovídá bohužel vědomostem žáků prvního stupně po první hromadné návštěvě knihovny s paní učitelkou. Obvyklé odpovědi: „Půjčuje knihy, peskuje návštěvníky, orientuje se v tom, co vyšlo nového.“ Vzhledem k tomu, že pracuji v knihovně na gymnáziu, zahrnula jsem nenápadně do svého průzkumu také. Bohužel o mnoho více jsem z nich nedostala. Nikdo z mého okolí, a mluvíme zde o vzdělaných osobách pracujících na často velmi odborných pozicích, nevyužívá takřka žádné rešeršní či referenční služby knihoven a to hlavně z toho důvodu, že o nich vůbec neví. Taková je realita, ve které se pohybuji.

Viděno touto optikou, působí tvrzení typu: “Knihovny jsou instituce, které hrají významnou roli při zajišťování informační gramotnosti,“[1] jako výrazně přehnané tvrzení. Pořád se ptám, zdali si my knihovníci tak trochu nelžeme do kapsy. Samozřejmě netvrdím, že by předchozí tvrzení bylo přímo nepravda, ale spíš bych takové odvážné prohlášení poněkud poopravila. Asi takto:„Knihovny jsou instituce, které mají veliký potenciál a možnosti k tomu, aby mohly hrát významnou roli při zajišťování informační gramotnosti, pokud by to od nich uživatelé požadovali.“ Což nepožadují.

Jak se školní knihovny mohou s touto nepříznivou situací popasovat? Jednou z cest, kterou bych chtěla, aby se školní knihovnictví vydalo, je propojování činností knihovny přímo do výukového procesu školy v oblastech práce s informací. Nabízí se mnohé, počínaje biblioterapií, mediální výchovou, lekcí internetové bezpečnosti či tradiční práce se slovníky a encyklopediemi. Všechny tyto oblasti jsou ve školách vyučovány a zároveň korespondují s náplní knihovnické profese a je možné je realizovat přímo prostřednictvím knihovny a knihovníka. To ovšem znamená potřebu změny chápání role školní knihovny z instituce poskytující tradiční výpůjční služby a poskytují přístup k internetu mimo vyučování a organizující občasné kulturně-literární akce na důležitou součást pedagogického procesu školy. Přestože však můžeme tvrdit, že knihovny jsou připraveny vyhovět požadavkům na práci s informací, nedaří se knihovnám překonat bariéru, která jim brání ke vstupu do výuky. Důvody tohoto stavu spatřuji v osobě školního knihovníka.

Předně snahy knihovníků rozvíjet knihovnické činnosti více směrem ke vzdělávání uživatelů v praxi často narážejí na nedůvěru učitelského stavu. Ze zkušenosti vím, že je třeba si nejdříve získat důvěru a respekt vyučujících, což ovšem může trvat i několik let. Plnohodnotná spolupráce mezi knihovnou a vyučujícími na vzdělávacím procesu ve škole je podle mého názoru možná pouze v případě, že knihovnu spravuje profesionální knihovník nejlépe s doplňujícím pedagogickým vzděláním a nikoliv učitel s knihovnickým kursem. V praxi je bohužel prozatím nejběžnější model kdy knihovnické činnosti zastávají nadšenci z řad učitelů nejčastěji českého jazyka, kteří nemají knihovnické vzdělání, pracují nad rámec svých povinností víceméně jen jako správce sbírek a dozor. Přes všechen entuziasmus a odhodlání jim chybí odborné knihovnické znalosti a dovednosti, které by mohli nabídnout uživatelům.  A jsme zpět na začátku.

Poněkud méně chmurná je situace u vysokoškolských knihoven, v tomto prostředí se již delší dobu mluví o potřebě specifikace postavení knihovníka – učitele (angl. teaching librarian)[2] jakožto člena akademické obce, který úzce spolupracuje nejen se studenty, ale s vedením školy. Obávám se však, že systém vzdělávání knihovníků zatím s takovouto možností nepočítá. Ani v nabídce pedagogických fakult vysokých škol není možné najít obor, který by mohl školní knihovník pro svou specializaci využít. Řešení problematiky školních knihoven tak leží na bedrech ministerstva školství, které si však bohužel svého úkolu příliš vědomo není. V podstatě jedinou aktivitou, kterou ministerstvo v posledních letech vyslalo směrem ke svým, školním knihovnám je doporučení ředitelům škol, aby školní knihovny zakládali, informace o tom, jaké jsou její funkce a jak má vypadat technické a prostorové vybavení knihovny[3]. Velmi jsem uvítala vznik materiálu vlády České republiky, Koncepci rozvoje knihoven ČR na léta 2012 -2015 včetně internetizace knihoven[4],

S napětím jsem četla tuto koncepci, která je obsáhlá na 35 stran textu a kde je zmíněno nedostatečné začlenění knihoven do systému školního i mimoškolního vzdělávání, a vedle jsem si psala čárky, kdykoliv se v textu vyskytlo spojení „školní knihovny“ nebo „knihovny ve školách“. Ani jednou, přátelé!

[1] Dombrovská, M., Landová, H., Tichá, L.: Informační gramotnost- teorie a praxe v ČR, Národní knihovnická revue, rok 2004, roč. 15, č.1, s. 7-18, ISSN 1214-0678

[2] Teaching librarian - Učitel-knihovník (TL), školní knihovník, nebo školní knihovny médií odborník (SLMS), je certifikovaný učitel , který má také  knihovnické vzdělání . Podle Americké asociace školních knihovníků. (AASL, divize ALA), oficiální název pro certifikované knihovníka, který pracuje ve škole ve Spojených státech je školní knihovník

[3] Školní knihovny činnost a funkce:doporučení MŠMT k činnosti a funkci školní knihovny na základních a středních školách. Praha.: MŠMT ČR, 2009. dostupné z http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolni-knihovny-cinnost-a-funkce?highlightWords=informa%C4%8Dn%C3%AD+gramotnost+knihovny

[4] Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011 – 2015 včetně internetizace knihoven, dostupné z http://www.mkcr.cz